....Vydržel jsem snad 20 dnů čistej. Začínal jsem dostávat chuť do života, vším probleskávaly paprsky slunce, začaly mě bavit pc hry i bez zolpidemu. Pak jsem udělal tu osudovou chybu, že jsem jel do Prahy na Jedna bitva za druhou ale jako obří fanoušek PTA jsem si to prostě nemohl nechat ujít. Měl jsem po dlouhý době přirozeně dobrou náladu a těšil jsem se. Žádnej riváč, nic prostě. Pak se to nějak začalo lámat. Prostě mám zvyk že když jedu dlouho busem, toho panáka předtim si prostě dám. V pardubicích další dvě vodky do džusu. Takže to už byly tři panáky. Vždycky když se smály nějaký starý krávy ve vlaku dal jsem si hlt. Na hlaváku v Praze jsem si povšiml agresivních existencí co strkaly do nějakých lidí kvůli drobnejm. Koupil jsem si tři další panáky a dal je do džusu. Takže 6 panáků dohromady a ty jsem upíjel při každé diskomfortní situaci. Na ereceptu rivotril 0,5, šup tam s nim. Vidění se s tátou - naprosto v pořádku, hrál jsem před ním slušného občana, bez problému mi koupil ještě pivo. Takže 6 vodek plynule kolujících do krva a pivo. Přišel Honza Hrouda. Takže další pivo, seznamovačka s tátou. Už jsem necítil vůbec nic, ani radost ani těšení, jen jsem se díval jak do Atlasu choděj pořád hezký holky a vzpomínal když mě tam poprvý oslovila Karolína. Začal jsem o ní mluvit.
"To není téma pro dnešek." Zarazil mě rázně táta. Četl mojí knihu o Apolináři. Samozřejmě většina obsahu je o karolíně, mrdání, masturbaci a ženách. Přešel to a navrhl že by mi udělal korekturu celý knihy. Lol. Jdeme na film. Během něj průběžně upíjím džus s vodkou. V polovině musim na záchod protože filmy co by měly 90 minut se už dávno netočí, ne. Musí to být aspoň 160 minut. Jak jsem šel na hajzl, napsal jsem Káháčku jestli nechce na večeři, že bych jí pozval, ačkoliv jsem měl na účtu 39 korun a celej den nejedl. Skončil film, Hrouda mě založil. Hodnej. Řekl jsem mu:
"Hele já s Tebou na Letnou nepojedu, je to tam pro mě kvůli Karolíně nebezpečný."
"Jasně to chápu." On na to.
Pak jsem si počkal až odjede a dlouho se rozhodoval co mám dělat. Protože mi nikdo nenabídl přespání, čekal mě buď domov a jasnej zolpidem anebo se pokusit vidět Káhá. Věděl jsem, že ta noc stejně už nemá řešení, tak jsem zvolil domov Káhá. Jako vždycky jsem si počkal než někdo vyleze ze vchodu (trvalo to asi deset sekund) a vklouznul dovnitř. Stoupal jsem po těch točitejch schodech, nahoru, nahoru a pořád nahoru a bylo mi furt hůř a hůř. Bylo mi vyloženě fyzicky špatně. Stejně jako v Apolináři, když jsem věděl, že dělám, něco co nemám, ale nemohl jsem si pomoct. Prostě nemohl.
Zazvonil sem.
Chvíli nic.
Že bych tam nechal knížku Apolinář před dveřma a prostě zdrhnul? Napadlo mě.
"Kdo tam." Ozval se nakřáplej hlas karolíniny matky. Achjo.
"Claviq. MC Lůzr. Miloš. Přicházim v míru."
Kupodivu se otevřely dveře. Zmožená jako vždycky.
"Prosimtě je tu Karolína? Musim jí nutně vidět."
"Karolína tu není."
"Hm. A nevíš kde je?"
"Naprosto nevim."
"Hele Heleno a budeš tak hodná a předáš jí tohle? Je to o ní. Jsou tam o ní hezký věci. celkem." A předal jsem Apolináře.
"Dám jí to." Řekla.
Chvíli sme na sebe čuměli.
"Heleno promiň. Promiň za všechno, co sem Vaší rodině udělal."
"A za co jako?" Vytřeštila na mě oči.
(Třeba tyvole za to, že sem zavolal tvý sedmdesátiletý mámě a řekl že bereš piko??!) Pomyslel jsem si.
"Hm tak jo. Tak se měj a pozdravuj Karolínu."
"Hm, budu. Čau." Řekla a vyjeveně čuměla na knížku.
Ještě v tramvaji jsem si vzal další riváč. Ale tentokrát dvojkovej.
Dojel jsem na Kobylisy. Příjezd jsem oddaloval co nejvíc to šlo. Tak aby ty dva naprosto slušný a hodný lidi co vychovali monstrum, spali.
Dobrý. Vzduch čistej. Chrapot. Můžu zkusit taky spát.
Myšlenky na ní.
Na její úsměv, na její kozy, na její dokonalý tělo.
Na její smích, co jsem tak dlouho neslyšel. Ovládalo mě to. Nechtěl jsem aby mě to ovládalo. Vypisování sms. Zakončení slovy "seš hnusná svině" a následné umístění jejího profilu na webovky dobry-privat.cz. Když se chce chovat jako kurva, má to mít.
Trochu se mi ulevilo. Během toho, jak jsem tvořil tento hnus na noutbuku, přišla samozřejmě další dezolátní matka, ale ta moje.
Chvíli jsme si povídali. Šeptem, abychom nevzbudili i otce.
"Prosimtě nemáš nějakej zolpidem? Zase mě dojebala ta kráva." Obligátní otázka.
"Jasně, jasně, přinesu." Obligátní odpověď.
Postavila jich přede mě deset, vzal jsem si dva a půl. Řikala že je na tom bídně, že už jí je nikdo nechce psát. Tak jsem měl soucit. Pak šla spát a já nakonec taky nějak usnul. Asi tak ve čtyři. To byla neděle.
V pondělí jsem slyšel mámu, že jede na nákup. Táta sice zůstal ve svým pokoji, ale to mi nezabránilo vkrást se mámě do ložnice a vzít si další dva. Hezky zlehka. Pak jsem jel s tátou do Chrudimě, odkud píšu shodou okolností tyhle řádky. Během toho další sms spam karolíny.
"Di už konečně do prdele." Odpovědi tohoto typu. Noční zolpidem jsem na sobě ještě cítil. A cítil zřetelně. Tím že jsem měl takový dráživý kašel, který mě nutil na blití. Že se mi chtělo blít. Takhle na mě ta nádhera myslela už tak 10 let.
V chrudimi jsem se s tátou rozloučil. Šel jsem si do datartu pro sluchátka, který mi koupil bývalý moderátor hudebního pořadu Medůza abych mu udělal remix. Ok, proč ne. Hrály docela slušně. Byl čas na dva ukradený zolpidemy. Během toho jsem začal vypisovat i svému psychoanalytikovi, že nutně potřebuju rodinnou terapii a zolpidem. Do toho jsem chlastal. Během čekání na bus jsem se poblil. Bylo to dobré blití, přišlo zničehonic, nenutilo mě tlačit oči z důlků, nepopraskaly mi po něm žilky v obličeji a nespustily se soply. Blití bez problému.
V 16:13 mi zavolal psychoanalitik. Byl dost nasranej. Do poslední chvíle jsem čekal jestli zavolá a čekal kvůli tomu na bus zpátky do chrudimi do lékárny.
"Pane T. PANE T. VY STE REGULÉRNĚ ZÁVISLEJ. VY NEMÁTE CO DÁVAT VAŠE PRÁŠKY VAŠÍ MATCE. ONA JE ZÁVISLÁ A VY TAKY. JÁ UŽ VÁM TO PSÁT NEBUDU. VY SKUTEČNĚ PATŘÍTE JEDINĚ DO LÉČEBNY A VAŠE MATKA TAKY.
"Dobře, dobře, uplně Vás chápu, já Vám rozumim, ale je to moje máma, tak co mám dělat, svoje prášky jí dávám no, blablabla," vymejšlel sem si a plně spolupracoval.
Byl hodně nasranej. Jakože HODNĚ. Tak nasranýho jsem ho ještě neslyšel. Možná se v týhle celý medikační záležitosti mezi psychiatrama něco stalo a vědělo se o tom.
"Dobře, já Vám teda pošlu nějaký minimální balení ale je to naposled."
"Dobře, děku-" Nestačil jsem doříct a položil telefon. Cesta zpět do Chrudimi byla volná. Bylo to jen na dvacet tablet, tak akorát aby mě to uplně psychicky nerozložilo. Sem si aspoň myslel. Ještě před lékárnou jsem je tam začal lupat. Nejkrásnější na stilnoxu je, že je uplně miniaturní a vypadá jako velmi neškodná tabletka. Dal jsem čtyři. Po nástupu účinku mi samozřejmě napsala Karolína.
"Tak dobře, dneska mě teda můžeš vidět. Jsem v čimicích." Napsala. Zavolal jsem jí.
Dlouhé dohady o tom, proč už nemůžu přijet, kdybych přijel jestli u ní nemůžu spát atd atd atd. Možná kdybych se neptal, tak by to skončilo sexem, společným spaním a oba bychom byli spokojení. Místo toho jsme ale protelefonovali celou noc, já byl čím dál sjetější a opilejší a výsledek je ten, že už naprosto nevím o čem jsme se bavili. Dva stilnoxy jsem si nechal na ráno. Měl jsem podivnou teorii, že když se mi nedaří najít lysohlávky střízlivému, na stilnoxu to půjde. Ta teorie fungovala. Karolína ne. Nechce mě k sobě pustit. A tak vymýšlím čím dál absurdnější plány, jak se k ní dostat. Dneska byla chata depresivní, hnusná, volezlá, a navíc jsem nemohl celou noc spát (jaká ironie) a byl příšerně nadrženej. Od rána volám štětkám. Zvolil jsem si nějakou zrzku z Pardubic. Na zítra. Bude mě to stát kotel a až se mnou skončí, nebudu mít zas nic. Ale koneckonců, účtuje si jen o litr víc než terapeut, tak proč ne. Napadlo mě říct jí ať mi ho nahá honí a já s ní budu konverzovat. Zrzka, prsa 4, v telefonu měla sexy hlas. Jestli ve dveřích bude někdo jinej, tentokrát samozřejmě nepůjdu dovnitř. Ach osude.
