Tvl, to si vážně musim pro peří až do brna, když už nutně potřebuju uklidit chatu a navíc mám příští týden narozky? Jestli tu je někdo z hradce, pardubic, prahy a okolí a není schopen se ani podělit, ať se stydí. Na protest sem nedám nic dokud neseženu meth.

soml. handdrawed. multitalented. renesanční člověk.

....Kdysi dávno v hlubokých dobách roku 2008 mne oslovila brněnská rapová skupina Dew Town Dogz, jestli bych jim neudělal beat na jejich desku. Tehdy, ještě bez návykových látek tehdejší židovské, žižkovské přítelkyně v její luxusní vile za Biskupcovou jsem dělal o 106 na jednom jediném beatu, a ona celá nadržená a znnuděná prohlašovala, že "dělám blbosti." Bylo tomu tak vždy, má hudba nebyla ženami dostatečně ceněná, muži jí naopak milovali. Řáhol mi přišel už tehdy jako zajímavá osobnost, a navíc se super flow a drivem, se kterým se (podle mě právem) později pustil i do smacka který je ovšem vytáhl na výsluní tehdy ve svém pořadu na rádiu Spin. Řáhol se na sociálních sítích moc nevyskytoval, ale jeho parťák Ethanol, který je teď bohatý grafický designér nebo tak něco, se mnou ochotně komunikoval a napsal, cituji: "Reotinec je drogový dítě, on v tom vyrostl a už nikdy se z toho nedostane."
Jak čas utíkal, Na sockách jsem sledoval Řáholovy osudy, léčebny, prášky, perník, zatímco já byl v léčebnách, zobal prášky a semtam si šňupl perník. Už ani nevím kde, jsem zjistil, že on dokonce píše, a až na gargantuózní množství gramatických chyb měly ty povídky i nějakou tu výpovědní hodnotu. Až v předlouhém roce 2020 se mi ho podařilo potkat na koncertě v crossu, seděl zrovna naproti přes ulici, oblíbeném místě feťáků a násilně vnucoval své tehdejší holce perník.
"Né, já už nechci, nedělá mi to dobře Tomáši, fakt ne."
"Nááá, dej si ježiiiiš, dyť to nic neděláááá....takový lepší kafeeeee."

Na mne adresoval tato slova:
"Ježiš to je klejvik, adélko to je klejvik, čau klejviku!" Chtěl jsem mu říct, že ho "sleduju" už mnoho let, že je kromě mě nejspíš jediný kdo už v letech 2008 rapoval o lécích, chtěl sem mu říct, že jsme si podobní. Ale nevěděl jsem jak s nim komunikovat, tehdy jsem jenom pil, jel stále svou šestiletou střízlivost po Bílé Vodě a tak jsem spíš jen seděl tiše opodál a pozoroval ho.

Proč to píšu. Lidi jako Tyler Durden jsou vymleté zombies bez špetky flow, inteligence, emocí. Řáhol pro mne odjakživa měl v sobě (aspoň pro mne) potřebný drive. Ačkoliv se mi jeho zjev v tomto rozhovoru už silně nelíbí, zvráceným způsobem cením že jede US styl, a zatímco tu ostatní šňupou řezaný kouk, on bere Oxycontin - úředně schválený heroin v prášku, který zničil a zabil polovinu ameriky, on určitě věděl, že ho to bude zabíjet, a přesto do něj šel. O čemž pojednává skvělý seriál "Dopesick," který tu rozhodně doporučuji.

S Řáholem si asi nikdy nepotykám, nedáme si čáru nebo panáka protože on už je prostě jinde (řekl bych že na podobné úrovni jako Durden, ale zvládá ještě souvisle mluvit,) ale stejně jsem rád, že ještě existuje. Peace bro.

Můj boj se závislostí - Řáhol | Šedá zóna 8
https://www.youtube.com/watch?v=GgVwNqfDT98


(beat sem dělal já a u natáčení nahrávky jsem fyzicky nebyl.)
REOTINEC fanynky
https://www.youtube.com/watch?v=M6q3ZAEHn08

Sofie, nenapsala jsi. Chtěl jsem Ti jen nabídnout mou kompletní povídkovou sbírku nebo tak něco, za onen neobvyklý dar.

Jinak se můj život smrskl hlavně na Přežití, proto tak miluju hru This War of Mine. Sice zatím nepropukla válka, ale tady na chatě už někdy mrzne, a do toho mě bolí zub. Vytrženej zub. Extrakce proběhla celkem bez problému, až na to, že byla v pardubicích (nikdy nepodstupujte lékařské zákroky v Pardubicích, spíš tam nepodstupujte radši vůbec nic,) a že mi tamní extraktor zubů řekl, že mám v puse "kazů jako sraček."

Snažím se dodržovat určité rituály, abych se nezbláznil. Ráno mě probudí kolem sedmé bolest vytrženého zubu, to hraju TWoM, náladuju do sebe zaldiar (opioid ne nepodobný housově vicodinu,) Aulin (středně silné analgetikum) a čaj. Snažím se nebrat přílš Rivotrilu, momentálně je jeho gramáž na pouhém miligramu denně, ale stejně se obávám že jsem zase závislý.

Každopádně po třináctiminutovém hovoru s Karolínou, který proběhl v sobotu večer, mi došla zásadní věc. A to ta, že tohle už není ta osoba, kterou jsem miloval, a že je to dokonce osoba, kterou znát nechci. Stala se z ní zlá, arogantní lhářka, která navíc neustále mluví sprostě a říká všem "more" a to je pro mě pravý opak definice dámy. Poté co rázně zase nějakou nadávkou ukončila hovor, jsem si vůbec nepřipadal odstrčený. Připadal jsem si nad věcí. Připadal si svobodný. Svobodný. Svobodný a odproštěn. Vůbec mi nebude vadit pokud jí už nikdy neuvidím ani o ní neuslyším.

V pátek po extrakci zubu (a dvaceti zolpidemech, a nespočtu opioidů) jsem jel na obyčejném kole sedm kilometrů do nejluxusnějšího hotelu v okolí na pohovor na pozici recepčního. To byla samozřejmě předem prohraná bitva, protože při trhání mi sestry tlačily tak silně na obličej, že mi způsobily podlitiny, a vypadal jsem jak po bitce. Navíc díky tomu, že jsem kdesi /naprosto netuším kde a jak se to mohlo stát) ztratil baterii od elektrokola, jel do kopců na tom obyčejném. a to vyvolalo pot. Spoustu potu. A pot vyvolává smrad. Takže jsem na pohovor přímo s ředitelem hotelu dorazil zpocený, smradlavý, a vypadající jak po bitce a jen vnímal pohledy osazenstva hotelu typu "panebože co je to tu za trash."

Práci jsem tudíž jako obvykle vzdal (dnes mi přišel další odmítací email) a spíš se zaměřil na to, co mi dá příroda. Ve sklepě jsem našel starý rozložený prut na ryby, a po mnoha bádáních a gugleních přišel na to, jak ho přivést zpět k životu. Jediný problém je, že nemám a ani netuším, kde se prodávají holinky (ptal jsem se všude kromě hobbymarketů, které v chrudimi nejsou a v pardubicích jsou buď zbytečně daleko anebo je tam jeden, kde jsem jaksi pracoval) takže denně se brodím řekou chrudimkou v teniskách, nahazuju prut a čekám kdy nějaká chytne. Zabíraj celkem často, tak jsem pochopil proč tu chodí denně tolik rybářů.
Jako návnady používám naprosto obyčejné červy, který jsem vykopal lopatou hluboko pod zemí na okraji naší zahrady. Na háček je rád připichuju s jednou lsysohlávkou, domnívám se, že mi to přináší štěstí.

Připravuji se na zimu, u které mám vážné pochyby, že jí přežiju. Chata je dvoupatrová, je tu všechno prosklené a jsou tu jen obyčejná děravá kamna a jedna elektrická kamna. Všechny okna a prosklenosti jsem zabouchal kladivem a dřevěnými prkny, ale stejně si myslím že na konci listopadu oslavím své šestatřicetiny a kolem únoru tu umrznu. Co má se stát, ať ovšem stane se. Vydal jsem a stvořil tolik literatury a hudby, co většina umělců nezvládne za celý život a přišel už o tolik životních lásek, že nevěřím, že by si mě našla nová. Své jsem si odžil. Beru to jako, že co se má stát, ať se stane, můj osud byl stejně vždy v rukou náhody, než že bych si ho řídil sám, což je jediná věc, ve které se neztotožňuji s Thomasem Andersonem z Matrixu. Stal se ze mě kutil a rybář, zní to skoro jako scifi, co? Ale tohle s váma udělá Nula KČ na účtu, zima a hlad.

Občas mě přepadne hořkost a smutek, že zrovna já musím takhle žít, a tak to tu ventiluju na nyxu. Nejsem ale zlý člověk, jen mě občas přepadá onen stav dobře známý z apolináře "je mi tak hnusně, že chci aby i druhým bylo hnusně.) Když je mi ale dobře, chci aby i druhým bylo dobře, a kdyby tu se mnou aspoň někdy někdo byl, rád bych to dané osobě dokázal.

Musím se ale naučit žít jen sám se sebou, protožej sem vyvrženec, kterému společnost jasně dala najevo, že o něj nestojí. Dávala mi to najevo celý život, a poslední kapka byla u apolináře.

Lidi hrozně rádi na takovýhle proslovy píšou nebo říkají, že to je "fňukání" "brečení," že se "Lituju" ale to není pravda. Konstatuji holá fakta a holou logiku postrádající jakékoliv emocionální zabarvení.

Winter is coming soon.

pls ať mi napíše Sofie do pošty, dík.

jedna skladba víc než tisíc slov.

Stream autumn 1 by Claviq | Listen online for free on SoundCloud
https://soundcloud.com/claviq/autumn-1

Kdybych tam dal fotku riváče soundcloud mi to nepustí, ale fotka káháčka stará rok je samozřejmě v pohodě :D

Stream Miláček Riváček by Claviq | Listen online for free on SoundCloud
https://soundcloud.com/claviq/milacek-rivacek

MILOSHIT: nepriospělo by to každému z nás, každý obden bydlet v jiném hotelu? Není snad náš vesmír JEDEN VELKÝ HOTEL?!

myslím že hlavně PAICE by to prospelo.

MILOSHIT: tak jsem 24 hodin nebo i dýl bez riváče protože jsem dostal zolpik od známé firmy. Dokonce jsem ho začal zobák jen po pulkach, nepiju tvrdej a pivo začínám pot až po setmění. Proč? Protože sem díky prachum za remix v penzionu. V apartmánu dokonce. Jsem tu spokojen. To až tak, že dnes jsem jel na chatu, vzal si skejt, jel zpátky do Chr a skejtoval. Zub mě bez riváče vůbec nebolí. Presto du zítra za svou starou, známou pardubickou řeznicí aby mi řekla jak to se zubem vypadá. (Tato řeznice mi před rokem vytrhla osmičku i s kusem dásně, viz kniha "káháčko,) tak jsem zvědav s čím přijde zítra.

Jinak jsem spokojený, hlavně že nejsem na chatě, nějak mi to tam teď nesvědčí

Dnešní noc byla pekelná. A odstartovala to bolest zubu. Kombinace byla:

1. 2 mg rivotril jedna celá tableta.
2. 2 ataralginy na bolest zubu.
2. průběžně pojídání hub přes den.
3. dvě vodky, dvě piva
4. dvě vodky, jeden energy drink
5. 4 piva.
6. půlka diazepamu 10 mg abych mohl domástrovat track, kterej je mimochodem boží:
Stream SUDETY MASTER_Claviq by Claviq | Listen online for free on SoundCloud
https://on.soundcloud.com/t2PpFZYFRw8obuOQmC
7. oslava tracku - pět riváčů 0,5 (jo, to už jsem nevěděl co dělám, ale dělám to často)
8. Zub bolí nesnesitelně. Jediná možnost - udělat odvar z hub a riskovat zmagoření ale být na 6 a více hodin zbaven bolesti. Udělal jsem to. Vypil to. Bylo tam BLBEJCH 8 HUB.
9. Dávám ještě dva pregabaliny že jako půjdu spát a po nich se to rozjelo. Přesně po nich.
10. co se rozjelo? Velmi konkrétně tohle:
Memory from Dead Mans Trip (DMT visuals experiment v7) [SEIZURE WARNING]
https://youtu.be/ph4szaVTWSY?si=fOH8vkcESS3ZJjvI


11. Kolem páté ráno jsem začal panikařit že umřu a obvolávat. Halucinace byly přesně jako ve videu, spíš krát 2. Samozřejmě to skončilo přesně tím co sem nechtěl. Přijela sem záchranka a zapojila se i PČR.

12. Vypnul jsem si mobil všude zhasnul, ale jakmile blikaly majáčky u sousedů, věděl jsem že je zle. CELOU DOBU MI ŠLO JEN O TO NEUMŘÍT NA PŘEDÁVKOVÁNÍ ANIŽ BY SE TO DOVĚDĚLI SOUSEDI.

13. Zvláštní bylo že během mejch absurdních halucinací, kdy jsem měl reálně mikrospánky a padal ze schodů jsem našel jeden. zolpidem.

14. Ten jsem si teda vzal a náhle věděl že vše dobře dopadne. Uklidnil jsem se. Extrémně.

15. Běžel jsem za policajtama. "DOBRÝ DEN. VY HLEDÁTE MĚ ŽE JO."
"Vy ste volal na linku 112? Oni si mysleli že zemřete, to nemůžete takhle zavolat, nepředstavit se a pak zavěsit."
"Pojďme to řešit k mé chatě, můžeme prosím pánové? Nebo si mě odvezte, jo?" Koukal jsem na vnitřek policejního vozu a představa že budu konečně na chvíli v teple byla lákavá. Popravdě i ta záchranka byla lákavá. Mít od všeho co beru na den dva pokoj. Ale riskoval jsem prohlášení za nesvéprávného. Kór s mou historií.

16.. Před fízlama jsem byl jako vždy suverénní. Vše jim pokorně vysvětlil, (že mě bolel zub a přehnal to s lékama,) že jsem zpanikařil a začal volat na čísla, že už to nikdy neudělám atd.

17. Byli velice vstřícní a chápaví (a jeden mi dokonce poradil ať si zajdu za místním starostou a využiju ho jako terapeuta jestli sem to pochopil dobře.)

18. Odvolali záchranku a vzhledem k tomu že to bylo všechno za tmy, možná se ani sousedi nedozvědí koho tu hledali.

19. Dneska se ale pro jistotu uklidim do nejlevnějšího hotelu co znám a.....napsal bych, že se pokusim omezit riváč a alkohol, ale něco mi řiká že to nedopadne.)

Howgh.

Takže, můj den. V pět ráno jsem se probudil na chcaní a pak mi nešlo zabrat. Tak si řikám, "ok, dám dvojkovej riváč." Jenže po něm spaní furt nepřicházelo a naopak mě napadlo sežrat čtyři nasbíraný houby "abych měl živější sny." Super nápad, fakt. Dlouho to nepřicházelo, ale kolem sedmý jsem začal hučet jak vrata. Připisuju to kombinaci s riváčem a kocovině. Začaly se ovšem dít správné věci, začal jsem UKLÍZET, MÝT NÁDOBÍ, LUXOVAT a všechny činnosti co by měl zdravý člověk vykonávat ideálně každý den. Jediný co nejsem schopen je si uvařit. Jak jsem pozřel ty houby, věděl jsem, že pod vlivem najdu další. Takže kolem devátý došlo k tomuhle videu. Předtim jsem si pustil Hazel Moore, kterou dlouhodobě považuju za tak nádhernou, že jí kariéra pornoherečky až nepřísluší. Pak jsem se jal sušit houby, sedl na elektrokolo a jel na seč. Tam jsem si dal šťouchaný brambory, vodku a pivo. Samozřejmě alkoholu nepřipisuju žádný význam, ale po kaši jsem začal cítit nadouvání žaludku. Koupil jsem si tedy ještě božkov v plastu, a naráz ho vypil. Přišlo velkolepé blití, kterého naštěstí nikdo nebyl svědkem. Pak jsem kalil lahváče u sečský přehrady, oslovoval mladý páry "a milujete se?" Starýho pána "Co to sbíráte? Ořechy? No to je nádherné." A celkově se choval jak magor s bipolárkou. Po cestě nazpět jsem ukořistil další psilocybe bohemica, ovšem bylo to paranoidně prasečí, jelikož v místě sběru parkovaly dvě neznámá auta. Dával jsem si tedy pozor a jakmile jsem uslyšel hlasy, unikl. Ještě mám touhy ty prokletý houby konečně prodat nebo aspoň vyměnit za piko (to piko by se mi fakt mrtě hodilo) ale víme že by to dopadlo solí, že. No, jinak mám zatím úspěšný den.

• 980eab75-6165-4737-81cf-8013d77d3c6d.mp4

Většina žen na skupině u apolináře že "jídlo" je pro ně citlivé téma prej.

Milosh be like: "VÍŠ CO SEM DĚLAL PO ROZCHODU S PRVNÍ LÁSKOU. PŘEJÍDAL SEM SE NA NOC. TIM SEM ZAČAL."
terapeuti be like: "uh, what"
a já pokračoval: "A PAK SEM SE OPÍJEL. NEJDŘÍV STAČILY TŘI PIVA."
terapeuti: "uh, what?"
miloš be like: "PAK UŽ JICH BYLO 6".
Terapeutka adéla: "miloši...."
Miloš: "PAK SEM PŘIDAL PRÁŠKY."
Terapeut Jiří Kokrda: "miloši, tohle uplně...."
Miloš: "A PAK SEM MOC ŽRAL, TAK SEM ZAČAL ŠŇUPAT KOKS. NO ŘEKNU VÁM, KOKS A PERNÍK - NEJLEPŠÍ HUBNOUCÍ PROGRAMY."
Terapeuti: ☹️☹️☹️☹️☹️☹️☹️

.....Tak za zrzkou jsem nakonec nešel, nevydržel jsem miniaturu chrudimského pokoje v hotelu a rozhodl se jet do svého oblíbeného baru v pardubicích. Pravdou bylo, že jsem tam mírně obtěžoval minimálně tři barmanky (to v dnešní době znamená vzít si na někoho instagram) a ukradl tam s KH skejta (bez koleček, bez trucků) jo a taky tam seřval jednoho blonďatýho debílka, že si u každýho mýho příchodu něco šušká kolegyním, což byly jasný pomluvy a to z celýho srdce nnesnesu.

Nicméně jsem tam flákl 4 rivotrily a řekl si "Buď mě uspěj, což je v pořádku a budu mít na zrzku anebo pojedu do Flip baru a pokecám s Kristýnou (moje nejoblíbenější barmanka ze všech.) Stalo se to druhé a tak jsem jel. Stačila chvíle, a už jsem byl u ní. Nejdřív jsem jí nepoznal. Ach bože, jak ta se za dva roky změnila! Začala nosit hnusný nedioptrický brejle, hnusnej svetr hnusnou sukni. Protože jsem už ale s X barmankama chodil, věděl jsem, že to dělá hlavně proto aby odradila přehršel mužské pozornosti, kterou jako barmanka měla nechtěně moc. Dřív měla labutí šíji, rozkošný hnědý oči a vlasy do culíku. Teď měla na hlavě mastný cosi, ty hnusný brejle a svetr.

"Sluší ti to míň, než co si pamatuju."
"Hm, dík, to potěší."
"Ale zas mám na tebe super vzpomínku."
"Jo jakou?" Zeptala se s (ne)zájmem.
"Jednou jsem sem přijel... To jsem ještě měl auto. A brutální depresi k tomu. Měl jsem myšlenky na sebevraždu. Mívám je často. A tys mi udělala ten nejrozkošnější čaj, co jsem kdy viděl.... Ta tvoje příprava čaje.... Panebože." Řekl jsem a roztekl se na místě.
"No tak dík no. Ale čaje už neděláme." Řekla a aspoň se tentokrát usmála.

Večer ubíhal v poklidném duchu. Hlavní barman nepřišel, takže jsem nebyl vykázán kvůli krádeži skejt desky, blonďatej dement taky ne, a já se mohl v klidu věnovat Kristýně. Pro Kristýny jsem měl vždycky slabost. Vypil jsem asi pět piv a tři zelený a platil tuším 530 kč. Po cestě nazpět se stala ta zvláštní věc. Věc, typu, díky kterým si mě neváží v léčebnách.

"Teď pudu a prostě si SEŽENU TO PIKO." Řekl jsem si a byl pevně odhodlán to udělat. Většina Pardubic byla prázdná ale viěl jsem podezřelou skupinku cigánů. Hodně jsem se po nich otáčel, ale nakonec si řekl že cigna mi stejně neprodá nic dobrýho.

Už jsem byl skoro u nádraží, když jsem za sebou slyšel kroky.
"Hej chceš něco?"
Vytoužená otázka.
"Jo ale mám jen 250, dám si to před tebou, a jestli to bude nějaká sračka, nezaplatim Ti."
Nevytoužená odpověď.
"Tyvole neblbni brácho. Jsme tu na světle, teď jedou policajti a tak." Řekl a klepal se.
Podíval jsem se na bílou projíždějící audinu.
"To nejsou cajti, ale normální auto vole." Řekl jsem mu.
"Hm....Tak dobře. Tak ale z ruky do ruky jo?"
"No dobře no," řekl jsem a byl připraven na poděl. Ale koneckonců šlo "jen" o 250.
Hned jakmile mi ho dal, zblízka jsem si pytlík prohlédl. Byly tam čtyři ZRNKA čehosi. ZRNKA. Nezmohli se ani na prach, krystaly, na nic. Byly to zrnka. Nejspíš soli.

"HELE DĚLÁŠ SI PRDEL" Zařval jsem na něj. Týpek už dávno odcházel, ale zrychlil tempo. Doběhl jsem ho. Chytil za ruku.
"Tohle mi dáš za 250? Normálně si mě okradl vole!" Řekl jsem mu na semaforech vedoucích k nádraží.
Chvíli na mě čuměl. Pak sáhl do kapsy a mně bylo jasný, co bude následovat. Vytáhl nůž. Žádná novinka, už jsem to párkrát zažil.
"Přestaň dělat kravál a nic se ti nestane," pravil, klepající se a toužící co nejrychlejc odejít.
"Tak mě pobodej, dělej. Jsou tu všude kamery ty debile." Pravil jsem v čiré opilosti a totálním rivotril opojení. Střízlivej bych si už dávno chcal do kalhot.
"Di do prdele." Řekl, vysmekl se mi a začal utíkat na druhou stranu.
Achjo.
Tak jsem vyšňupal ty zrnka, (ano, byla to sůl) a nastoupil do vlaku. Průvodčí byli nezvykle agresivní. Ale druhej den jsem měl tak strašnou kocovinu, že mi uklízečka za pouštění skibidi toilet před mými dveřmi a jejím následném seřvání dala toffife a strašě se omlouvala a pak jsem si nahrál stopy pro bývalého moderátora pořadu medúza na místní piano v kavárně.

Byl jsem nakonec rád, že služeb kurvy jsem nevyužil. Užil jsem si mnohem víc srandy za poloviční cenu.

....Vydržel jsem snad 20 dnů čistej. Začínal jsem dostávat chuť do života, vším probleskávaly paprsky slunce, začaly mě bavit pc hry i bez zolpidemu. Pak jsem udělal tu osudovou chybu, že jsem jel do Prahy na Jedna bitva za druhou ale jako obří fanoušek PTA jsem si to prostě nemohl nechat ujít. Měl jsem po dlouhý době přirozeně dobrou náladu a těšil jsem se. Žádnej riváč, nic prostě. Pak se to nějak začalo lámat. Prostě mám zvyk že když jedu dlouho busem, toho panáka předtim si prostě dám. V pardubicích další dvě vodky do džusu. Takže to už byly tři panáky. Vždycky když se smály nějaký starý krávy ve vlaku dal jsem si hlt. Na hlaváku v Praze jsem si povšiml agresivních existencí co strkaly do nějakých lidí kvůli drobnejm. Koupil jsem si tři další panáky a dal je do džusu. Takže 6 panáků dohromady a ty jsem upíjel při každé diskomfortní situaci. Na ereceptu rivotril 0,5, šup tam s nim. Vidění se s tátou - naprosto v pořádku, hrál jsem před ním slušného občana, bez problému mi koupil ještě pivo. Takže 6 vodek plynule kolujících do krva a pivo. Přišel Honza Hrouda. Takže další pivo, seznamovačka s tátou. Už jsem necítil vůbec nic, ani radost ani těšení, jen jsem se díval jak do Atlasu choděj pořád hezký holky a vzpomínal když mě tam poprvý oslovila Karolína. Začal jsem o ní mluvit.
"To není téma pro dnešek." Zarazil mě rázně táta. Četl mojí knihu o Apolináři. Samozřejmě většina obsahu je o karolíně, mrdání, masturbaci a ženách. Přešel to a navrhl že by mi udělal korekturu celý knihy. Lol. Jdeme na film. Během něj průběžně upíjím džus s vodkou. V polovině musim na záchod protože filmy co by měly 90 minut se už dávno netočí, ne. Musí to být aspoň 160 minut. Jak jsem šel na hajzl, napsal jsem Káháčku jestli nechce na večeři, že bych jí pozval, ačkoliv jsem měl na účtu 39 korun a celej den nejedl. Skončil film, Hrouda mě založil. Hodnej. Řekl jsem mu:
"Hele já s Tebou na Letnou nepojedu, je to tam pro mě kvůli Karolíně nebezpečný."
"Jasně to chápu." On na to.

Pak jsem si počkal až odjede a dlouho se rozhodoval co mám dělat. Protože mi nikdo nenabídl přespání, čekal mě buď domov a jasnej zolpidem anebo se pokusit vidět Káhá. Věděl jsem, že ta noc stejně už nemá řešení, tak jsem zvolil domov Káhá. Jako vždycky jsem si počkal než někdo vyleze ze vchodu (trvalo to asi deset sekund) a vklouznul dovnitř. Stoupal jsem po těch točitejch schodech, nahoru, nahoru a pořád nahoru a bylo mi furt hůř a hůř. Bylo mi vyloženě fyzicky špatně. Stejně jako v Apolináři, když jsem věděl, že dělám, něco co nemám, ale nemohl jsem si pomoct. Prostě nemohl.
Zazvonil sem.
Chvíli nic.
Že bych tam nechal knížku Apolinář před dveřma a prostě zdrhnul? Napadlo mě.
"Kdo tam." Ozval se nakřáplej hlas karolíniny matky. Achjo.
"Claviq. MC Lůzr. Miloš. Přicházim v míru."
Kupodivu se otevřely dveře. Zmožená jako vždycky.
"Prosimtě je tu Karolína? Musim jí nutně vidět."
"Karolína tu není."
"Hm. A nevíš kde je?"
"Naprosto nevim."
"Hele Heleno a budeš tak hodná a předáš jí tohle? Je to o ní. Jsou tam o ní hezký věci. celkem." A předal jsem Apolináře.
"Dám jí to." Řekla.
Chvíli sme na sebe čuměli.
"Heleno promiň. Promiň za všechno, co sem Vaší rodině udělal."
"A za co jako?" Vytřeštila na mě oči.
(Třeba tyvole za to, že sem zavolal tvý sedmdesátiletý mámě a řekl že bereš piko??!) Pomyslel jsem si.
"Hm tak jo. Tak se měj a pozdravuj Karolínu."
"Hm, budu. Čau." Řekla a vyjeveně čuměla na knížku.
Ještě v tramvaji jsem si vzal další riváč. Ale tentokrát dvojkovej.

Dojel jsem na Kobylisy. Příjezd jsem oddaloval co nejvíc to šlo. Tak aby ty dva naprosto slušný a hodný lidi co vychovali monstrum, spali.
Dobrý. Vzduch čistej. Chrapot. Můžu zkusit taky spát.
Myšlenky na ní.
Na její úsměv, na její kozy, na její dokonalý tělo.
Na její smích, co jsem tak dlouho neslyšel. Ovládalo mě to. Nechtěl jsem aby mě to ovládalo. Vypisování sms. Zakončení slovy "seš hnusná svině" a následné umístění jejího profilu na webovky dobry-privat.cz. Když se chce chovat jako kurva, má to mít.
Trochu se mi ulevilo. Během toho, jak jsem tvořil tento hnus na noutbuku, přišla samozřejmě další dezolátní matka, ale ta moje.
Chvíli jsme si povídali. Šeptem, abychom nevzbudili i otce.
"Prosimtě nemáš nějakej zolpidem? Zase mě dojebala ta kráva." Obligátní otázka.
"Jasně, jasně, přinesu." Obligátní odpověď.
Postavila jich přede mě deset, vzal jsem si dva a půl. Řikala že je na tom bídně, že už jí je nikdo nechce psát. Tak jsem měl soucit. Pak šla spát a já nakonec taky nějak usnul. Asi tak ve čtyři. To byla neděle.

V pondělí jsem slyšel mámu, že jede na nákup. Táta sice zůstal ve svým pokoji, ale to mi nezabránilo vkrást se mámě do ložnice a vzít si další dva. Hezky zlehka. Pak jsem jel s tátou do Chrudimě, odkud píšu shodou okolností tyhle řádky. Během toho další sms spam karolíny.
"Di už konečně do prdele." Odpovědi tohoto typu. Noční zolpidem jsem na sobě ještě cítil. A cítil zřetelně. Tím že jsem měl takový dráživý kašel, který mě nutil na blití. Že se mi chtělo blít. Takhle na mě ta nádhera myslela už tak 10 let.
V chrudimi jsem se s tátou rozloučil. Šel jsem si do datartu pro sluchátka, který mi koupil bývalý moderátor hudebního pořadu Medůza abych mu udělal remix. Ok, proč ne. Hrály docela slušně. Byl čas na dva ukradený zolpidemy. Během toho jsem začal vypisovat i svému psychoanalytikovi, že nutně potřebuju rodinnou terapii a zolpidem. Do toho jsem chlastal. Během čekání na bus jsem se poblil. Bylo to dobré blití, přišlo zničehonic, nenutilo mě tlačit oči z důlků, nepopraskaly mi po něm žilky v obličeji a nespustily se soply. Blití bez problému.
V 16:13 mi zavolal psychoanalitik. Byl dost nasranej. Do poslední chvíle jsem čekal jestli zavolá a čekal kvůli tomu na bus zpátky do chrudimi do lékárny.
"Pane T. PANE T. VY STE REGULÉRNĚ ZÁVISLEJ. VY NEMÁTE CO DÁVAT VAŠE PRÁŠKY VAŠÍ MATCE. ONA JE ZÁVISLÁ A VY TAKY. JÁ UŽ VÁM TO PSÁT NEBUDU. VY SKUTEČNĚ PATŘÍTE JEDINĚ DO LÉČEBNY A VAŠE MATKA TAKY.
"Dobře, dobře, uplně Vás chápu, já Vám rozumim, ale je to moje máma, tak co mám dělat, svoje prášky jí dávám no, blablabla," vymejšlel sem si a plně spolupracoval.
Byl hodně nasranej. Jakože HODNĚ. Tak nasranýho jsem ho ještě neslyšel. Možná se v týhle celý medikační záležitosti mezi psychiatrama něco stalo a vědělo se o tom.
"Dobře, já Vám teda pošlu nějaký minimální balení ale je to naposled."
"Dobře, děku-" Nestačil jsem doříct a položil telefon. Cesta zpět do Chrudimi byla volná. Bylo to jen na dvacet tablet, tak akorát aby mě to uplně psychicky nerozložilo. Sem si aspoň myslel. Ještě před lékárnou jsem je tam začal lupat. Nejkrásnější na stilnoxu je, že je uplně miniaturní a vypadá jako velmi neškodná tabletka. Dal jsem čtyři. Po nástupu účinku mi samozřejmě napsala Karolína.
"Tak dobře, dneska mě teda můžeš vidět. Jsem v čimicích." Napsala. Zavolal jsem jí.
Dlouhé dohady o tom, proč už nemůžu přijet, kdybych přijel jestli u ní nemůžu spát atd atd atd. Možná kdybych se neptal, tak by to skončilo sexem, společným spaním a oba bychom byli spokojení. Místo toho jsme ale protelefonovali celou noc, já byl čím dál sjetější a opilejší a výsledek je ten, že už naprosto nevím o čem jsme se bavili. Dva stilnoxy jsem si nechal na ráno. Měl jsem podivnou teorii, že když se mi nedaří najít lysohlávky střízlivému, na stilnoxu to půjde. Ta teorie fungovala. Karolína ne. Nechce mě k sobě pustit. A tak vymýšlím čím dál absurdnější plány, jak se k ní dostat. Dneska byla chata depresivní, hnusná, volezlá, a navíc jsem nemohl celou noc spát (jaká ironie) a byl příšerně nadrženej. Od rána volám štětkám. Zvolil jsem si nějakou zrzku z Pardubic. Na zítra. Bude mě to stát kotel a až se mnou skončí, nebudu mít zas nic. Ale koneckonců, účtuje si jen o litr víc než terapeut, tak proč ne. Napadlo mě říct jí ať mi ho nahá honí a já s ní budu konverzovat. Zrzka, prsa 4, v telefonu měla sexy hlas. Jestli ve dveřích bude někdo jinej, tentokrát samozřejmě nepůjdu dovnitř. Ach osude.

11 let zpátky jsem byl v časopise maxim. Připadalo mi trapné, že bych měl být mluvčí footwork scény jen já a tak jsem tehdy přizval Dj tuca a id SBSTRD. s Tuckem nejsme v kontaktu a SBSTRD mě nenávidí 🙂