Moje první smíšená, koedukativní skupina. Skupiny byly rozdělené na tři. Červená, modrá a zelená. Já měl červenou, což mi bylo extrémně sympatické, protože je to odjakživa má oblíbená barva. Nikdo další ve skupině tuto barvu jako oblíbenou neměl. Zato tam ale byl pan Jiří Kokrda, o kterém jsem do té doby nikdy neslyšel, ale jeho energie mě okamžitě zasáhla. Jeho energie a charisma naplňovala celou místnost, prostupovala jí, a sálala z něj. U některých lidí prostě víte, že se narodili pro své povolání, a to byl případ pana Kokrdy. Od začátku jsem věděl, že je to člověk na svém místě a že naprosto ví co dělá. V malém pokoji s akvárkem s námi byli tři muži a tři ženy, plus pan Kokrda a psycholožka Adéla. z Adély nevyzařovalo narozdíl od Jiřího naprosto nic, a měl jsem z ní spíš dojem, že je tichá pozorovatelka a zkoumá veškeré naše reakce, motivy a pohnutky. Moc příjemně mi z toho nebylo, ale chápal jsem že je to nezbytné. Hodně se to lišilo od skupin v bílé Vodě, které působily jako nezávazný pokec s jednou "terapeutkou" co byla prostě obyčejná paní. Zde to působilo mnohem profesionálnějším dojmem. Mým úkolem bylo se představit. Řekl jsem to, co na komunitě, a nenechal si ani tentokrát pro sebe závislost na sexu. Mluvil jsem o ní, protože jsem jí považoval za svůj skutečný problém, ale už jsem nevěděl, že to bylo v přímém rozporu s pravidly léčebny a budu na základě těchto výroků posuzován a pozorován. Představil jsem se a všichni a se představili mně. Obzvlášť mě zaujala paní na opiátech z Olomouce. Její hanácký přízvuk byl extrémně postřehnutelný. "Je hrozně krásný, že mluvíš o olomouci, prožil jsem tam nejbáječnější léta mýho života a patří jí moje srdce." Řekl jsem jí. "To uplně chápu." Odpověděl pan Kokrda. V té chvíli jsem měl pocit, že konečně někam zapadám a patřím. Byl jsem mezi svými. Červená skupina byla moje rodina.

Jiri Kokrda - rozhovor
https://www.youtube.com/watch?v=_ezQiQSlPAg

Začal jsem trpět závratěmi a úzkostmi. Věděl jsem, že to zákonitě přijde, přesto to byl šok. Bylo to uplně jiné než v předešlých léčbách. Nejvíc mě trápilo takzvané "pravé Vertigo" které spočívalo v tom, že jsem měl pocit jako bych byl neustále ve skákacím gumovém hradu pro děti. Tento pocit nabýval na intenzitě, hlavně ve společných prostorách spojenými s jídlem a vyšší koncentrací spolupacientů, takže ve společné kuchyňce a jídelně jsem zažíval opravdové peklo.
"Pane Tomsi, proč jste zase nic nesnědl?" Ptala se starostlivě sestřička Nane.
"No já nemůžu, s tím houpáním to prostě nejde."
"Aha." Odvětila Nane a bylo poznat, že absolutně nechápe čím si právě procházím. Jak by taky mohla? KOlik lidí reálně zažívá syndromy z odnětí z benzodiazepinů? 15 procent v ČR? Dvacet procent? Pochyboval jsem, že víc. Každopádně jsem mohl konečně ven, a venku pravé vertigo vždycky přešlo. Venku jsem se cítil svobodný, nekontrolovaný a mohl si dělat, co jsem chtěl. A také jsem mohl na svou první smíšenou, koedukovanou skupinu. A tam začal problém, který vedl k mému propuštění.

Denně jsem se díval na otevřené dveře na svobodu. Vedly na ženské oddělení (které mě fascinovalo) a následně na obrovský, rozlehlý dvůr, který mě taktéž fascinoval. Dveře byly otevřené a stačilo přes ně udělat krok. Nikdo je nehlídal, nikdo je nekontroloval, stačilo prostě jít a nikdo se to nemusel dozvědět. Tolik jsem toužil už nebýt v nemocničních chodbách, ale procházet se se pod stromy a listy venku, nasávat vzduch a koukat se na vyšehrad. Místo toho jsem ale čuchal výrazný smrad dezinfekce, čuměl na bledé tváře na oddělení a honil na jediném záchodě kde se dalo zamknout. Taky jsem sledoval filmy. Nemohl jsem s východoslovákem na pokoji nikdy usnout, už jen proto že pravidelně chodil ve tři ráno na záchod, a tak jsem sledoval filmy s nejkrásnějšími herečkami, hlavně proto abych aspoň na chvíli nemyslel na karolínu. Už se mi pár dnů neozývala a já tím samozřejmě trpěl. A tak mi útěchu poskytovala Kate Winslet v Titanicu, Kate Winslet v Nebeských Svtořeních, Claire Forlani v Seznamte se Joe Black anebo Rachel Weisz v první Mumii. Asi nejvíc jsem si užil Titanic a hrozně se mi líbil. Zatímco východoslovák hlasitě chrápal, já byl zcela ponořen do světa olbřímího parníku a lásky mezi Rose a Jackem. Bavil jsem se tím, že jsem se jejich dialogy naučil nazpaměť. Následně jsem sepsal dopis adresovaný karolíně, kde byl slovo od slova popsán dialog, kdy se Rose chce zabít skokem do ledové vody a Jack jí to rozmlouvá. Karolína posléze prohlašovala, že onen dopis jí nikdy nedorazil.

Taková teda byla náplň mých dnů. Někdy mě diazepam příliš zmohl a musel jsem si lehnout, za což mě ostatní nenáviděli a podezírali mě že simuluju, případně jsem se choval velmi zmateně, agitovaně, a sedativně. Lidem jsem říkal, že jsem na diazepamu a že za své chování nemůžu, přesto jsem schytával mínusové body a neoprávněné tresty. Bylo snad cílem toho všeho, abych si nechal diazepam co nejdřív vysadit? Byly otevřené dveře na zahradu lákadlem, které mě mělo motivovat si co nejdřív nechat diazepam vysadit? Pokud ano, rozhodně to fungovalo. Pak přišlo jedno pondělí a já prostě diazepam už neměl. Nikdo mě na to dopředu neupozornil a byl to rozhodně šok.

Pikař Lukáš mě okamžitě zavedl k sobě na pokoj.
"My si budeme rozumět, my si budeme hrozně rozumět." Opakoval stále. Následně mi začal ukazovat fotky toho jak se pobodal na základě toho, že se sn ím rozešla přítelkyně. Měl v tom bordel a zmatek. Nesouvisle mluvil o přítelkyni a taky o manželce. Taky do toho cpal Amatéry.cz, automaty, vytuněná auta, dovolenou v dominikánské republice apod. Okamžitě jsem ho vyhodnotil, jako člověka se syndromem bájné lhavosti. Na pokoj k němu dali Ondřeje, co se mnou přišel. "Chudák." Pomyslel jsem si. Mně dali na pokoj k hodně flegmatickému dredařovi z východního slovenska. Východní slovenština byla uplně jiná než třeba bratislavština. Tím pádem jsem měl extrémní problém porozumět tomu co mi východoslovák zrovna říká a po čase jsem to prostě vzdal. To vyvolalo ve východoslovákovi Peterovi dojem, že ho nemám rád nebo že si nerozumíme a tím jsme omezili naší komunikaci na nezbytné minimum. Přitom mě ale měl zaučit kam mám chodit, co mám zrovna dělat, co znamená určitý program, kde se mám zapsat a kde ne a pod. Od začátku jsem tudíž nedostal šanci, vyfasoval nemocniční hnusnou postel a okamžitě mi bylo jasné, že moje insomnie bude na tomto pokoji na maximu. Navíc jsem byl nneustále nadržený. A to fest. K papání jsem dostával:
Diazepam
Pregabalin
Trittico
Prothazin
Aulin
A možná nějaké další léky, které bezesporu podporovaly mou extrémní nadrženost. Celé oddělení si tudíž brzo zvyklo na to, že pokud mě nemohou najít, budu asi honit na záchodě. NA základě těchto skutečností jsem si vysloužil přezdívky "Honič" "Fucker" a "Masturbant." To se mi samozřejmě nelíbilo a nepřipadalo mi to fér. Na druhou stranu jsem tímto problémem trpěl již od svých čtrnácti let.

Naa komunitě jsem se představil.
"Ahoj, já jsem Milosh, jsem tu se závislostí na lécích a alkoholu, moje primární závislost jsou hypnotika a benzodiazepiny, můj první hypnogen mi dala máma když mi bylo pět let, ve čtrnácti letech jsem už měl rozvinutou závislost, postupně jsem k tomu přidal i alkohol, zkusil jsem pervitin, opium, heroin, opiáty, ale nejvíc ze všeho miluju hypnotika a nedávno jsem zjistil, že jsem závislý na sexu."
"Ty krávo" Ozvalo se uznalé hvízdnutí. Nevěděl jsem co na tom bylo k obdivu. Vyžadovalo snad obdiv, že jsem byl naprosto v prdeli už od dětství a přiznal jsem to? Možná. Možná jsem taky nemusel říkat nic.
Následoval potlesk. V tváři sestřičky Nane jsem poprvé viděl znepokojení. MOžná už si se mnou nebude tak ochotně povídat, no. Po komunitě se na mě sesypali asi tři kluci. Od pohledu byli ti z nejhorších. Vypadané zuby, boláky v tvářích, extrémně rozšířené zorničky. Zahltili mě dotazy a nelíbili se mi. Jeden z nich mi neustále opakoval, že je taky závislý na sexu, a že si budeme "stoprocentně rozumět." Já svou závislost na mrdání ale nespecifikoval. Byl jsem závislý na sexu ve vztahu. Potřeboval jsem k sexu kvalitní emoční propojení, empatii a porozumění. To u sexů na jednu noc logicky nebylo možné, a proto jsem takový sex nevyhledával. Pikař Lukáš mě ale vyhodnotil chybně jako sobě rovného. Od začátku jsem ním pohrdal.

....Bohužel jsem ale stále dostával Diazepam. Ondřej ne. To pro mě znamenalo dvě věci. Nemohl jsem na zahradu a navíc jsem byl posuzován jako zcela funkční člen MUžského lůžkového oddělení, ačkoliv jsem byl zfetovaný sedativy. Naprosto běžně se tedy stávalo, že jsem nebyl schopný generálního úklidu nebo normální komunikace s ostatními a samozřejmě jsem začal být na základě toho posuzován.
"On je nějakej divnej."
"Je to zelenina."
"Ten má dost tyvole."
Znělo ze všech stran, a já nechápal proč je na to neupozornili. Proč je neupozornili na to, že je mezi nimi člověk na diazepamu, který se tím pádem nebude chovat vůbec standartně a v souladu s běžným fungováním v lidské společnosti.
Na své první komunitě jsem tento dojem ještě umocnil. Jednalo se zrovna o hodnotící skupinu, a mužští klienti hodnotili svj uplynulý týden. Situaci jsem vyhodnotil tak, že se mám co nejvíc a co nejaktivněji zapojit do chodu komunity a tak jsem reagoval naprosto na každého.
"Tak to je přece normální že je někdo introvert a extrovert, ne?" Pravil jsem k údržbáři Markovi.
"No tak tobě uplně rozumim, taky jsem hodně vztahovačnej a mám pocit paranoie a spiknutí. Důležitý je ale uvědomit si, že je to v tvý hlavě." Pravil jsem ke gétéáčku Michalovi.
"Tak ale to není moc normální, že děláš 50 kliků denně, není to už nemoc?" Pravil jsem k pikařovi Petrovi.
"Tad Vás už zarazím." Pravila naše psycholožka, které nemohlo být víc jak 25. "Tohl je hodnotící skupina a nemusíte se vyjadřovat naprosto ke všemu. Pokud se chcete vyjádřit, slouží k tomu zpětné vazby a mají specifická pravidla. Prosím vás, abyste na to bral zřetel." PRavila. Od té chvíle jsem naší psycholožku neměl rád. Jak jsem to měl vědět? Nikdo mi to neřekl, jak to na komunitě funguje. Snažil jsemse být aktivní a nápomocný, ale místo toho jsem hned ze začátku narazil na problém. Tímto jsem se bohužel nějak zapsal, udělal si určité renomé a to se se mnou vezlo už do konce léčby. Můj ortel byl jasně daný a předurčený. Stejně jako v jiných léčebách a komunitách zase jednou zase budu za toho divného. Za toho, co dřív mluví než myslí. A to, že jsem byl na diazepamu, který prokazatelně ovlivňoval můj úsudek a chování, už samozřejmě nikdo neřešil. Moje sjetost diazepamem byla automaticky zapsána jako moje pravá osobnost.

Přišel den D. Na oddělení jsme odcházeli s gétéáčkem Ondřejem, díky čemuž jsem neměl takový strach. Slovák Mirek s námi nešel, neustále opakoval že mu stačilo strávit sedm dnů na detoxu a že to pro něj bude zcela dostačující. Byl jsem hrubě přesvědčený o opaku a nevynechal jedinou příležitost, kdy jsem ho na to upozornil. Je zvláštní jak jsou vazby na takových místech silné. Přátelství se vytvářejí okamžitě, zažíváte silné citové vazby a prozření. S mirkem jsem se na rozloučenou srdceryvně objal, sbalil si věci a byl připraven s ondřejem a zdravotní sestrou vyrazit do jiného světa. Proměna to byla vskutku drastická.

Sešli jsme pouhá dvě patra do přízemí a čekal nás nový svět. Na Lůžkovém Oddělení Mužském (LOM) to opravdu žilo. Na můj vkus až moc. Z velké terapeutické místnosti hrál na plné pecky metal, polonazí mladý kluci hráli pingpong a hezká exoticky vypadající stážistka nás zahlcovala informacemi, kde co je a co máme dělat. Ondřej se orientoval mnohem víc než já, ale vzájemně jsme se vnitřně drželi v naší nervozitě z neznámého a nového prostředí. Ujala se mě ona nádherná exotická slečna s cílem prohledat mi věci, jestli jsem nepřinesl nějaký kontraband.
"Omlouvám se, že vám do toho takhle čučím, ale musím to udělat." Říkala líbezným hlasem, zatímco mi čuměla na slipy, ponožky, kondomy, šroubovák aj iné podivné předměty, které jsem si zabalil sebou aniž bych věděl proč.
"To je v pořádku, mně to vůbec nevadí." Říkal jsem jí a hleděl do jejích nádherných očí. Měla je velmi hnědé, vlasy černé jako uhel, snědá, drobná a krásná. MOhli byste si jí klidně splést s cikánkou, ale měla v sobě exotičnost a noblesu, která dost dobře cikánského původu být nemohla. A mluvila perfektně česky.
"Jé, vy máte sebou i gamepady? Baví vás i hry?" Pravila celou dobu s úsměvem. Nane se nikdy nepřestala usmívat. Všechno řešila s úsměvem, noblesou a něžností. "Nane" znamenalo v arménském překladu "Růže." Naprosto to k ní sedělo.
"Jo,, já ani nevím proč jsem si ty gamepady bral. Balil jsem se pod vlivem koksu a riváče." Řekl jsem poněkud zmateně.
"To chápu." Odpověděla. "A znáte třeba It takes Two? To jsem ještě nedávno hrála."
"Znám, zkoušeli jsme to s přítelkyní, ale bylo to na nás málo brutální."
"Málo brutální jo?" A co ste teda hráli?" Ptala se Nane s upřímným zájmem.
"No, tekkena osmičku, Mortal Kombat, různý závody... Hlavně když tam bylo násilí." Řekl jsem a okamžitě se styděl, že jsem to vypustil z pusy. proč doprdele říkám takový věci?
"Aha, jasně," řekla Nane ale stálo jí to nevyvedlo z míry. Byla prostě naprosto úžasná.

Z přílišné akce a aktivity mě ovšem začala morbidně bolet hlava. Naštěstí jsem měl v případě potřeby napsán Aulin, který jsem hrdě využíval, kdykoliv to bylo možné. Nane mi ochotně vysypala sypký prášek do kelímku s vodou a já ho slastně vypil. Moje fungování na LOM bylo tímto odstartováno.

Jednoho dne se stala významná událost. Přišel Ondřej. Gétéáčko. Pro nezasvěcené dodám, že gétéáčko je nádherný výraz, který nemá nic společného s onou slavnou hrou, ale je to zkratka pro polymorfní závislost a tou je "Gambler, toxi alkohol." Gamblerama jsem vždy pohrdal, připadalo mi naprosto nesmyslné vrážet prachy do nějakých zkurvených automatů a ještě být na tom závislý, ale podívejte na to. U snídaně přede mnou seděl naprostej sympaťák, šlapal si na jazyk a ze všeho nejvíc mi připomínal mýho kmotra Jiřího Lábuse. S ondřejem jsme našli okamžitě společnou řeč, do party jsme přibrali slováka mirka a konečně jsem se necítil sám na 250 procent, ale spíš tak jen na 80.

Těsně po nástupu Ondřeje si mě zavolala sexy doktorka Andrea (ta s piercingem a postavou modelky) a řekla mi, že na detoxu potřebují uvolnit místo, brzo půjdu na normální mužské oddělení.

"počkejte ale to tam budu nadále na diazepamu?" Zeptal jsem se s obavami v hlase.
"Ano, ale asi jen 4 nebo 5 dnů." Řekla a tón jejího hlasu byl ozvlášť sexy.
"Ehm. Slyšel jsem ale něco o tom, že pokud budu na diazepamu, nebudu smět stále ani do zahrady. Je to pravda?"
"Ano, je to pravda, ale určitě to vydržíte a zatím se adaptujete na mužské oddělení."
"No, dobře no." Řekl jsem mírně zklamaný.

Bylo to zmatečné. Jako celý můj život. Mohl jem na oddělení, ale nesměl jsem ven. Mohl jsem fetovat benzodiazepiny ale dělal jsem to legálně a pod lékařským dohledem. Bylo to bizarní a zvláštní.

Čas na detoxu ubíhal pomalu. Jediný program byly:
Snídaně
Léky
Oběd
Léky
Večeře
Léky.

Jednoho dne k nám přišla paní na KANISTERAPII. Můj abnormálně zfetovaný mozek se snažil rovzpomenout co to Kanesterapie znamená. Kdysi to věděl. Ajo, mělo to něco společnýho s pejskama. Spočívalo to v tom, že k nám přišla paní a nechala nás hladit si psa. Opravdu báječné. Zoufale jsem potřeboval psychologickou pomoc, test duševních poruch, zkrátka cokoliv co by mi pomohlo pochopit proč jsem tak strašně rozmrdanej a čím jsem starší tím je to horší. Místo toho jsem dostal psa.

A tak jsme si hladili psa, já, zrzavej klučina na kratomu kterýho do léčby očividně dali rodiče, vychlastaná starší paní, která ale byla moc hodná, vychlastanej sochař, kterej se propil k demenci a jeden slovák, kterej mi byl sympatickej. Jmenoval se Mirek, byl ze žižkova, a jeho manželka se jmenovala Karolína. Měli jsme tedy společné téma.

Na Karolínu jsem myslel prakticky denně. A ona mou závislost na ní denně přiživovala. Zrovna když jsem na ní myslel nejvíc poslala mi třeba polonahé selfíčko nebo fotku v nějakých obzvlášť rajcovních šatečkách. Byla Karolína svině? Nevěděl jsem. Jisté ale bylo, že jí tahle situace, že jsem zavřený a ona si může dělat naprosto co chce, dělala dobře. Na detoxu psychologická pomoc neexistovala. Vždy jsem tedy požádal zdravotní sestry nebo zdravotní bratry jestli bych si s nima mohl popovídat. Pokud odpověděli: "Já Vám ale nemám co říct, protože Vás neznám," spolehlivě jsem poznal že to jsou kreténi. Našli se ale i tací, kteří mi se zájmem naslouchali. Všichni do jednoho mi radili, ať se na Karolínu jednou provždy vyseru. Už spolupacienty na detoxu jsem řečmi o Karolíně unavoval. Nemohl jsem si ale pomoct, byl jsem na ní beznadějně závislý. Pokud jsem masturboval, vždycky jen nad naším společným pornem, pokud jsem myslel na sex, vždy jen na sex s ní. Byl jsem nemocný a věděl jsem to. Moje nemoc se jmenovala Karolinismus.

Probdilo mě ROSEKNUTÍ dveří. Ty dveřele byly rozkopnuté. Nijk líp se to popsat nedalo. PRavidelně je rozkopával jakýsi čobol a a zařval přitom "KONTROLA." Nejenže jsem měl při těchtot pravdelných nočních dýcháncích menší heart attack, ale samozřejmě když těn hodný pán přišel, kolem třetí v noci, už jsem neměl šanci zabrat. šem jsem jej tedy konfrontovat! bylo to NEZBYTNÉ. Nicméně dveře od sesterny se něžně otevřely a za nimi byla pohledná blondýnka v nejlepších letech.
"Přejete si pane Tomsi?" Zeptala se s úsměvem.
"Nooo já ehm totiž.... J8 nejsem žádnej práskač jo, ale nemohla byste tomu vašemu kolegovi domluvit ať nerozráží nohodu tolik ty dveře? DOst mě to ruší a budí, navíc až BRUTÁLNĚ močí vedle mého pokoje do pisoárů. "
"aha, nebojte se ne, nejste první kdo si na to stežuje. Pan Pištěla už tu s náma dlouho nebude, a brzy odejde, takže se nemáte čeho bát, ano?
"Dobře, moc Vám děkuji." Řekl jsem a přemýšlel kam borečka asi převelili. Nejspíš do kasáren.
Následovalo dál pár slastných hodin spánu. Ach nevědomosti.

Zdřímnul jsem si. KOneckonců s diazepamem a riváčem to vlastně nebyl žádný problém. Po probuzení mě čekal šok. Karolína mi nejen, že napsala že je v lázních bělohrad (tam kde jsem měl svou první lásku a takřka tam přišel o panictví, ale ještě tam byla na kapele Bert and Friends. Coto??? Proč mi to dělá??? Copak si neuvědomuje, že tím trpím? Telefonická konfrontace nebyla pěkná. Řval jsem na ní že si přeju aby umřela, řval jsem na ní že její místo na planetě je zbyčné, řval jsem spoustu a spoustu slov. KOnečně položila telefon. Vzteky jsem měl prásknul do skříňky u postele. Udělalo to příšerný zvuk. Ale ulevilo se mi. A tentokrát z toho možná nebyla ani zlomenina. Zanedlouho se na mě přišlo podívat několik bílých plášťů. Všechny to byly ženy maximálně pod 35 a dívaly se na mě velmi přísně.
"Jak vám je pane Tomsi?"
"Nooo....docela jde to. Touhle dobou bych už měl mít abstinenční příznaky, ale nic nepociťuju. Takže bych řekl, že tu děláte dobrou práci." Usmál sem se.
O tom jsem s Vámi chtěla mluvit, řekla sexy doktorka s piercingem. Nasadili jsme Vám místo rivotrilu diazepam. Budete ho brát takto:
10 mg ráno, 5 mg poledne, 5 mg odpoledne a 10 mg večer. Velmi rychle ovšem bude docházet k vysazování. Souhlasíte?"
"Naprosto s tím souhlasím." Řekl jsem a má duše se teletelila. Konečně někdo, kdo ví co dělá.
Pal, s nově nabytým diákem jsem se odebral zpět do svého jednolůžkového pokoje. Myslím, že větěšinu večera a noci jsem prospal. Nic se mi nezdálo. Bylo to zvláštní.

Ráno jsem se probudil zcela připraven na to, co se musí stát. Vstávalo se mi lehce a s poměrně čistou hlavou. Na noc jsem měl snad jen dva rivotrily a jeden pregabalin plus trittico 75 mg, které užívám dlouhodobě. Věci jsem si ale sbalil jako poměrný psychopat, byl jsem hodně zmatený a dezorientovaný. Osprchoval jsem se a objednal si Bolta. Protože cesta MHD na místo kde mě zavřou na X týdnů byla pro mě nemyslitelná. Cesta probíhala v pořádku a byl jsem tam. Vešel jsem do přijímací čekárny, uvítala mě velmi milá příjmová paní a s úsměvem mě vyzvala ať počkám v čekárně na zdravotního bratra, který mě odvede na detox. Čekal jsem v přijímácí čekárně 10 minut, dvacet minut. A stále se nic nedělo. Začínal jsem být čím dál víc nervózní a klepal jsem se. "No co, asi to bude naposled," napadlo mě. A tak jsem si flákl rivotril a půl na zahnání úzkosti z nyvyhnutelného. Rázem se mi udělalo mnohem lépe a už tu byl zdravotní bratr. Působil poměrně sympaticky, taky se usmíval. Míjeli jsme lidi na schodech, a šli nahoru, nahoru, nahoru, až tam kde sídlilo detoxové oddělení. Ujala se mě nádherná, mladá doktorka s piercingem v nose, která by z fleku mohla dělat modelku. Hodně zevrubně se mě vyptávala na můj život. Řekl jsem jí naprosto všechno. I normálně jsem extrémně sdílný, ale jak jsem ti spojil s krásnou tváří a jejím šarmem, měl jsem touhy prozradit na sebe i to co jsem nevěděl. Třeba i o mé závislosti na sexu s Karolínou.
"Prosimvás, bych se chtěl zeptat? Moje přítelkyně je nymfomanka a já nymfoman. Byla by zde nějaká.... šance, že až sem přijde na návštěvu, že bysme tu třeba jako někde mohli mít sex?" Zeptal jsem se opatrně.
Doktorka se zasmála. "Haha," na to se mě ještě nikdo neptal. Určité možnosti tu jsou. Jednak dole bude izolační místnost, no a když budete hodně hodný a nebudete mít mínusové body, sestry by Vás tam mohly za určitých okolností pustit.... Áááá...Nemusíte se bát. Areál je poměrně velký a jistě si s přítelkyní místo najdete. Mrkla na mě spiklenecky. Tak krásná a tak chápavá! Měl jsem chuť jí prozradit všechno na světě. A tak jsem jí řekl i že jsem si ještě v přijímací čekárně vrazil riváč a půl.
"To je zde poměrně běžné, ale děkuju Vám, že jste mi to řekl. V závislosti na tom Vám tedy upravíme dávku diazepamu."
"Jo, ten už mi dávali jinde, přitakal jsem.
"Začneme tedy jeden diazepam ráno, jeden v poledne a jeden večer. A k tomu vitamín B12."
"Dobře." Řekl jsem. Pak mě odvedli do pokoje a světe div se. Byl to jednolůžák a byl samostatný Zase jednou jsem měl z pekla štěstí.

Byl týden před nástupem k apolináři a už se nic tak výrazného nestalo. Jen jsme se dohodli s Karolínou, že budeme co nejvíc spolu, abychom předešli mým podobným excesům. A tak jsme zase jednou žili jako muž a žena v luxusním bytě rodičů, prcali kde nás napadlo, já bral riváč a ona hulila. V období mystic skatecupu jsme sehnali i několik gramů koksů od známé a ověřené firmy a tím se náš vzájemný chill ještě umocnil. POkud se mnou Karolína zrovna nebyla, chodil jsem po praze jak tělo bez duše, nacvičoval si cestu k apolináři a páchal bordel. železným pravidlem bylo, že pokud jsem byl bez ní bylo mi šíleně smutno.
Opravdu matně si pamatuji, že jsem byl na "Poezie vole" v crossu a co jsem tam komu říkal a dělal absolutně netuším. Taky jsem četl úryvek z Káháčka v Café Dark Velvet na žižkově a nějací dobračiska mi poradili ať zkusím poprvé v životě Absinth. Měl jsem v sobě zhruba 12 zolpinoxů, 6 rivotrilů, dvě vodky a do toho pil popprvé v životě absinth.
"Hlavně to smíchej s vodou, hlavně to s ní smíchej," radili mi. Bohužel jsem absolutně netušil co to znamená a Absinth chlemtal bez ředění. Takovou opici jsem v životě neměl. Podlaha se ke mně nebezpečně nakláněla, vrážel jsem do nábytku a blil na záchodě. Jako vrchol všeho jsem nakonec zapomněl za absinth zaplatit. Následující dny jsem se již zklidnil, šňupal s Karolínou v bytu rodičů kokain, prcal jí když se nám zamanulo a dělal nesmrtelné tracky.

Za obzvlášť nádherný večer jsem považoval když jsem ji učil anglicky. Dělali jsme to tak, že jsem jí pustil Matrix v anglickém originálně s titulkama a slovo od slova jí učil výslovnost a překlad tak aby to pochopila. Oba jsme byli zkoksovaní. MOc jí to šlo a moc se nám to oběma líbilo. Dále byl na programu záznam Mystic Sk8 cupu, spoustu vlastního natočeného porna na telefon ty nejhezčí dny co jsem s ní kdy zažil. Oba jsme se dohodli, že na sebe budeme hodní, oba jsme se dohodli, že si nebudeme dělat naschvály (Hlavně teda Karolína) a žili jsme v naprosté symbióze jako muž a žena. Chodili jsme na procházky do čimického háje a Zase to byla ta Karolína kterou jsem tak vroucně miloval. Bez psychotických záchvatů, bez jakýchkoliv výkyvů, absolvovali jsme filmy, procházky a sex a bylo nám moc dobře. Byl to ten nejhezčí týden před léčbou, jaký jsem si mohl přát. Poslední večer jsme sledovali její oblíbený animák "Rozbitý Robot Ron" (hodně těžkotonážní píčovina) a pak jsem jí poslal domů spát. Já sám jsem si lehl extrémně brzo abych byl fresh na to co mě v léčebně u Apolináře čeká, a bylo to tady. Den D.

Po mnohaminutové konverzaci uprostřed dveří (ne, pustit do bytu rodičů jsem je opravdu nechtěl) mi byla bez mého souhlasu zařízena sanita do bohnic. V sanitě (ještě než vyjela) jsem se přiznal, že jsem si celou historku vymyslel. Na to na mě začal vugárně řvát jeden z příslušníků jestli si uvědomuju kolik je tahle "sranda" stála peněz. Na to jsem mu odvětil
"Tohle ale není moc profesionální chování." Měl jsem pravdu. NIčemu nepomohlo když na mě v sanitě řval, shodil tak akorát sám sebe. Spíš se mi líbila jeho kolegyně Natálie. Škoda že to byla taky píča.

Sanita mě vezla do bohnic a povídali si se mnou celkem milí saniťáci. Byla to příjemná změna, než když mě převáželi předávkovaného perníkem před deseti lety na bulovku.
"Nojo, žárlivost je svině kamaráde. Nutí nás dělat strašný věci." Řikal jeden ze saniťáků, zatimco jsem byl přikurtovanej k sedadlu.
"Jojo. Já vim, že ta holka je šáhlá, ale já jí fakt miluju." Tvrdil jsem jim.
"Tak jí miluj tak, abys na jejího bráchu nahlašoval bomby, ne?" Na to druhej.
"Nojo, když on jí osahával."
"Ježíšikriste," Ozval se první.
"Aha, tak to už se ti ani nedivim." Dodal druhej.

Dovezli mně do bohnic. Připadal jsem si dost jistej v kramflecích. Nemotal jsem se, mluvil jsem souvisle (což mi jde i po vpravdě gargantuózní kombinaci návykových látek) a věděl jsem přesně co tam doktorce, nebo kdo tam bude řeknu.

Za hodinu nebo tak si mě vyzvedli na příjmové čekárně. Doktorce jsem řekl, že jsem jednal v afektu, žárlivosti a pod vlivem omamných látek a už to nikdy neudělám. To jí jako vysvětlení stačilo a mohl jsem jet o pár zastávek zpátky domů. Bylo mi ale jasné, že návštěva příšlušníků jistě vyvolala u sousedů poměrně rozruch. Ale koneckonců byt byl rodičů a ne můj, takže mi to mohlo bejt u prdele.

Už po cestě autobusem se ve mně vzdouvala vlna vzteku. Na bratra Karolíny a jeho kumpány. Chtěl jsem ji jen pro sebe. Neměla právo čas trávit s kýmkoliv jiným. Vyžahl jsem tedy po cestě půl litr vodky, nasázel do sebe rivotrily a k tomu upíjel piva. V panelákovém bytě jsem se rozvalil na pohovku a začal obvolávat čísla.
158
156
dokonce i 155.
A všem jsem jim nahlašoval, že Po pražských holešovicích chodí bratr Karolíny, má na sobě bombu a vyhrožuje, že ji odpálí. Že je Praha na tyto incidenty dost opatrná a že se stalo, co se stalo v Univerzitě Karlově a vůbec to nebylo tak dávno, jsem absolutně nebral v zřetel. Chtěl jsem jim a jejímu bratrovi prostě jen znepříjemnit večer. Paní na 158 začala být nějaká pdezřívává. Představila se mi jako Natálie. S Natáliemi jsem měl vždycky potíž.
"EHm, a můžete mi vysvětlit, jaktože nahlašujete bomby na holešovicích, a sám jste přitom v Kobylisích?"
"No já jel boltem domů a až po cestě mi došlo, že to asi nebylo uplně správný chování od dané osoby. To víte, byli jsme všichni pod vlivem, mohla to bejt legrace že jo, ale zpětně jsem si uvědomil, že nebyla."
"A vy sám teď na něčem jste?" Ptal se mě čim dál podezřívavý (ačkoliv sexy hlas) v telefonu.
"No já mám v sobě nějaký prášky a alkohol, ale to snad nehraje roli, já Vám tady nahlašuju potencionálně nebezpečnýho člověka."
"Aha. A mi tady vidíme, že nám voláte z Ulice Soukenova. Můžete mi říct, v jakém se nalézáte patře?"
"NO to Vám určitě řikat nebudu. Podívejte já chtěl jen nahlásit trestný čin,a vůbec se mi nelíbí tón Vašeho hlasu, mějte se pěkně nashledanou." Řekl jsem, vypnul telefon, a celou věc považoval za ukončenou.
Otevřenými dveřmi balkonu jsem ovšem slyšel něco, co se mi nelíbilo. Asi tři nebo čtyři auta. Otevírání a zavírání dveří. "Tady to je." SLyšel jsem mužský hlas. Ale dál jsem se slastně kolébal myšlenkami, že mně přece nic nehrozí.
Náhle se ozvalo bušení na dveře. Ne zvonek. Bušení. Ti hajzlové se nějak dostali až ke mně.
Podíval jsem se kukátkem a na chodbě stálo sedm příslušníků PCŘ. V té chvíli mi došlo, že jsem to asi trochu posral. Ale byl jsem tak zrivotrilovaný a opilý, že mi to bylo částečně jedno.

....Ach bože, kde začít? Snad jen tím, že i když má člověk Ty nejlepší úmysly, někdy to prostě nedopadne podle jeho představ. Do adiktologické lůžkové mužské části jsem nastoupil 1. července a vyrazili mě 1. srpna. Byl to měsíc plný chaosu, zmatku a křivd. Křivdy nebyly v mé hlavě, ale byly objektivní a reálné. A jak to všechno začalo? Takto:

Týden, dva před léčebnou jsem byl už naprostý dezolát. Běžně se stávalo že jsem si koupil dva litry vodky, dával jí do mrazáku mých nebohých rodičů, za dva dny jsem otevřel mrazák a vodka byla prázdná. Naučil jsem se totiž zvláštní a příjemnou kombinaci, že když mi dojde zolpidem, mohu jej velmi snadno nahradit tvrdým alkoholem. Do toho jsem samozřejmě zobal rivotril 0,5 a rá bych napsal, že v terapeutických dávkách, tzn. 5 až 6 0,5 mg denně, ale ztrácel jsem přehled o tom kolik jsem jich tam házel na noc, a to vím, že bylo po hrstech, takže skutečná spotřeba byla spíš tak patnáct denně. To nebyl problém, protože jsem stále měl mou milovanou Karolínu, která mě sice už dávno nemilovala, ale ochotně se mnou trávila čas a nechtěla, abych zemřel na epilepsii z odnětí. Proces nástupu do léčby byl poměrně komplikovaný. Nejdřív se řešilo, že půjdu do spánkové laboratoře v CDR Beroun, pak že do PL Sadská, pak že do obyčejných Kosmonos a během toho jsem se snažil svou závislostní situaci řešit i v Sananimu a jeho podpůrných skupinách v holešovicích. Věděl jsem, že jsem závislý, že se mi život rozpadá pod rukama a měl upřímnou touhu tu řešit. Následky z toho pocházející mi už ale v mém neustále trvajícím rauši nedocházely.

Týden před léčbou mi rodiče vyklidily prostor v Kobylisích a jaly se jet na chatu, odkud nyní píšu tyto řádky. To možná neměli dělat, protože stále zde figurovala neutěšená situace s káháčkem. Ani jeden z nás nevěděl, co vlastně jsme, chvíli jsme se tedy snažili chovat jako kamarádi, chvíli jako milenci, a rozhodně nám šlo spíš to druhé. Vždycky když jsem viděl Karolínu, bylo to jako bych jí viděl poprvé a vždycky když jsme spolu někam šli nebo se milovali, bylo to jako s ní být poprvé. Moc jsem ji miloval, a nadále miluji, ona však tento pocit dlouhodobě neopětuje.

Jednoho dne jsme spolu vyrazili na bowling. Ten den byl celý podivný a Karolína byla celá podrážděná a nesvá. Pravda byla taková, že z jakéhokoliv kontaktu se mnou byla podrážděná a nesvá a mě to strašně mrzelo, ale furt pro mě bylo lepší být s nasranou devatenáctiletou kráskou, než s ní nebýt vůbec.
Horo těžko jsme tedy dohráli bowling, pak se vymluvila, že musí jít za svým bratrem (za jedním z těch co jí jako dítě osahával.) Vykalil jsem pár piv a pár "hopsinek" (Koskenkorva Peach) v Restauraci u Divadla u štrosmajeráku, a vzedmul se obrovský, agresivní drive. Opustil jsem svého přítele a impulsivně se rozhodl, že Karolínu prostě ještě uvidím a jejího ošahávacího bratra budu konfrontovat. Mělo to až nedozírně fatální následky.

Naběhl jsem do kavárny na kobylisích kde její brácha pracuje a ona tam seděla a luštila si křížovky. "UHNI" zavelel jsem jakémusi gen z utřinosovi, který se ji právě snažil u stolu nabalovat a přisedl si k ní.
"Co tu děláš?" Zeptala se bojácně.
"Chci se Tě ještě trochu nabažit." Odpověděl jsem, ale z celé situace neměl dobrý pocit. Opakoval jsem své staré zažité vzorce. Nedokázal jsem pochopit, že už jsme spolu ten den byli, že už jsme si svoje s Karolínou prožili, a chtěl jsem víc a víc a víc.
Ke sotlu přišel její bratr.
"Všechno v pořádku Káji?" Zeptal se starostlivým tónem i když jí v minulosti osahával a do života jí přivedl to nejhorší zlo na světě. Zlo jménem Tomáš Hůzl.
"Všechno v pořádku, nemusíš se bát." Řekla mu blahosklonně.
"Proč jí stalkuješ vole? STe se přece rozešli." Zeptal se ten čuramedánek s tváří JOhna Robinsona, kterýho ste mohli vidět třeba ve filmu Lords of Dogtown.
"Nerozešli vole. Dneska jsme spolu hráli bowling." Odpověděl jsem mu.
"Je to pravda Karolíno?"
Karolína mlčela.
"Ježišmarja tak mu řekni, že sme spolu hráli dneska bowling ne! Dyť je to pár hodin!" Zvýšil jsem hlas asi víc než bylo nutné.
"Hráli no."Špitla.
"Tak fajn. Nechám Vás. Kdyby něco, tak řekni Kájo, jo?" Řekl John Robinson s hispsterským knírem.

Pak se stala věc, která mě ztriggerovala uplně.

Přišel jsem si objednat k němu na bar. K osahávači. Bylo mi jedno že jí osahával když jim bylo 13, prostě to dělal. Navíc ani nebyl její nevlastní brácha, byl její vlastní. O to, to bylo horší.
"Prosil bych jednu..."
- Než jsem to stačil doříct, pronesl onu ppamátnou větu -
"TY NEJSI, TY NEJSI, TY NEJSI."
Tahle to řekl. Byla to ta urážka nejhrubšího zrna. Můžete ostatním nadávat do čuráků, můžete jim nadávat do kokotů, ale kurva když popřete jejich existenci, je to už hodně silnej kalibr.
"Jak jako nejsem? Ty popíráš mou existenci?" Zeptal jsem se vyjevně.
"Ty už nejsi její přítel." Řekl mi.
"NO tak asi sem, když jsme dneska byli na bowlingu a občas jí šukám." Prohlásil jsem triumfálně.
Na to Adam nic neřekl, nalil mi zelenou a pivo a odkvačil kamsi do prdele.

Karolínu jsem požádal jestli by mohla být po kavárně chvíli se mnou. ŠLi slavit nějaký gen Z kraviny a já jí zkrátka chtěl mít ještě pro sebe. Navíc jsem měl z osazenstva kavárny na kobylisích velmi přesvědčivé nutkání, že se tam vyskytuje někdo, kdo se jí líbí.
"Tak počkej, rozloučim se s nima, a půjdeme si někam sednout." Řekla.

Hlouček Gen Z chudáků chromozomu XY postával venku a horlivě čekal na přítomnost jediného chromozomu XX. chudáci.
Adam se snažil přemluvit Karolínu ať jde s nimi. Karolína se zdráhala.
"No tak poooď. Bude prdeeeel. Dáme kýbl."
Joooo já půjdu, ale možná bych radši...nejdřív bych radši." Snažila se oponovat.
"Nejdřív půjde se mnou." Vložil jsem se do toho dominantně já.
"S tebou? Proč by měla chodit s Tebou?" Zeptal se nevěřícně Adam.
"Protože se mnou jí nehrozí že potká Hůzl 2. A laskavě si uvědom Adame, že já nejsem Hůzl 2." Řekl jsem.
"Tohle téma asi není uplně vhodný do týhle situace kámo."
"Mně je u prdele, jestli je to vhodný nebo ne. Pravda je taková, že jsi Karolíně Hůzlem zničil život, přitáhl jsi jí do jejího života a může kdykoliv nastat situace, kdy to uděláš znovu."Řekl jsem mu, zatímco kolem nás proudily davy lidí.
"Tyvole, tohle ale..."
"Mně je u prdele co si myslíš. Zničil jsi Karolíně život, to si laskavě uvědom." Řekl jsem mu a mé fightovací mechanismy se začínaly aktivovat. Připravoval jsem se k útoku.
"Adame, já si teď na chvíli půjdu povídat s Milošem a pak za váma přijdu jo?" Vložila se do toho krasavice a Adam jí s velkou chutí pustil. Když odcházel, slyšel jsem ho něco vykládat o kokotech a čůrácích.

S Karol jsme poodešli o pár bloků dál, ona sedla na chodník a hulila a já si na znamení symbiózy aspoň zapálil kdesi uzmuté cígo. Měli jsme hezký rozhovor, ale nestačil mi. Ten večer jsem měl spát u rodičů, a cítil jsem, že se schyluje k něčemu blbému.

....tak jsem byl disciplinárně propuštěn z léčebny u apolináře. Na jednu stranu je to škoda, protože jsem tam na sobě psychicky hodně makal a oni mě propustili za naprostou píčovinu, na stranu druhou o tom dnes začnu psát novelu, která tu přistane velmi brzy :)

Jinak dokážu psát i pěkné věci. tohle je vyloženě beletrie. žádný drogy žádnej sex, jen dvě malý holky co dospívaj.

Spřízněná Duše
https://www.liter.cz/povidky-romanticke-940869-cist