Jak jsme stěhovali obrazárnu

Plán domluvený s Hurvajz po telefonu je naprosto jednoduchý: Přijedeme v neděli večer na vysočinu zapůjčenou dodávkou, trochu popijeme, ráno naložíme obrazy a dovezeme je do galerie v Praze. Prachy na naftu hotově, vše jasné a jednoduché. Kvůli množství obrazů a jejich rozměrům je právě zapotřebí dodávka, a jelikož Hurvajz má oslí můstek Dodávka - Houmlesák natrvalo vypálený do své šedé kůry mozkové (či do toho, co z ní zbylo), byl jsem právě já osloven. S vyhlídkou tohoto jednoduchého plánu mi to nečiní nejmenší problém, snad jen s výjimkou toho, že se jedná o neděli po sobotním Frýbestru. Což ovšem né každý zná, a tak mi to - objektivně vzato - problém nečiní.

Je dvacátého šestého ledna, pozdní odpoledne, a my s Monou vyrážíme. Díky datu a zeměpisné šířce slunce právě zapadá a silnice jsou plné sněhu. Možná je i dobře, že slunce zapadá, protože vidět tu cestu ve sněhových kolejích za světla,na celý ten výlet bych se nejspíš vysral a nechal pana malíře i Hurvajz, ať si to odtahají třeba formanem, klidně vejpůl přehnuté.

Do vesničky Kuklík přijíždíme po čtyřech hodinách pekelné jízdy, sníh a led je tu všude. Kuklík jest vesnička hned u městečka Sněžné, tedy se vůbec není čemu divit. Je asi tak deset minut po Frýbovi (tedy devět večer), když přijíždíme na místo. Po zaparkování před místním úřadem jsme uvítáni výbornými lahváči z blízké Poličky, a pak i rumíčkem lékařským, - lékem na veškerenstvo strastí fyzických i psychických. Pivka následují pivka, rumy rumy a pak, když se rozkoukáváme, nestačíme se divit. Situace je o dost jinačí, než zněly libé sliby po telefonu. Nevěřte telefonům! Sebelepší akustický projev nemůže popsat strašlivou realitu u aparátu na druhé straně. Dohoda zněla "převézt obrazy", avšak v realitě teprve v mohutném alkoholickém opojení vznikají na tyto obrazy rámy. Chceme-li tedy zítra nějaké obrazy vézt, je nejprve nutné veškerenstvo děl výtvarných, zde přítomných, nejprve zarámovat. A máme na to méně než dvacet hodin, včetně cesty a balení a vůbec všeho. Rázem jsme střízliví - narozdíl od pana malíře, který si musí jít na chvíli hajnout, neboť léčebná kůra se značně podepisuje na jeho už tak mizerných motorických schopnostech. Jdeme rámovat obrazy do rámů Hurvajzí vytvářených. Makáme asi tak do tří do rána, kdy máme půlku obrazů zarámovaných, Hurvajz zbývá nalakovat ještě několik málo rámů, a tak když se ráno kolem desáté budíme a po rychlé snídani se opět pouštíme do práce, zbývá jí vytvořit jen jeden poslední rám. Jde spát, a my přebíráme tvůrčí štafetu. Lhostejné jsou nám krásy zasněženého venkova, též prvorepublikové vybavení domácnosti. Nebo spíše Rakousko-Uherské. Jediné, co nám lhostejné není, je kladivo. Pokud bychom byli z nějakého důvodu obyvateli země trpajzlíků, pak by se tento nástroj možná - při troše rybářské fantazie - dal kladivem nazývati. Jelikož jsme však uvězněni v realitě běžných rozměrů, ono kladivo je ve skutečnosti tak malé, že i slovo kladívko zavání přeháněním. K tomu pak ještě zcela moderní elektrická tekrovačka z doby plastové, která spony náhodně ohýbá a ukusuje a je tedy jí každou chvíli zapotřebí vysypat, vyčistit a znovu naplnit, a obraz dělníků kultury nabírá hrozivých obrysů v oblaku kocoviny.

Kolem jedné hodiny odpolední máme obrazy zarámované. Následuje jejich balení pro transport. A tak, zatímco probudivší se Hurvajz s panem malířem šukají po světnici ve snaze zakonzervovat domácnost pro nadcházející týdny nepřítomnosti, dělníci kultůry - tedy já s Monou - si pískají melodii z populárního večerníčku Pat a Mat a vyrábí onu výtvarnou kultůru, nad kterou se mají již zítra rozplývat tlupy kavárenských povalečů. Konečně pak kolem čtvrté odpoledne, stále s melodií neumětelské hymny na rtech, vyrážíme vstříci hlavnímu městu. Sníh za světla vypadá na silnici o poznání hůř. Někde u Čáslavi, kde jsou již silnice sjízdné, padá pomalu tma, když zahýbáme k benzínceprotáhnout si své ztuhlé kosti. Na nájezdu k benzínce to nějaká zmatená paní poslala do škarpy, takže její auťák sstojí vypíčeně jedním kolem nad strouhou, čumákem zabořený do betonového můstku, zhasnutý a neoznačený, prdelí vytrčený do odbočovacího pruhu. Mám tendenci bábě pomoct, ta je však natolik pitomá, že dochází k chybovosti v komunikaci, a tak nezbývá, než jí ponechat na pospas osudu. Všechny nelze zachránit, zvlášť pokud se veškerým snahám o pomoc brání.

Do Prahy jsme přijeli za tmy, vyložili obrazy, shrábli symbolickou částku za naftu a raději ihned vypadli na venkov vrátit vypůjčenou dodávku. Stihli jsme to jen taktak. Majitel se akorát chystal jít spát. Tak co, všechno v pohodě? Zeptal se unaveně. V duchu jsem si říkal, že jestli má takhle vypadat pohoda, tak to snad raději otroctví, mor a neštovice. Ale nahlas jsem řekl jen "jo, pohoda, dík".

Kam doskočí Belmondo?

Tahle příhoda se stala docela dávno, ale klíčový moment si budu pamatovat nejspíš nadosmrti. To jsme ještě bydleli s Bouřkou a Plukovníkem na Lahvové hoře, interně přezdívané "swartlamon" po vzoru oskvotované části města v norském Trondheimu. Lahvová hora pak byl název, který kopci dali místní, neboť náš předchůdce hromadil na kopci v chatě lahve, které pak s koncem svého působení odvážel do výkupu asi na pět várek plně naloženého dvoukoláku. Za vrácené lahve si pravděpodobně pořídil dům, neboť nahoru se již nevrátil.

Chodili jsme tehdy do hospody U Kapličky v Lysolajích. Pracoval jsem tehdy pro nejmenovanou IT firmu, dělal jsem pro ně dálkovou správu sítě, a jelikož jsme na lahvové hoře neměli elektrický proud, bylo potřeba chodit nabíjet laptop, případně některé větší problémy se sítí řešit přímo na zdroji napětí. Nejinak tomu bylo i jednoho sychravého podvečera, kdy jsme dorazili ke Kapličce v kompletní sestavě.

Hospoda zela prázdnotou, obsluha znuděně pokuřovala za bárem (tehdy se ještě v hospodách kouřilo, pamatujete se?) a jala se pomalým tempem točit nám pivo. Jako vždy jsme se usadili ke stolu pod televizí. Plukovník přímo pod bednu, já bokem k zásuvce a Bouřka čelem k bedně, na kterou šilhala do výšky. Místo pod televizí mělo své výhody. Byli jsme tak pokaždé ušetřeni výplachů nervové soustavy, neboť né nadarmo se televizním programům říká kanály. Dokonce je na to i jedna roztomilá dětská básnička:

Mačkám čudlíky dálkového ovládání
táta mi koupil televizor - další ze splněných přání!
Beru si na sebe gumáky, odkládám sandály
z bedny mi do pokoje tečou čtyři kanály.

Tak tedy sedíme u stolu pod bednou, jsme i trochu při penězích, a tak si dopřejeme i nějaký ten gáblík, já nabíjím laptop, a podvečer se ve zřídka obsazené hospodě začíná překlápět do večera. Po dobrém jídle usoudím, že doba odchodu ještě nenastala, neb baterka je plná pouze zpola, když tu mi zazvoní telefon. A sakra, práce volá. Průšvih s routováním, celé Slapy jsou bez internetu. Co je mi do nich, žejo. Ale řešit to musím, protože pokud to nevyřeším, za chvíli se z neustálého drnčení poseru. V té skvělé firmě, pro kterou pracuju, je totiž úplně parádně nastavený mechanismus eskalace problémú. Totiž že se nic neeskaluje, ale zákazníci se přímo dovolají člověku, který řeší jejich problém. A tak v případě velkého problému nezvedá telefon sexy slečna na helpdesku, která zapíše požadavek a zákazníka elegantně odpálkuje, ale přímo člověk, který problém řeší, a tedy jej kvůli telefonování řešit nestíhá. Čím větší průšvih, tím více telefonů, tím méně času průšvih řešit. Nemluvě o tom, že datové sítě tou dobou nebyly zrovna proslulé svou rychlostí, a tedy s každým hovorem na lince padalo připojení k internetu, neb latence u použitých spojení obvykle přetekly povolené hodnoty... Takže Slapy bez internetu mě pomalu, ale jistě, připravovaly na nejhorší.

Já jsem měl tedy program na večer poměrně jasný. Co však moji spolustolovníci? Vidouc, že se mnou už mnoho zábavy nebude, upřela Bouřka své unavené oči k televiznímu nebi, a rázem pookřála. Plukovníku tyvole, hele, Belmondo! No neke, kterej? Zvíře! Tyjo...

Veliká obrazovka obstarožní televize přímo sváděla ke shlédnutí kaskadérských kousků populárního Francouze. Takhle velkou bednu jen tak někde nemají. Sice stará a těžká, ale s fakt velkou obrazovkou. Plukovník, též vida, že se mnou a mým pracovně znuděným ksichtem příliš velký šlágr neudělá, přesunul se tedy naproti vedle Bouřky, a upnul oči k nebi - Ano! na obrazovce opravdu zářilo modré nebe, s malým letadélkem, ze kterého se Belmondo měl spustit ani už nevím kam na padáku... Nejspíš dolů k zemi. A už stojí ve dvířkách a skáče... Sledujeme všichni svorně (i já zvednul zrak od práce, neboť tuhle scénu mám rád), jak Žán Pól skáče z letadla, letí dolů... ale moment! On opravdu letí dolů, i s celou tou těžkou obrazovkou! A prásk! Dopadne s rachotem přímo na židli, na které ještě před pěti vteřinama seděl Plukovník. Chvíli čekáme, zda z čoudících trosek nevykoukne sám mistr a nepopřeje nám nějaký ten Bon žůr, ale neděje se nic. Hospoda je úplně tichá - jediná zvuková kulisa právě zatančila svůj tanec smrti a trůní tu před námi zpola na židli, zpola na stole. Ta chvíle trvá nekonečně dlouho, snad i hodiny se zastavily, servírka za barem je zelená jak fíkus v okně a pivo jí přetéká přes okraj sklenice. Po chvíli se probere, hadrem utře rozlité pivo pod pípou, půlitr vezme a s výrazem náměsíčné panny přinese stále ještě zkoprnělému Plukovníkovi. Tumáte, na účet podniku. Omlouvám se. Čas, vědom si svého zaškobrtnutí, dohání ztracené okamžiky, a my si uvědomujeme, že Belmondo svým kouzlem osobnosti právě zachránil kamaráda od jisté smrti - být tam Hemala nebo jiný prevít, kamarád by se nepřesunul. Ale zase - být tam někdo jiný, tak neskočí z letadla. Takže - kdo za to vlastně může?

Dodnes se zdráhám uvěřit, že šlo o souhru náhod, že držák televize vypověděl službu přesně v ten okamžik, že v tom není nějaký tajemný magický symbol, že... Jediné, k čemu však docházím, je stále stejné poznání: Že televize vás může zabit a ve slušném podniku nemá co pohledávat. Ale vysvětlujte to fotbalovým štamgastům...

MATES1971: Zaujalo mě, že se betačtenářka jmenuje Bety :) A potěšilo, že se dají pořídit i oba díly.

JULESKAH: Díky za příspěvek. Taky jsem ve fázi blogu, kam píšu svoje marné pokusy. Většinou věc dokončím, ale potřebovala bych o ní spíš víc přemýšlet. Přijde mi to na stejné brďo, furt. :)

SORROW: Na konci devadesátek jsem psal poezii. Když jsem chtěl něco vydat, tak si ťukali na čelo a nebo mi nabídly že mi to vydaj, ale a po tom co napíšu 3 romány. Poezie se prostě nečte.

Nakonec jsem to poloamatérsky vydal, ale jen několik set kusů. Tuším že 600. Z toho dobrou stovku jsem rozdal a nebo vyměnil za dílo někoho jiného zpravidla na autorském čtení.

Je to fakt pro radost a pokud člověk nepřekročí tisíce je to jak říkáš strašně drahý na náklad, tedy těžko prodejný. A pokud tyhle čísla chce člověk překročit, je nutný šílený množství propagace a jinýho řiťolezectví...

Když jsem se pak s pár nakladateli bavil, tak jsem se dozvěděl, že kupodivu se furt ještě dobře prodává fantasy. Mě už žánr fantasy přestal bavit tak před dvaceti lety, kdy toho vycházelo mraky a bylo to všechno na jedno brdo. Taky jsem nějaké dvě tři fantasy sesmolil, ale s odstupem času vím, že to bylo děsný. Až tak poslední rok opět dělám nesmělé krůčky k žánru zpátky a na doporučení si sem tam něco přečtu.

Jinak se mi líbilo jedno doporučení, co jsem někde četl. "Pište to, co byste sami chtěli číst."

TILIO: Moje zkušenost je v zásadě identická s tím, co psal FALLIE. Jen mi nezkrachoval nakladatel. :-)

Zdůrazil bych asi tu ekonomiku: první kniha vyjde zhruba na 20 tisíc, poslední na 20 korun. Začíná to klesat někde kolem pětistého kusu. Já to řeším tak, že zbytek nákladu rozdávám. Letos mi kniha vyřešila Vánoce.

Osobně nepovažuji psaní beletrie za výdělečnou činnost, ale spíš za zábavu. Kdo chce na knize vydělat, měl by raději napsat kuchařku nebo odbornou publikaci z oboru, kterému rozumí. Beletrie nebo poezie je opravdu psaní pro radost.

Jestli tě zajímá něco vyloženě specifického, ptej se nebo pošli mail.

* pak jsem narazil na jednomalé nakladatelství, které (za poplatek) knihu přečte a udělá vám k ní recenzi a případně vydá (svým nákladem, vaším nákladem), ale většinou vám řekne, že to nemá cenu ani vydávat.
Vydavatelství Formal Group | Jak vydat knihu
https://www.formalgroup.cz/vydani-knihy
ovšem, když jsem s nimi začínal já, ještě se jmenovali Beletris a před časem zkrachovali, tohle je další nakladatelství stejných lidí.
Nakonec jsem jim tam svůj román poslal, zaplatil, čekal mnohem déle, než bylo uvedeno, ale nakonec jsem tu recenzi dostal, která nebyla špatná, ale vzhledem k cílové skupině a rozsahu mého románu ji nechtěli vydat vlastním nákladem (má to asi 550 stran a je to historický román, což se zas tak dobře neprodává). Nabídli mi, že mi to vydají pod jejich hlavičkou, ale náklady si budu muset hradit sám.
* no, řekl jsem si, že si tím můžu vyřešit svou krizi středního věku a místo motorky či cesty kolem světa si zaplatím vydání svojí knížky (celkem mě ta legrace vyšla na cca 80.000). Není to levná záležitost, ale u mě to bylo spíš tím, že mám velmi velký rozsah. Nejdražší je na tom asi ta korektura - tj. čím pak máte větší náklad, tím cena za jeden kus klesá. Ale nevyděláte na tom asi nikdy, maximálně si přijdete na prostředky do toho vložené.
* podepsal jsem smlouvu, přišly na řadu korektury, návrh obálky, ilustrace jsem si kreslil sám, a tak. Takový postřeh, i když už knihu přečtete dvacetkát a dali bystu ruku do ohně za to, že tam nejsou žádné chyby, tak jich tam je mraky, které odhalí zkušený korektor.
* pak se to musí nalámat (tzv. udělat podklady pro tiskárnu, jak to tam půjde přesně)
* jenže pak nakladatelství zkrachovalo... zůstal mi hotový zlom, návrh obálky, ale nakladatelství v tahu, prostředky taky
* asi půl roku jsem s tím nedělal nic. Nakonec, po nějakých dalších konzultací s lidmi v oboru jsem to celý z gruntu přepsal, čímž jsem ale ztratil ty korektury a zlom. Alemyslím, že se román posunul v kvalitě nahoru, takže všechno zlé bylo k něčemu dobré.
* nakonec se mi lidé ze zkrachovalého nakladatelství, kteří založili nové nakladatelství, ozvali, že ví, že jsem tam u nich zahučel s penězi, které ze starého nakladatelství už nedostanu, a že jim přijde fér, aby mi knížku vydali pod hlavičkou nového a že práci na tom udělají grátis (byl potřeba nový zlom a grafika obálky)
* tak jsme se nakonec dohodli, ale netiskli jsme takový náklad. Tisk jsem si ale, po zkušenostech, radši zařídil a zajistil sám. NAšel jsem si tuto tiskárnu
Váš e-shop tisku. Malonákladový tisk do 5000 kusů. | Tiskdo1000.cz
https://www.tiskdo1000.cz/
která je o dost levnější než ostatní a musím říci, že jsou skvělí. Jak výsledkem, tak i přístupem. Mohu jen doporučit.
* Knihy jsem si odebral sám, ještě jsme vydali e-book a distribujeme to přes e-shop toho nového nakladatelství. Bohužel do toho vstoupil COvid, který od března zamrzl distribuci přes kamenná knihkupectví (neberou nové věci a ani moc neproplácejí to, co se prodalo) ale stejně uvažuju, že to teď ani do těch knihkupectví cpát nebudu.
* naopak, velmi se mi osvědčila distribuce via Facebook a tak. Lidi s koupí jednu, tak ze známosti, a pak za čtvrt roku si třeba koupí další - jako dárek pro dědečka, strejčka a tak. Vzhledem k tomu, že knížka se nekazí, tak mi nevadí, že se to prodává pomaleji, ale jde to.
* jinak dá se dojít Kosmasu, dát jim tam nějaký náklad na komisní prodej anebo vám nakladatelství zajistí ditribuci před Europamedii - ale počítejte, že knihkupectví si bere 50% z ceny knihy - i proto si to raději distribuuji sám přes e-shop.

bude to na pokračování:

* Dejme tomu, že máte sepsané dílo, o kterém si myslíte, že je geniální.
* Dejme tomu, že i pár vašich kamarádů vám řekne, že je to skvělý.
* Pojmete teda ten skvostný nápad, že by se to mohlo vydat a začnete si na netu hledat nakladatelství, která by to mohla vydat.
* Přečtete si, že před odesláním do nakladatelství je dobré napsat takový sumář o díle, o čem je, jakou má cílovou skupinu, vybrat ukázku a tak dále.
* Postupně obešlete několik desítek nakladatelství, ale pokud nemáte za sebou nějaký úspěšný blog, nebo nejste celebrita, tak vám ani neodpoví. Do nakladatelství totiž chodí několik rukopisů denně a autorů je tolik, že se vydávají prakticky jen zavedení autoři.

pokračování příště :D

KALHOTKA: Já něco píšu celý život, ale většinou to jsou nezáživné odborné texty. Během jarní karantény jsem zabrousil do "pokleslého" fantasy žánru a napsal román určený původně jen pro moje dcery. Nakonec jsem si řekl, že když už jsem knize věnoval ten čas, tak ji taky vydám. Aniž bych to tušil, znamenalo to skoro stejnou časovou investici, jako knihu napsat.

Výsledek je zde:

http://www.necouzasneho.cz

Momentálně jsou mojí prioritou zase ty odborné texty ...

Kdysi jsem psávala kratší beletristické útvary, ale pak jsem došla k názoru, že moje texty plní především arteterapeutickou funkci a k nějakému dalšímu šíření se příliš nehodí.

V současné době se živím psaním textů pro pacienty a zdravotníky, což moje touhy psát (a především psát něco smysluplného) dostatečně uspokojuje.

Všem začínajícím autorům přeju na jejich literární dráze spoustu inspirace i trpělivosti. A taky trošku štěstí, bez kterého se žádný úspěch neobejde.

nejdříve povídky, sem tam literární soutěž (na gymplu), pak dva romány do šuplíku, pak manželka a děti a asi 10 let pauza, pak návrat ke kořenům, dopsání románu a martyrium s vydáním románu. Teď psaní druhého dílu románu a pokus o povídku do soutěže,,,

KALHOTKA: Drive spis poezie, pak hodne odborny texty/publikace, coz mi psani dost znechutilo (https://en.wikipedia.org/wiki/Publish_or_perish ), v posledku nejak nebyl cas (rodina, prace, dum, ...), ale touzim si vyzkouset nejakou prozu, v hlave casto spradam pribehy, ale asi jsem nedostatecne disciplinovany to zformovat poradne na papir.