Mám pro Vás neuvěřitý příběh, co se mohl a nemusel stát.
Kdysi, na vzdálený planetě, žil borec, kterej neuměl vynalézat, neuměl nic sestrojit, neměl k ruce žádný plechový brnění, a vlastně nebyl k ničemu.
A tenhle borec, ale vždycky žil poctivě a chytře, nikdy svým přítelkyním nelhal, nikdy je nepodvedl a vždycky s nima měl ty nejlepší úmysly. Nikdy nikoho fyzicky nenapadl, dokonce nikdy nikomu ani verbálně nenadával, vždycky se snažil žít tak nejlíp jak uměl, protože tak ho to naučili rodiče. Žít nejlíp.
Přesto ho některý přítelkyně nenáviděly a přály si jeho smrt. Jedna z nich se jmenovala Karolína a před ní byly určitě taky nějaký další.
No a tenhle borec sedl dneska kolem čtvrtý hodiny na starý, zaprášený kolo a jel.
Jel, jel, jel, lesní cestou, do cesty mu skákaly veverky a srnky, vjížděly mu tam zkurvený auta, pršelo, padala na něj temná hlína kdesi z prdele a on - protože byl střízlivej, dokonce hodně střízlivej (do tý čtvrtý si nedal absolutně nic) se všemu úspěšně vyhejbal.
Ale díky tomu, že byl střízlivej, si úspěšně propočítával na rozpraseným telefonu, co mu zbyl, důsledky jeho závislosti.
Ty důsledky byly 321 000 korun českých a to bez jakýhokoliv, JAKÝHOKOLIV jeho přispění. Prostě jen bral a bral bral. Ode všech. Od všeho.
Přeto náš borec jel do místní prdele s velmi prachobyčejnou touhou. Touhou se opít.
Ale kdeže - nešlo to. V místním prdelákově probíhala oslava. "UZAVŘENÁ SPOLEČNOST." Stálo na místní tabuli.
A tak našemu borci nezbylo nic, než opřít kolo o zeď kostela, s pouhým doufáním, pouhou touhou, že ho třeba někdo neukradne a jet autobusem (který, ač se to mohlo zdát jako náhoda, ale nemusela být) jel za pouhých pět minut do Chrudimi.
A tak náš borec jel do chrudimi a během toho volal do své banky, (protože jeho smart banking měl plánovanou odstávku - jako ostatně vždy když jej potřeboval) a tam mu sdělili, že na účtu má 666 korun. Ano, přesně tolik.
A tak náš borec jel do Chrudimi, které ani nestavilo u Penny Marketu (nejlevnějšího obchodu pro socky) ale ještě mnohem dál, a vydal se pěšky zpátky jeden kilometr aby si mohl nakoupit věci nezbytně nutné k životu.
Našemu borci zbývaly tedy 2,5 kilometrů tam, 2,5 zpátky, k tomu nákup a k tomu autobus s náhradním přestupem v ukrutném lijáku, pričemž nevlastnil ani deštník, ani pláštěnku, nedejbože bundu.
Náš borec si koupil ten nejlevnější chleba, nejlevnější pivo a samozřejmě nejlevnější vodku, aby vše ve zdraví přečkal.
A pak - pak se přátelé, začaly dít věci.
-------------------------------------------------------------------
Do autobusu nasedl směr Heřmanv městec, tam kde ho kdysi rozstřelil a způsobil mu totálku neznámý plešatý pikožrout a v Heřmanově Městci se dal do řeči s paní, co čekala v dešti na autobus. Poradil jí ať čeká v dešti raději v nedalekém přístřešku a ona ho uposlechla. Udělal tedy dobrý skutek, není-liž?
Během toho neustále bombardoval naší další hrdinku - Karolínku - prosbami aspoň o jediné její selfie. Potřeboval něco, co by ho utvrdilo, že tenhle život není sen. "Do rakve si neseš drahej kov - pak je requiem." (Aspoň tak nějak to bylo.) A náš hrdina to selfie zoufale potřeboval. Jako důkaz. Důkaz toho, že stále je pro co žít. i po sedmi měsících nebo kolika od rozchodu.
Zatímco přijížděl autobus, dal paní signál, dal signál autobusu a paní mohla nepromáčená nastoupit.
"Jste velmi hodný." Řekla mu, a náš pomatený chudák si aspoň na okamžik nepřipadal tak osaměle.
V autobuse mu ovšem došlo, co se děje. Ano - musel jít z autobusové zastávky pěšky minimálně 4 kilometry, divokými serpentýnami, bez světel, drog, Jarvise, plechostroje a všech dalších pohonů co lidstvo nabízí.
A tak si v autobuse vyhlédl ty nejvíc pubertální individua a dal se s nimi do řeči. Ano, měli cígo, ano, chtěli by v budoucnu koupit trochu lysohlávek, a bůh přírody řekl, že to bylo dobré.
A jeden z nich dokonce vystupoval, tam kde on.
Ptali se ho na různé otázky, bylo vidět, že jej berou jako mentora a člověka, co už leccos prožil, zároveň se ptali, koho zná v místním chatovém prdelákově, na což se našemu hrdinovi nechtělo odpovídat, ale rád a a ochotně jim odpovídal na otázky plné drog, mrdání a řízení automobilů.
No a jeden z nich... Jeden z nich dokonce vystoupil s ním. V dešti. Ale pod výmluvou, "že musí běžet," tam kam náš hrdina, jal se BĚŽET. Náš hrdina si zatím zapálil ubalené, vyprosené cígo a pomalu si kráčel deštivou, hnusnou, ANO nocí s nadějí, že ho snad přejede nákladní vůz.
Leč nestalo se tak, nic ho nepřejelo, a on se znovu ocitl u kostela, který před dvěma hodinami opustil. "UZAVŘENÁ SPOLEČNOST." Dále hlásila cedule u hospody.
"Nuže, co bych to byl za hrdinu kdybych tam nevlezl," řekl si náš hrdina a vlezl do místní hospody ve vísce čítající 150 nebo i míň obyvatel.
Chvíli stál bezradně u barového pultu. Obsluha ho znala, ale nevěnovala mu pozornost.
Přiskočila k němu jakási MILF krasavice (byla opravdu celkem hezká, jen co je pravda) a pravila:
"Vypadáte velmi zbědovaně. Máte těžkej večer?"
"To velmi." Pravil náš hrdina.
"Takže kombinace pivo, vodka, víno by byla ideální, žejo?" Zeptala se MILF krasavice.
Náš hrdina s těžkými víčky a kalným pohledem pravil, že to by byla, cituji: " kombinace k nezaplacení."
Naše MILF hrdinka za něj tuto kombinaci NEJEN objednala, ale dokonce i zaplatila a dokonce pravila, ať si z uzavřené společnosti nic nedělá.
"Jo a jestli chceš cígo (a vypadáš, že chceš) řekni si mýmu tátovi. Má asi tři metry, stojí venku, a má kvádro." Pravila, mrkla na něj a chvíli postávala u dveřích otevřených k záchodku.
Vábila ho snad do svého lůna?
Chtěla mu ukázat boží zázraky přímo vprostředku jejích, dozajista krásných stehen?
Náš hrdina to nechtěl zjišťovat, měl extrémní podezření, že už tak způsobil hanobení své rodiny dost. Že působí jen bolest a trápení, že svým rodičům způsobil újmu v podobě 321 000 korun českých plus MNOHO korun navíc, a neměl by se pouštět do dalších dobrodružství.
Přesto udělal toto.
Vystoupil ze dveří a pravil:
"Dobrý den, Vaše dcera mě upozornila, že byste pro mne mohl mít cigaretu. Pokorně Vás tudíž žádám jestli byste jí opravdu měl."
Pravil k urostlému gentlemanovi, který opravdu MĚL minimálně tři metry a měl na sobě kvádro.
"Tyvole, ten teda odvahu má, se mu musí nechat," pravila jakási jeho nocležnice.
"Moje dcera jo?" Pravil pohrdavě urostlý gentleman a k tomu dodal:
"Normální nebo klikací?"
"To je jedno." Pravil náš hrdina a přál si to mít co nejrychleji za sebou.
"Kde bydlíš?" Zeptal se ho urostlý gentleman a náš hrdina přiznal barvu. V chatě v lesích, kde nic a nikdo není.
"A klíče od chaty máš?" Zeptal se pohrdavě gentleman.
"Ano, mám, to se nemusíte bát, moc Vám děkuji za cigaretu, už Vás nebudu nadále obtěžovat." Pravil náš hrdina a statečně - v dešti - se vypravil na další dva kilometry, na kole, s cígem a plným batohem i hlavy sraček, které ho nepřestávají obklopovat ani v těch nejhorších chvílích.
Na chatě si vyguglil, kdo onen pán byl. Byl to starosta ANO Jiří Rejda, který právě slavil znovuzvolení jeho strany. Náš hrdina začal dávit, dávil dlouho a poctivě ale udělal to bez příteží jeho rodičům, udělal to na záchodě, tak aby nasral co nejmenší počet lidí.
Jestli se měl vyspat s jeho dcerou, se již nikdy nedovíme.
Jestli dostal selfie od Karolíny (a to bylo pro něj nejdůležitější,) se dozvíme - nedostal.
Vaše Carrie Bradshawová.