Odehrávaly se další pro léčbu fatální věci. Přišel Pavel. Kokainista s funnkčí rodinou, kterého jsem si okamžitě oblíbil a hned první den ho přizval k našemu stolu v jídělně kde jsem seděl s Ondřejem. Pavel byl od pohledu sympaťák a můj léčebný vzor. Určitě měl svoje mouchy, ale bylo vidět, že má srdce na pravém místě. Od samého počátku jsme vedli hluboké rozhovory, zaměřené převážně na mou psychiku. Upřímně mi psychologická pomoc v léčebě extrémně chyběla a Pavel byl někdo, s kým jsem mohl svou psyché řešit. On sám se o sobě zmiňoval zdráhavě, opatrně a ironicky. Jeho názory jsem ovšem respektoval a jeho soukromí vníal jako posvátné. Neustále mi tvrdil ať se jednou provždy vyseru na holky a především na Karolínu. Tomu předcházelo jeho přečtení mé knihy "Káháčko." Pavel nebyl jediný, kdo knihu četl, četl jí i Ondřej a ten se k dotazu na ní vyjádřil, cituji:
"Co ti mám na to jako říct. Zkurvená fetka je ta Karolína. A zkurvená toxi literatura. Dal bych tomu tak 3/10, víc ne."
Pavel byl v názoru na knihu o dost shovívavější a pochopil z ní, že jsem nemocný člověk s vnnitřními démony. Na základě mé knihy jsme mě pak mohli poměrně fundovaně rozebírat. Pavel byl zkrátka super a i když mi někdy nesděla jeho arogance, typická pro uživatele koksu, jeho názory pro mě byly mnohem cennější než názory random psycholožek z ústavu. Pavel měl ženu z austrálie, česko-australské dcery a byl zkrátka cool.

....Nejhustší bylo, že Lenka a Karolína se potkaly. Lenka měla totiž zrovna službu na vrátnici, která spočívala v zapisování příchodů a odchodů návštěv. Můj tajný sen, že se tyhle dva klony potkají, se tudíž splnil. A to bez jakéhokoliv mého přičení. Když jsem si šel vyzvednout K. na vrátnici, slyšel jsem jak spolu hollky velice friendly švitoří. Od návštěvy Karolíny se ke mně Lenka chovala jinak. Byla to pro mě prakticky nová situace a byla velmi zajímavá.
"Hodně hezká holka ta Jitka." Řekla Lenka a spiklenecky na mě mrkla.
"Jo... Ehm." Začervenal jsem se.
"Akorát jsem jí teda skoro chtěla požádat o občanku." Usmála se Lenka.
Od té doby to mezi námi bylo lepší. Navíc jsem začal sportovat a to tk, že hodně. Denně jsem běhal, klikoval a dřepoval. Rozhodně ale ne v 6:30 ráno, to pro mě předstasvovalo nevýslovný opruz a fatální zásah do mého fyzického zdraví. Po každém propoceném kolečku po zahradě jsem se ovšem cítil líp a líp a projevovalo se to i na mé váze. Každé ponděli jsme se vážili a já každé pondělí zhubnul jedno kilo. Za 6 měsíců léčby jsem tedy zhubnul 6 kilo. Nekecám. Nastoupil jsem s 89 kg a odešel s 83 kg. Sestřičky mi hrubě záviděly. Začal jsem taky hrát nohejbal, a k němu si sám naordinoval dnb shuffle dance. Bylo nesmírně aktivní tančit a piřtom kopat do míče přes síť. Ostatním se to moc nelíbilo, byl jsem opakovaně nařčen že kazím hru, a zbytečně se předvádím, ale mně to pomáhalo v hubnutí a mé fyzické kondici. ála, když nemůžete změnit svoji psychiku, změňte aspoň svou fyziku. Tímto heslem jsem se řídil a začínalo mi být líp a líp. Navíc nohejbal hrála i Lenka a to bylo více než přitažlivé. Pravidelně jsem o Lence informoval i Karolínu a ta neskonale žárlila. Konečně jsem zase jednou měl, co jsem chtěl. Zájem dvou krásných mladých dívek a jejich nabalování. Až zpětně jsem ale zjistil, že personál si toho více než všímal.

V novém pokoji se mi žilo poměrně dobře a začal jsem konečně spát. To vedlo ke zlepšení mé psychiky a celkovému zlepšení tělesného stavu. Pořád jsem byl ale maximálně nadržený. Dělal jsem si to pětrát až šestrkát denně a nevěděl jak přestat. Pokud jsem nemasturboval, provázel mě extrémně nepříjemný tlak v pohlavních orgánech, který mě nučil za a) neustále močit a za b) sebou cukat. Doktorka mi na to řekla ať si po léčbě zajdu k sexuologovi. Já potřeboval ale řešení ihned. Řešením byla Karolína. Upřímně jsem se na ní chtěl už dávno vysrat a dát šanci Lence, ale jelikož se na mě Lenka vysrala, nebyla zde jiná možnost. Návštěvu Karolíny jsme pojali velmi rafinovaně. Na dálku jsem jí poslal peníze aby si koupila cudné, bílé šaty, dohodli jsme se že se zásadně bude představovat jako Jitka, a dokonce že si makeupem zakryje své tetování. Tyto podmínky do puntíku splnila a nic nám nebránilo v nesputaném mrdání. Jediný problém představovala sestřička, které jsem o svém mrdacím plánu řekl a Lenka, ale s těmito eventualitami se zkrátka muselo počítat. Sestřička vyjádřila s naším mrdacím plánem poměrně masivní nesouhlas, a tak jsme si počkali až nebude mít směnu, směnu bude mít ta nejvíc sympatická sestra, a plán byl dokončen. Karolína za mnou přišla na návštěvu jako stará známá, přinesla mi mou vlastní vinylovou desku jako připomínku toho, že jsem v životě přeci jen něco málo dokázal, přinesla mi pití a čaj. Bylo to tím pádem dokonalé krytí. Poté jsme šli do dámských a pánských šaten, zamkli se v úklidové místnosti která čítala i umyvadlo a sprchový kout, takže byla geniální, a tam jsme si to zezadu rozdali. První akt byl uspěchaný, agitovaný, nervní a zmatený a udělal jsem se snad za minutu. Následující den přišla Karolína znovu, na jakýkoliv makeup a předstírání její nezkaženosti jsme se již zcela vysrali a mrdání jsme si užili mnohem víc. Bylo ale už stoprocentně jasné za jakým účelem za mnou přišla, sklízela obdivné pohledy a hvízdání od spolupacientů, a bylo sice hezké že to vedlo k navýšení mého sebevědomí, ale zpětně se domnívám, že to byl poměrně silný stimul k mému propuštění z léčby.

Už jsem nemohl dál bydlet s východoslovenským čobolem a nechal se převelet na jiný, prázdný pokoj. Velmi citlivě jsem mu vysvětlil, že proti němu nic nemám, ale že prostě pořebuju spát. On mi samozřejmě nevěřil a obvinil mě, že každou noc chrápu, takže je blbost že nespím. Nevyvracel jsem mu to, ale věděl jsem svoje. Přestěhoval jsem se tedy do pokoje číslo 6, který se už do konce léčby stal mým domovem. Výhoda i nevýhoda tohoto pokoje byla, že měl okno přímo do ulice Apolinářská, a mohl jsem tudíž sledovat život za zdmi léčebny a připadat si jako normální člověk. Na druhou stranu jsem v noci poslouchal neustálou jízdu automobilů, skřeky ožralých a zfetovaných lidí a byl značně rušen zvuky ulice. Nicméně jsme se s Karolínou dohodli na určité věci. Dohodli jsme se, že mě přijde pod mé okno v noci pozdravit. Harmonogram mužského oddělení probíhal takto a my se do něj trefili. Vzhledem ke Karolíny naprosté nespolehlivosti, nezodpovědnosti a nedochvilnosti, to považuji doteď za zázrak.

6:30 Budíček
6:40 hlášení, rozcvička (pokud ste nebyli na hlášení, bylo mínus.)
7:10 až 7:20 první léky a úklid pokoje. (Stačilo nechat v pokoji zrnko prachu na skříňce a bylo další mínus. taky bylo nezbytně nutné mít perfektně zastlanou postel.)
7:30 kontrola úklidu pokojů. (byly hromadně rozdávány mínusy.)
7:40 Hlášení
7:45 az 8:00 snídaně a masivní vertigo
8:00 až 8:40 konečně chvíle odpočinku a klidu. čas na hygienu, masturbaci, kafe, přípravy na komunitu.
8:40 komunita a zdroj masivních úzkostí z důvodů zpětných vazeb. (Zpětné vazby spočívaly v tomže se našel obětní beránek (naprosto většinou já) a tomu bylo vyčteno první i poslední co udělal nebo neudělal špatně. Například mi byly vyčteny i šílenosti typu že jsem se někde opíral nohama o stěnu. Na základě těchto událostí mi byly připisovány personálem mínusové body, události jsem nemohl nikterak hájit a argumentovat, jediná přípustná reakce na události bylo slovo "děkuji." Asi netřeba dodávat ja kstrašně frustrující to bylo.

Následovalo X dalších píčovin nedávajících smysl, například v 13:00 po obědě relaxace a hned po tom pracovní terapie. A jak jste jako měli pracovat po tom co jste leželi 30 minut na zemi na karimatce? Zkrátka nelogické píčoviny.

No a 21:30 byla večerka a kontrola pokojů, a těsně po tom přišla karolína pod mé okno, vykrucovala se a měla nádherné šaty. Dělala na mě nádherné posunky, jemně se odhalovala a tento nádherný zážitek nám kazil jedině bolt kurýr na kole indického původu, který na ní neustále najížděl a ptal se jestli nemá nabíječku na iphone. Jestli to byl jeho pokus o sbalení byl dost ubohý a na mé výzvy ať táhne do prdele, nereagoval. Byl jsem ale částečně zvyklý, tam kde byla karolína, byla i extrémní mužská pozornost, balení a zájem. Za ty roky jsem si částečně zvykl a toho naše středeční setkání pod oknem jsem považoval za výrazně nádherný zážitek.

Stále jsem dostával na noc Pregabalin 75, který mě jakžtakž udržoval v chodu. Taky dva prothaziny a Trittico, které mě dokázaly celkem spolehlivě uspat. Budíček byl ale v 6:30 a rozcvička v6:40. Neexistoval žádný způsob, jak bych mohl být po své noci, kdy můj spolubydlící chodil na záchod, čilý a aktivní. Pravidelně jsem tudíž na rozcvičky chodil pozdě, případně na nich nebyl schopný cvičit. Za to jsem dostával mínusové body, a dostával jsem jich poměrně dost. Každé ráno mi ale rozjitřila Lenka a její tílečka a legíny. Byla výjimečně krásná. Vždy měla perfektně upravené hnědé vlasy, většinou vínové tílko s perfektním dekoltem a ŕanní úsměv od ucha k uchu. Její úsměv mě vždy pozitivně naladil a začínal jsem zapomínat na Karolínu. Byla tu Lenka. Lenka se sebou narozdíl od Karolíny něco dělala, byla v léčbě, pracovala na sobě, venku měla práci v mateřské školce. Byla prostě ideální wifey materiál. Zároveň zde ale fungovala hrozba v podobě navazování vztahů se spolupacientkami a já si byl této hrozby dobře vědom. Přesto jsem jí napsal na instagram:
"Ahoj, platí to dneska teda zase v osm, že pokecáme?"
Chvilka mlčení.
"Noo, hele nechala jsem si to projít hlavou, a upřímně jsem na to dneska moc v prdeli, mám nějaký problémy s tátou a tak."
"Aha, jasně." Napsal jsem a byl ochotný přijmout fakt, že žádný pokec nebude a domnělá svatba s perfektním klonem Karolíny nebude. Pak se ale stala zvláštní věc. Šel jsem ven a Lenku viděl na kuřárně. Smála se hloupým vtipům nejhorších pikařů a vypadala naprosto bezstarostně a v pohodě. Pardon, ale co to mělo být?
Na instagram jsem jí tudíž napsal:
"Hele, podle mě nebudeš až tak v prdeli když se vesele směješ na kuřárně ne?"
Následovala reakce:
"Jako sorry, ale co je ti po tom kde se já směju a nesměju, po tomhle si upřímně nemám už chuť s tebou povídat."
"No na to máš samozřejmě uplný právo, jenom bys mi nemusela kecat, že je ti zle, když to tak očividně nevypadá."
"Tyvole, tobě může bejt uplně jedno jak co vypadá a nevypadá. Upřímně tohle s tebou nebudu řešit. Měj se."

A bylo to. Možná náhrada za Karolínu byla pryč. Problém ale byl, že ta holka byl se mnou na skupině. Jak jsem se k ní po tomhle měl chovat? Co jsem jí měl říkat? A co víc, prozradí můj šukací plán s Karolínou? Můžu jí po tomhle věřit? Nevěděl jsem co mám dělat a nvodilo mi to extrémní úzkost.

Na další ranní komunitě jsem se objednal k paní doktorce. Před tou jsem se sesypal a hystericky brečel. Ani jsem nevěděl jak se to stalo, prostě to ze mě vylítlo. Vadilo mi především, že všichni kromě mě se tváří, že nejsou v léebně, ale na jakémsi pohodovém táboře, že je to pro ně těžký chill a hra, zatímco já trpím v brutálních odvykacích příznacích. Stále jsem měl vertigo, činilo mi velké potíže se močit, spontánně a neustále jsem masturboval nad videi s karolínou , chodil kvůli tomu pozdě na program, měl jsem přecitlivělý sluch, když někdo fláknul omylem vidličkou u jídla, bylo to pro mě o síle 150 decibelů, dostával jsem pravidelně křeče v noci do nohou a prostě jsem trpěl. Tohle všechno jsem řekl doktorce. A ta odvětila.
"Nebojte se Miloši, my ke každému přistupujeme individuálně, nikdo Vás nevyhodí, nemusíte se vůbec ničeho bát. My víme, že máte těžké abstinenční příznaky, prostě se to snažte vydržet, rozhodně Vás na základě toho nesoudíme ani nevyhodíme.

Vůbec mě to neuklidnilo.

Pět minut nato jsem přišel pozdě na oběd, protože jsem si myslel že je ve 12:45 a přitom byl v 11:45. Měl jsem všude vyvěšené tabulky s harmonogramy, ale často jsem nedokázal rozklíčovat co znamenají. Byl jsem pomatený, dezorientovaný a zmatený. A do toho jsem byl sexuálně posedlý Karolínou a emocionálně nemocný Lenkou. Byl jsem v patové situaci a snad i proto mě Achillova pata velmi bolela.

....Od dob červené skupiny se pro mě všechno změnilo. Náhle léčba dávala smysl. Jistě to umocňoval i fakt, že jsem mezi ženami a mohu si povídat s ženami. Ženy pro mě odjakživa představovaly záchytný bod, něhu, empatii a porozumění. MUži pro mě byli z velké části odporný a dotěrný hmyz, konkurenti, švábi nehodní existence. Našli se mezi nimi světlé výjimky, třeba již zmiňovaný Ondřej, sedmdesátiletý Jirka nebo další, převážně umělecky založení pánové. Pokud ale dotyční nedělali nic, jen fetovali, a kradli, těžko mohli mít mé sympatie. Bylo zajímavé, že ženy nikdy jen nefetovaly nekradly, v drtivé většině byly umělecky založené, uměly nádherně malovat, kreslit, sochařit, zpívat a těmito vlastnostmi se nechlubily, protože byly příliš skromné a krásné. Žádná žena na ženském oddělení nebyla od pohledu odporná, nechutná lidská bytost, lidský parazit, všechny byly svým způsobem krásné a výjimečné. O mužích jsem toto ale rozhodně nemohl říct, přišlo mi že minimálně polovina z nich zabírala místo na planetě zemi.

Jednoho dne se stala věc, která zásadním způsobem změnila mou léčbu. Na červenou skupinu přišla mladá brunetka jménem Lenka. Hnědooká, drobná, s perfektním tělem a postavou, chytrá, otevřená, upřímná. Na skupině začala vyládat svůj příběh. Příběh byl naprosto TOTOŽNÝ s příběhem Karolíny. Taky jí osahával brácha. Taky jí osahával děda. Taky se starala o tělesně postiženou sestru. A dokonce měla podobné tetování jako Karolína. Staly se dvě věci. Okamžitě jsem se zamiloval a okamžitě měl zvrácené a bizarní fantazie, že se Karolína a Lenka potkají a budou skvělé kamarádky. Lence bylo 22, Karolíně 19. Obě poslouchaly rap, a obě byly výjimečně pohledné. Lenku jsem hned po první skupině požádal o instagram a dostal jsem ho. A ještě ten samý den jí vyzval na procházku. Přijala. Vedli jsme hluboký rozhovor o vážných tématech, řekla mi svá nejskrytější tajemství a já cítil povinnost jí říct ty své. Problém byl, že její tajemství se týkaly její minulosti, ale moje tajemství se týkaly mé naprosté přítomnosti. Sdělil jsem jí svůj plán ošukat Karolínu v léčbě.

Neexistuje žádná realita ani vesmír kdybyste mohli říct jedné mladé holce že chcete šukat jinou mladou holku a nenést za to následky.
Tohle je prostě tabu a nikdy se to nesmí udělat. Já to však opakovaně dělám.

Pak jsem Lence zarapoval svůj track "Swajpuju doprava." Uznale mi dale pěstičku, řekla něco jako "Fakt hustý bro" což bylo zbytečně macho friendly mužské. Pak jsem jí pustil track "Paragraf 2" se silným sexuálním podtextem a tehdy se zarazila.
"Hele kámo, byl to fakt skvělej pokec, ale už musim jít. Vychází totiž novej PTK a my si to musíme na oddělení nutně pustit. Je to událost, novej PTK, chápeš to ne?!"
Nechápal jsem to ani trochu, ale souhlasil, že jo. Lenka se na mě starostlivě dívala.
"Prosimtě zvládneš to tu sám? Vypadáš smutně a zaraženě."
"Jasně, že zvládnu. Mám tu deník, budu si ho psát. Mám tu přírodu a svobodu. Neměj vůbec strach." Machroval jsem.
"Tak jo. Takže můžu odejít, nevadí ti to?" Dívala se na mě s až prosebným smutkem v jejich nádherných hnědých očích. Byla beznadějne submisivní, bezmocná. Potřebovala approval a uznání druhých aby mohla dělat, to co chtěla.
"Jasně, klidně jdi, ale rád bych se s Tebou na něčem domluvil. Co takhle se potkat zítra v osm hodin na tomhle samém místě?"
"Jasně, asi by to šlo, i když uplně nevim, třeba se nám to oběma rozleží v hlavě a uvidíme to zítra v jiném světle."
"Mně se v hlavě nic nerozleží. Já přesně vím, co chci." Řekl jsem a spiklenecky se na ní usmíval.
"Tak já už jdu, zatím," Řekla, dala mi poslední pěstičku a byla v tahu. V tu chvíli se začaly věci v léčebně nenávratně měnit k horšímu.

Moje první smíšená, koedukativní skupina. Skupiny byly rozdělené na tři. Červená, modrá a zelená. Já měl červenou, což mi bylo extrémně sympatické, protože je to odjakživa má oblíbená barva. Nikdo další ve skupině tuto barvu jako oblíbenou neměl. Zato tam ale byl pan Jiří Kokrda, o kterém jsem do té doby nikdy neslyšel, ale jeho energie mě okamžitě zasáhla. Jeho energie a charisma naplňovala celou místnost, prostupovala jí, a sálala z něj. U některých lidí prostě víte, že se narodili pro své povolání, a to byl případ pana Kokrdy. Od začátku jsem věděl, že je to člověk na svém místě a že naprosto ví co dělá. V malém pokoji s akvárkem s námi byli tři muži a tři ženy, plus pan Kokrda a psycholožka Adéla. z Adély nevyzařovalo narozdíl od Jiřího naprosto nic, a měl jsem z ní spíš dojem, že je tichá pozorovatelka a zkoumá veškeré naše reakce, motivy a pohnutky. Moc příjemně mi z toho nebylo, ale chápal jsem že je to nezbytné. Hodně se to lišilo od skupin v bílé Vodě, které působily jako nezávazný pokec s jednou "terapeutkou" co byla prostě obyčejná paní. Zde to působilo mnohem profesionálnějším dojmem. Mým úkolem bylo se představit. Řekl jsem to, co na komunitě, a nenechal si ani tentokrát pro sebe závislost na sexu. Mluvil jsem o ní, protože jsem jí považoval za svůj skutečný problém, ale už jsem nevěděl, že to bylo v přímém rozporu s pravidly léčebny a budu na základě těchto výroků posuzován a pozorován. Představil jsem se a všichni a se představili mně. Obzvlášť mě zaujala paní na opiátech z Olomouce. Její hanácký přízvuk byl extrémně postřehnutelný. "Je hrozně krásný, že mluvíš o olomouci, prožil jsem tam nejbáječnější léta mýho života a patří jí moje srdce." Řekl jsem jí. "To uplně chápu." Odpověděl pan Kokrda. V té chvíli jsem měl pocit, že konečně někam zapadám a patřím. Byl jsem mezi svými. Červená skupina byla moje rodina.

Jiri Kokrda - rozhovor
https://www.youtube.com/watch?v=_ezQiQSlPAg

Začal jsem trpět závratěmi a úzkostmi. Věděl jsem, že to zákonitě přijde, přesto to byl šok. Bylo to uplně jiné než v předešlých léčbách. Nejvíc mě trápilo takzvané "pravé Vertigo" které spočívalo v tom, že jsem měl pocit jako bych byl neustále ve skákacím gumovém hradu pro děti. Tento pocit nabýval na intenzitě, hlavně ve společných prostorách spojenými s jídlem a vyšší koncentrací spolupacientů, takže ve společné kuchyňce a jídelně jsem zažíval opravdové peklo.
"Pane Tomsi, proč jste zase nic nesnědl?" Ptala se starostlivě sestřička Nane.
"No já nemůžu, s tím houpáním to prostě nejde."
"Aha." Odvětila Nane a bylo poznat, že absolutně nechápe čím si právě procházím. Jak by taky mohla? KOlik lidí reálně zažívá syndromy z odnětí z benzodiazepinů? 15 procent v ČR? Dvacet procent? Pochyboval jsem, že víc. Každopádně jsem mohl konečně ven, a venku pravé vertigo vždycky přešlo. Venku jsem se cítil svobodný, nekontrolovaný a mohl si dělat, co jsem chtěl. A také jsem mohl na svou první smíšenou, koedukovanou skupinu. A tam začal problém, který vedl k mému propuštění.

Denně jsem se díval na otevřené dveře na svobodu. Vedly na ženské oddělení (které mě fascinovalo) a následně na obrovský, rozlehlý dvůr, který mě taktéž fascinoval. Dveře byly otevřené a stačilo přes ně udělat krok. Nikdo je nehlídal, nikdo je nekontroloval, stačilo prostě jít a nikdo se to nemusel dozvědět. Tolik jsem toužil už nebýt v nemocničních chodbách, ale procházet se se pod stromy a listy venku, nasávat vzduch a koukat se na vyšehrad. Místo toho jsem ale čuchal výrazný smrad dezinfekce, čuměl na bledé tváře na oddělení a honil na jediném záchodě kde se dalo zamknout. Taky jsem sledoval filmy. Nemohl jsem s východoslovákem na pokoji nikdy usnout, už jen proto že pravidelně chodil ve tři ráno na záchod, a tak jsem sledoval filmy s nejkrásnějšími herečkami, hlavně proto abych aspoň na chvíli nemyslel na karolínu. Už se mi pár dnů neozývala a já tím samozřejmě trpěl. A tak mi útěchu poskytovala Kate Winslet v Titanicu, Kate Winslet v Nebeských Svtořeních, Claire Forlani v Seznamte se Joe Black anebo Rachel Weisz v první Mumii. Asi nejvíc jsem si užil Titanic a hrozně se mi líbil. Zatímco východoslovák hlasitě chrápal, já byl zcela ponořen do světa olbřímího parníku a lásky mezi Rose a Jackem. Bavil jsem se tím, že jsem se jejich dialogy naučil nazpaměť. Následně jsem sepsal dopis adresovaný karolíně, kde byl slovo od slova popsán dialog, kdy se Rose chce zabít skokem do ledové vody a Jack jí to rozmlouvá. Karolína posléze prohlašovala, že onen dopis jí nikdy nedorazil.

Taková teda byla náplň mých dnů. Někdy mě diazepam příliš zmohl a musel jsem si lehnout, za což mě ostatní nenáviděli a podezírali mě že simuluju, případně jsem se choval velmi zmateně, agitovaně, a sedativně. Lidem jsem říkal, že jsem na diazepamu a že za své chování nemůžu, přesto jsem schytával mínusové body a neoprávněné tresty. Bylo snad cílem toho všeho, abych si nechal diazepam co nejdřív vysadit? Byly otevřené dveře na zahradu lákadlem, které mě mělo motivovat si co nejdřív nechat diazepam vysadit? Pokud ano, rozhodně to fungovalo. Pak přišlo jedno pondělí a já prostě diazepam už neměl. Nikdo mě na to dopředu neupozornil a byl to rozhodně šok.

Pikař Lukáš mě okamžitě zavedl k sobě na pokoj.
"My si budeme rozumět, my si budeme hrozně rozumět." Opakoval stále. Následně mi začal ukazovat fotky toho jak se pobodal na základě toho, že se sn ím rozešla přítelkyně. Měl v tom bordel a zmatek. Nesouvisle mluvil o přítelkyni a taky o manželce. Taky do toho cpal Amatéry.cz, automaty, vytuněná auta, dovolenou v dominikánské republice apod. Okamžitě jsem ho vyhodnotil, jako člověka se syndromem bájné lhavosti. Na pokoj k němu dali Ondřeje, co se mnou přišel. "Chudák." Pomyslel jsem si. Mně dali na pokoj k hodně flegmatickému dredařovi z východního slovenska. Východní slovenština byla uplně jiná než třeba bratislavština. Tím pádem jsem měl extrémní problém porozumět tomu co mi východoslovák zrovna říká a po čase jsem to prostě vzdal. To vyvolalo ve východoslovákovi Peterovi dojem, že ho nemám rád nebo že si nerozumíme a tím jsme omezili naší komunikaci na nezbytné minimum. Přitom mě ale měl zaučit kam mám chodit, co mám zrovna dělat, co znamená určitý program, kde se mám zapsat a kde ne a pod. Od začátku jsem tudíž nedostal šanci, vyfasoval nemocniční hnusnou postel a okamžitě mi bylo jasné, že moje insomnie bude na tomto pokoji na maximu. Navíc jsem byl nneustále nadržený. A to fest. K papání jsem dostával:
Diazepam
Pregabalin
Trittico
Prothazin
Aulin
A možná nějaké další léky, které bezesporu podporovaly mou extrémní nadrženost. Celé oddělení si tudíž brzo zvyklo na to, že pokud mě nemohou najít, budu asi honit na záchodě. NA základě těchto skutečností jsem si vysloužil přezdívky "Honič" "Fucker" a "Masturbant." To se mi samozřejmě nelíbilo a nepřipadalo mi to fér. Na druhou stranu jsem tímto problémem trpěl již od svých čtrnácti let.

Naa komunitě jsem se představil.
"Ahoj, já jsem Milosh, jsem tu se závislostí na lécích a alkoholu, moje primární závislost jsou hypnotika a benzodiazepiny, můj první hypnogen mi dala máma když mi bylo pět let, ve čtrnácti letech jsem už měl rozvinutou závislost, postupně jsem k tomu přidal i alkohol, zkusil jsem pervitin, opium, heroin, opiáty, ale nejvíc ze všeho miluju hypnotika a nedávno jsem zjistil, že jsem závislý na sexu."
"Ty krávo" Ozvalo se uznalé hvízdnutí. Nevěděl jsem co na tom bylo k obdivu. Vyžadovalo snad obdiv, že jsem byl naprosto v prdeli už od dětství a přiznal jsem to? Možná. Možná jsem taky nemusel říkat nic.
Následoval potlesk. V tváři sestřičky Nane jsem poprvé viděl znepokojení. MOžná už si se mnou nebude tak ochotně povídat, no. Po komunitě se na mě sesypali asi tři kluci. Od pohledu byli ti z nejhorších. Vypadané zuby, boláky v tvářích, extrémně rozšířené zorničky. Zahltili mě dotazy a nelíbili se mi. Jeden z nich mi neustále opakoval, že je taky závislý na sexu, a že si budeme "stoprocentně rozumět." Já svou závislost na mrdání ale nespecifikoval. Byl jsem závislý na sexu ve vztahu. Potřeboval jsem k sexu kvalitní emoční propojení, empatii a porozumění. To u sexů na jednu noc logicky nebylo možné, a proto jsem takový sex nevyhledával. Pikař Lukáš mě ale vyhodnotil chybně jako sobě rovného. Od začátku jsem ním pohrdal.

....Bohužel jsem ale stále dostával Diazepam. Ondřej ne. To pro mě znamenalo dvě věci. Nemohl jsem na zahradu a navíc jsem byl posuzován jako zcela funkční člen MUžského lůžkového oddělení, ačkoliv jsem byl zfetovaný sedativy. Naprosto běžně se tedy stávalo, že jsem nebyl schopný generálního úklidu nebo normální komunikace s ostatními a samozřejmě jsem začal být na základě toho posuzován.
"On je nějakej divnej."
"Je to zelenina."
"Ten má dost tyvole."
Znělo ze všech stran, a já nechápal proč je na to neupozornili. Proč je neupozornili na to, že je mezi nimi člověk na diazepamu, který se tím pádem nebude chovat vůbec standartně a v souladu s běžným fungováním v lidské společnosti.
Na své první komunitě jsem tento dojem ještě umocnil. Jednalo se zrovna o hodnotící skupinu, a mužští klienti hodnotili svj uplynulý týden. Situaci jsem vyhodnotil tak, že se mám co nejvíc a co nejaktivněji zapojit do chodu komunity a tak jsem reagoval naprosto na každého.
"Tak to je přece normální že je někdo introvert a extrovert, ne?" Pravil jsem k údržbáři Markovi.
"No tak tobě uplně rozumim, taky jsem hodně vztahovačnej a mám pocit paranoie a spiknutí. Důležitý je ale uvědomit si, že je to v tvý hlavě." Pravil jsem ke gétéáčku Michalovi.
"Tak ale to není moc normální, že děláš 50 kliků denně, není to už nemoc?" Pravil jsem k pikařovi Petrovi.
"Tad Vás už zarazím." Pravila naše psycholožka, které nemohlo být víc jak 25. "Tohl je hodnotící skupina a nemusíte se vyjadřovat naprosto ke všemu. Pokud se chcete vyjádřit, slouží k tomu zpětné vazby a mají specifická pravidla. Prosím vás, abyste na to bral zřetel." PRavila. Od té chvíle jsem naší psycholožku neměl rád. Jak jsem to měl vědět? Nikdo mi to neřekl, jak to na komunitě funguje. Snažil jsemse být aktivní a nápomocný, ale místo toho jsem hned ze začátku narazil na problém. Tímto jsem se bohužel nějak zapsal, udělal si určité renomé a to se se mnou vezlo už do konce léčby. Můj ortel byl jasně daný a předurčený. Stejně jako v jiných léčebách a komunitách zase jednou zase budu za toho divného. Za toho, co dřív mluví než myslí. A to, že jsem byl na diazepamu, který prokazatelně ovlivňoval můj úsudek a chování, už samozřejmě nikdo neřešil. Moje sjetost diazepamem byla automaticky zapsána jako moje pravá osobnost.

Přišel den D. Na oddělení jsme odcházeli s gétéáčkem Ondřejem, díky čemuž jsem neměl takový strach. Slovák Mirek s námi nešel, neustále opakoval že mu stačilo strávit sedm dnů na detoxu a že to pro něj bude zcela dostačující. Byl jsem hrubě přesvědčený o opaku a nevynechal jedinou příležitost, kdy jsem ho na to upozornil. Je zvláštní jak jsou vazby na takových místech silné. Přátelství se vytvářejí okamžitě, zažíváte silné citové vazby a prozření. S mirkem jsem se na rozloučenou srdceryvně objal, sbalil si věci a byl připraven s ondřejem a zdravotní sestrou vyrazit do jiného světa. Proměna to byla vskutku drastická.

Sešli jsme pouhá dvě patra do přízemí a čekal nás nový svět. Na Lůžkovém Oddělení Mužském (LOM) to opravdu žilo. Na můj vkus až moc. Z velké terapeutické místnosti hrál na plné pecky metal, polonazí mladý kluci hráli pingpong a hezká exoticky vypadající stážistka nás zahlcovala informacemi, kde co je a co máme dělat. Ondřej se orientoval mnohem víc než já, ale vzájemně jsme se vnitřně drželi v naší nervozitě z neznámého a nového prostředí. Ujala se mě ona nádherná exotická slečna s cílem prohledat mi věci, jestli jsem nepřinesl nějaký kontraband.
"Omlouvám se, že vám do toho takhle čučím, ale musím to udělat." Říkala líbezným hlasem, zatímco mi čuměla na slipy, ponožky, kondomy, šroubovák aj iné podivné předměty, které jsem si zabalil sebou aniž bych věděl proč.
"To je v pořádku, mně to vůbec nevadí." Říkal jsem jí a hleděl do jejích nádherných očí. Měla je velmi hnědé, vlasy černé jako uhel, snědá, drobná a krásná. MOhli byste si jí klidně splést s cikánkou, ale měla v sobě exotičnost a noblesu, která dost dobře cikánského původu být nemohla. A mluvila perfektně česky.
"Jé, vy máte sebou i gamepady? Baví vás i hry?" Pravila celou dobu s úsměvem. Nane se nikdy nepřestala usmívat. Všechno řešila s úsměvem, noblesou a něžností. "Nane" znamenalo v arménském překladu "Růže." Naprosto to k ní sedělo.
"Jo,, já ani nevím proč jsem si ty gamepady bral. Balil jsem se pod vlivem koksu a riváče." Řekl jsem poněkud zmateně.
"To chápu." Odpověděla. "A znáte třeba It takes Two? To jsem ještě nedávno hrála."
"Znám, zkoušeli jsme to s přítelkyní, ale bylo to na nás málo brutální."
"Málo brutální jo?" A co ste teda hráli?" Ptala se Nane s upřímným zájmem.
"No, tekkena osmičku, Mortal Kombat, různý závody... Hlavně když tam bylo násilí." Řekl jsem a okamžitě se styděl, že jsem to vypustil z pusy. proč doprdele říkám takový věci?
"Aha, jasně," řekla Nane ale stálo jí to nevyvedlo z míry. Byla prostě naprosto úžasná.

Z přílišné akce a aktivity mě ovšem začala morbidně bolet hlava. Naštěstí jsem měl v případě potřeby napsán Aulin, který jsem hrdě využíval, kdykoliv to bylo možné. Nane mi ochotně vysypala sypký prášek do kelímku s vodou a já ho slastně vypil. Moje fungování na LOM bylo tímto odstartováno.

Jednoho dne se stala významná událost. Přišel Ondřej. Gétéáčko. Pro nezasvěcené dodám, že gétéáčko je nádherný výraz, který nemá nic společného s onou slavnou hrou, ale je to zkratka pro polymorfní závislost a tou je "Gambler, toxi alkohol." Gamblerama jsem vždy pohrdal, připadalo mi naprosto nesmyslné vrážet prachy do nějakých zkurvených automatů a ještě být na tom závislý, ale podívejte na to. U snídaně přede mnou seděl naprostej sympaťák, šlapal si na jazyk a ze všeho nejvíc mi připomínal mýho kmotra Jiřího Lábuse. S ondřejem jsme našli okamžitě společnou řeč, do party jsme přibrali slováka mirka a konečně jsem se necítil sám na 250 procent, ale spíš tak jen na 80.

Těsně po nástupu Ondřeje si mě zavolala sexy doktorka Andrea (ta s piercingem a postavou modelky) a řekla mi, že na detoxu potřebují uvolnit místo, brzo půjdu na normální mužské oddělení.

"počkejte ale to tam budu nadále na diazepamu?" Zeptal jsem se s obavami v hlase.
"Ano, ale asi jen 4 nebo 5 dnů." Řekla a tón jejího hlasu byl ozvlášť sexy.
"Ehm. Slyšel jsem ale něco o tom, že pokud budu na diazepamu, nebudu smět stále ani do zahrady. Je to pravda?"
"Ano, je to pravda, ale určitě to vydržíte a zatím se adaptujete na mužské oddělení."
"No, dobře no." Řekl jsem mírně zklamaný.

Bylo to zmatečné. Jako celý můj život. Mohl jem na oddělení, ale nesměl jsem ven. Mohl jsem fetovat benzodiazepiny ale dělal jsem to legálně a pod lékařským dohledem. Bylo to bizarní a zvláštní.

Čas na detoxu ubíhal pomalu. Jediný program byly:
Snídaně
Léky
Oběd
Léky
Večeře
Léky.

Jednoho dne k nám přišla paní na KANISTERAPII. Můj abnormálně zfetovaný mozek se snažil rovzpomenout co to Kanesterapie znamená. Kdysi to věděl. Ajo, mělo to něco společnýho s pejskama. Spočívalo to v tom, že k nám přišla paní a nechala nás hladit si psa. Opravdu báječné. Zoufale jsem potřeboval psychologickou pomoc, test duševních poruch, zkrátka cokoliv co by mi pomohlo pochopit proč jsem tak strašně rozmrdanej a čím jsem starší tím je to horší. Místo toho jsem dostal psa.

A tak jsme si hladili psa, já, zrzavej klučina na kratomu kterýho do léčby očividně dali rodiče, vychlastaná starší paní, která ale byla moc hodná, vychlastanej sochař, kterej se propil k demenci a jeden slovák, kterej mi byl sympatickej. Jmenoval se Mirek, byl ze žižkova, a jeho manželka se jmenovala Karolína. Měli jsme tedy společné téma.

Na Karolínu jsem myslel prakticky denně. A ona mou závislost na ní denně přiživovala. Zrovna když jsem na ní myslel nejvíc poslala mi třeba polonahé selfíčko nebo fotku v nějakých obzvlášť rajcovních šatečkách. Byla Karolína svině? Nevěděl jsem. Jisté ale bylo, že jí tahle situace, že jsem zavřený a ona si může dělat naprosto co chce, dělala dobře. Na detoxu psychologická pomoc neexistovala. Vždy jsem tedy požádal zdravotní sestry nebo zdravotní bratry jestli bych si s nima mohl popovídat. Pokud odpověděli: "Já Vám ale nemám co říct, protože Vás neznám," spolehlivě jsem poznal že to jsou kreténi. Našli se ale i tací, kteří mi se zájmem naslouchali. Všichni do jednoho mi radili, ať se na Karolínu jednou provždy vyseru. Už spolupacienty na detoxu jsem řečmi o Karolíně unavoval. Nemohl jsem si ale pomoct, byl jsem na ní beznadějně závislý. Pokud jsem masturboval, vždycky jen nad naším společným pornem, pokud jsem myslel na sex, vždy jen na sex s ní. Byl jsem nemocný a věděl jsem to. Moje nemoc se jmenovala Karolinismus.

Probdilo mě ROSEKNUTÍ dveří. Ty dveřele byly rozkopnuté. Nijk líp se to popsat nedalo. PRavidelně je rozkopával jakýsi čobol a a zařval přitom "KONTROLA." Nejenže jsem měl při těchtot pravdelných nočních dýcháncích menší heart attack, ale samozřejmě když těn hodný pán přišel, kolem třetí v noci, už jsem neměl šanci zabrat. šem jsem jej tedy konfrontovat! bylo to NEZBYTNÉ. Nicméně dveře od sesterny se něžně otevřely a za nimi byla pohledná blondýnka v nejlepších letech.
"Přejete si pane Tomsi?" Zeptala se s úsměvem.
"Nooo já ehm totiž.... J8 nejsem žádnej práskač jo, ale nemohla byste tomu vašemu kolegovi domluvit ať nerozráží nohodu tolik ty dveře? DOst mě to ruší a budí, navíc až BRUTÁLNĚ močí vedle mého pokoje do pisoárů. "
"aha, nebojte se ne, nejste první kdo si na to stežuje. Pan Pištěla už tu s náma dlouho nebude, a brzy odejde, takže se nemáte čeho bát, ano?
"Dobře, moc Vám děkuji." Řekl jsem a přemýšlel kam borečka asi převelili. Nejspíš do kasáren.
Následovalo dál pár slastných hodin spánu. Ach nevědomosti.

Zdřímnul jsem si. KOneckonců s diazepamem a riváčem to vlastně nebyl žádný problém. Po probuzení mě čekal šok. Karolína mi nejen, že napsala že je v lázních bělohrad (tam kde jsem měl svou první lásku a takřka tam přišel o panictví, ale ještě tam byla na kapele Bert and Friends. Coto??? Proč mi to dělá??? Copak si neuvědomuje, že tím trpím? Telefonická konfrontace nebyla pěkná. Řval jsem na ní že si přeju aby umřela, řval jsem na ní že její místo na planetě je zbyčné, řval jsem spoustu a spoustu slov. KOnečně položila telefon. Vzteky jsem měl prásknul do skříňky u postele. Udělalo to příšerný zvuk. Ale ulevilo se mi. A tentokrát z toho možná nebyla ani zlomenina. Zanedlouho se na mě přišlo podívat několik bílých plášťů. Všechny to byly ženy maximálně pod 35 a dívaly se na mě velmi přísně.
"Jak vám je pane Tomsi?"
"Nooo....docela jde to. Touhle dobou bych už měl mít abstinenční příznaky, ale nic nepociťuju. Takže bych řekl, že tu děláte dobrou práci." Usmál sem se.
O tom jsem s Vámi chtěla mluvit, řekla sexy doktorka s piercingem. Nasadili jsme Vám místo rivotrilu diazepam. Budete ho brát takto:
10 mg ráno, 5 mg poledne, 5 mg odpoledne a 10 mg večer. Velmi rychle ovšem bude docházet k vysazování. Souhlasíte?"
"Naprosto s tím souhlasím." Řekl jsem a má duše se teletelila. Konečně někdo, kdo ví co dělá.
Pal, s nově nabytým diákem jsem se odebral zpět do svého jednolůžkového pokoje. Myslím, že větěšinu večera a noci jsem prospal. Nic se mi nezdálo. Bylo to zvláštní.

Ráno jsem se probudil zcela připraven na to, co se musí stát. Vstávalo se mi lehce a s poměrně čistou hlavou. Na noc jsem měl snad jen dva rivotrily a jeden pregabalin plus trittico 75 mg, které užívám dlouhodobě. Věci jsem si ale sbalil jako poměrný psychopat, byl jsem hodně zmatený a dezorientovaný. Osprchoval jsem se a objednal si Bolta. Protože cesta MHD na místo kde mě zavřou na X týdnů byla pro mě nemyslitelná. Cesta probíhala v pořádku a byl jsem tam. Vešel jsem do přijímací čekárny, uvítala mě velmi milá příjmová paní a s úsměvem mě vyzvala ať počkám v čekárně na zdravotního bratra, který mě odvede na detox. Čekal jsem v přijímácí čekárně 10 minut, dvacet minut. A stále se nic nedělo. Začínal jsem být čím dál víc nervózní a klepal jsem se. "No co, asi to bude naposled," napadlo mě. A tak jsem si flákl rivotril a půl na zahnání úzkosti z nyvyhnutelného. Rázem se mi udělalo mnohem lépe a už tu byl zdravotní bratr. Působil poměrně sympaticky, taky se usmíval. Míjeli jsme lidi na schodech, a šli nahoru, nahoru, nahoru, až tam kde sídlilo detoxové oddělení. Ujala se mě nádherná, mladá doktorka s piercingem v nose, která by z fleku mohla dělat modelku. Hodně zevrubně se mě vyptávala na můj život. Řekl jsem jí naprosto všechno. I normálně jsem extrémně sdílný, ale jak jsem ti spojil s krásnou tváří a jejím šarmem, měl jsem touhy prozradit na sebe i to co jsem nevěděl. Třeba i o mé závislosti na sexu s Karolínou.
"Prosimvás, bych se chtěl zeptat? Moje přítelkyně je nymfomanka a já nymfoman. Byla by zde nějaká.... šance, že až sem přijde na návštěvu, že bysme tu třeba jako někde mohli mít sex?" Zeptal jsem se opatrně.
Doktorka se zasmála. "Haha," na to se mě ještě nikdo neptal. Určité možnosti tu jsou. Jednak dole bude izolační místnost, no a když budete hodně hodný a nebudete mít mínusové body, sestry by Vás tam mohly za určitých okolností pustit.... Áááá...Nemusíte se bát. Areál je poměrně velký a jistě si s přítelkyní místo najdete. Mrkla na mě spiklenecky. Tak krásná a tak chápavá! Měl jsem chuť jí prozradit všechno na světě. A tak jsem jí řekl i že jsem si ještě v přijímací čekárně vrazil riváč a půl.
"To je zde poměrně běžné, ale děkuju Vám, že jste mi to řekl. V závislosti na tom Vám tedy upravíme dávku diazepamu."
"Jo, ten už mi dávali jinde, přitakal jsem.
"Začneme tedy jeden diazepam ráno, jeden v poledne a jeden večer. A k tomu vitamín B12."
"Dobře." Řekl jsem. Pak mě odvedli do pokoje a světe div se. Byl to jednolůžák a byl samostatný Zase jednou jsem měl z pekla štěstí.

Byl týden před nástupem k apolináři a už se nic tak výrazného nestalo. Jen jsme se dohodli s Karolínou, že budeme co nejvíc spolu, abychom předešli mým podobným excesům. A tak jsme zase jednou žili jako muž a žena v luxusním bytě rodičů, prcali kde nás napadlo, já bral riváč a ona hulila. V období mystic skatecupu jsme sehnali i několik gramů koksů od známé a ověřené firmy a tím se náš vzájemný chill ještě umocnil. POkud se mnou Karolína zrovna nebyla, chodil jsem po praze jak tělo bez duše, nacvičoval si cestu k apolináři a páchal bordel. železným pravidlem bylo, že pokud jsem byl bez ní bylo mi šíleně smutno.
Opravdu matně si pamatuji, že jsem byl na "Poezie vole" v crossu a co jsem tam komu říkal a dělal absolutně netuším. Taky jsem četl úryvek z Káháčka v Café Dark Velvet na žižkově a nějací dobračiska mi poradili ať zkusím poprvé v životě Absinth. Měl jsem v sobě zhruba 12 zolpinoxů, 6 rivotrilů, dvě vodky a do toho pil popprvé v životě absinth.
"Hlavně to smíchej s vodou, hlavně to s ní smíchej," radili mi. Bohužel jsem absolutně netušil co to znamená a Absinth chlemtal bez ředění. Takovou opici jsem v životě neměl. Podlaha se ke mně nebezpečně nakláněla, vrážel jsem do nábytku a blil na záchodě. Jako vrchol všeho jsem nakonec zapomněl za absinth zaplatit. Následující dny jsem se již zklidnil, šňupal s Karolínou v bytu rodičů kokain, prcal jí když se nám zamanulo a dělal nesmrtelné tracky.

Za obzvlášť nádherný večer jsem považoval když jsem ji učil anglicky. Dělali jsme to tak, že jsem jí pustil Matrix v anglickém originálně s titulkama a slovo od slova jí učil výslovnost a překlad tak aby to pochopila. Oba jsme byli zkoksovaní. MOc jí to šlo a moc se nám to oběma líbilo. Dále byl na programu záznam Mystic Sk8 cupu, spoustu vlastního natočeného porna na telefon ty nejhezčí dny co jsem s ní kdy zažil. Oba jsme se dohodli, že na sebe budeme hodní, oba jsme se dohodli, že si nebudeme dělat naschvály (Hlavně teda Karolína) a žili jsme v naprosté symbióze jako muž a žena. Chodili jsme na procházky do čimického háje a Zase to byla ta Karolína kterou jsem tak vroucně miloval. Bez psychotických záchvatů, bez jakýchkoliv výkyvů, absolvovali jsme filmy, procházky a sex a bylo nám moc dobře. Byl to ten nejhezčí týden před léčbou, jaký jsem si mohl přát. Poslední večer jsme sledovali její oblíbený animák "Rozbitý Robot Ron" (hodně těžkotonážní píčovina) a pak jsem jí poslal domů spát. Já sám jsem si lehl extrémně brzo abych byl fresh na to co mě v léčebně u Apolináře čeká, a bylo to tady. Den D.

Po mnohaminutové konverzaci uprostřed dveří (ne, pustit do bytu rodičů jsem je opravdu nechtěl) mi byla bez mého souhlasu zařízena sanita do bohnic. V sanitě (ještě než vyjela) jsem se přiznal, že jsem si celou historku vymyslel. Na to na mě začal vugárně řvát jeden z příslušníků jestli si uvědomuju kolik je tahle "sranda" stála peněz. Na to jsem mu odvětil
"Tohle ale není moc profesionální chování." Měl jsem pravdu. NIčemu nepomohlo když na mě v sanitě řval, shodil tak akorát sám sebe. Spíš se mi líbila jeho kolegyně Natálie. Škoda že to byla taky píča.

Sanita mě vezla do bohnic a povídali si se mnou celkem milí saniťáci. Byla to příjemná změna, než když mě převáželi předávkovaného perníkem před deseti lety na bulovku.
"Nojo, žárlivost je svině kamaráde. Nutí nás dělat strašný věci." Řikal jeden ze saniťáků, zatimco jsem byl přikurtovanej k sedadlu.
"Jojo. Já vim, že ta holka je šáhlá, ale já jí fakt miluju." Tvrdil jsem jim.
"Tak jí miluj tak, abys na jejího bráchu nahlašoval bomby, ne?" Na to druhej.
"Nojo, když on jí osahával."
"Ježíšikriste," Ozval se první.
"Aha, tak to už se ti ani nedivim." Dodal druhej.

Dovezli mně do bohnic. Připadal jsem si dost jistej v kramflecích. Nemotal jsem se, mluvil jsem souvisle (což mi jde i po vpravdě gargantuózní kombinaci návykových látek) a věděl jsem přesně co tam doktorce, nebo kdo tam bude řeknu.

Za hodinu nebo tak si mě vyzvedli na příjmové čekárně. Doktorce jsem řekl, že jsem jednal v afektu, žárlivosti a pod vlivem omamných látek a už to nikdy neudělám. To jí jako vysvětlení stačilo a mohl jsem jet o pár zastávek zpátky domů. Bylo mi ale jasné, že návštěva příšlušníků jistě vyvolala u sousedů poměrně rozruch. Ale koneckonců byt byl rodičů a ne můj, takže mi to mohlo bejt u prdele.