413. zdokumentovaný závod je na webu. A nebylo to zadarmo, jako již tradičně. Slyšte, co se stalo.
Konečně se to děje. Po tolika letech konečně přicházejí první plody. Ozvala se mi nějaká Satu z ocelárny v Imatře (Jižní Karélie), zda bych neměl zájem je navštívit. Všechno samozřejmě hradí, stačí jen přijet, tj. 2 hodiny letadlem do Helsinek a 3 hodiny autem až k finsko-ruské hranici. Já o té huti samozřejmě věděl, ale cestovat takovou dálku za elektroocelárnou, to je přeci jen drahá sranda.
Teď to ale všechno do sebe zázračně zapadlo a já jednoho květnového ráno sebevědomě vyrazil na letiště. Plán neměl chybu: přílet do Helsinek ve 12:00 a v Imatře bych s autem z půjčovny mohl být kolem 16:00. Dost času na to se ubytovat ve čtyřhvězdičkovém hotelu na účet podniku, dát si brzkou večeři na účet podniku a s padajícím soumrakem si pěkně projít celou ocelárnu, nafotit západ slunce nad struskovým odvalem, zajít si do sauny, zavrtat se do peřin a druhý den pak nafotit zbytek provozu, dojet zase zpátky do Helsinek a frrr domů.
No co by se tak asi mohlo pokazit?
Na letišti mrtvo, od vystoupení z taxíku mi to na gate trvá přesně 27 minut, do tubusu vedoucímu k našemu Airbusu kráčím jako první s úsměvem na tváři, během chůze ještě posílám Satu zprávu, že vše jde podle plánu a že se odpoledne těším na …. Text nestihnu dopsat.
Jsem doslova dva metry před letadlem, když tu náhle se objeví nějaký zřízenec, páskou přehrazuje vstupní dveře a nervózně všechny pasažéry žene zpátky do odletové haly. Co to? Vůbec nic nechápu, ale jdu se stejně zmateným davem. Na přepážce samozřejmě nikdo nic neví, jen že další informace k odletu budou aktualizovány za půl hodiny.
No, půlhodina, dobrá tedy, to se ještě dá. To už ani nemá cenu si sedat. Procházím ospale halou a po dvaceti minutách se vracím. Jenže ouha, na odletové tabuli je z půlhodinového zdržení najednou hodina! Na přepážce se hromadí cestující, personál samozřejmě nic neví. Zatímco se snažím z dívčin na bráně vyloudit nějaké informace, nevěřícně civím na naše nebohé letadlo na letištní ploše, ke kterému míří hasičský sbor… Až teď si pod pravým křídlem všímám obří kaluže čehosi, která se každou vteřinou nepříjemně zvětšuje. A zhruba v ten stejný okamžik se na odletové tabuli nápis DELAYED přepíše na CANCELED.
To jako fakt? To jako vážně nemůže jedna jediná cesta za hutěmi proběhnout normálně? Nemůžu si snad jednou jedinkrát vychutnat výpravu plnými doušky? To se vždycky musí něco posrat???
Takže co teď? Všechno odpískat a se sklopenýma ušima jet zpátky domů? Ne, ne a znovu ne. Musí to přece nějak jít, vždycky to šlo.
Zaplaven adrenalinem rázuji na Informace odhodlán ještě dnes odletět do Helsinek.
Na to, co se dělo tam, si moc nevzpomínám, ale té slečně bych se asi měl zpětně omluvit. Každopádně jsem vyfasoval poukaz na občerstvení v hodnotě Kč 300,- a HLAVNĚ místo takřka zaplněném letu o dvě hodiny později s jinou společností. Tím tedy podvečerní focení v huti padá, ale aspoň se dostanu do Imatry ještě dnes. Zatímco si vychutnávám bagetu a kafe v kelímku za Kč 285,- , píšu Satu o komplikacích a ať mne čekají později.
A v pravé poledne jsem opravdu odletěl. Let to byl nepříjemný, plný silných turbulencí, přestárlých letušek a brečícím kojencem o řadu za mnou.
Helsinki, polojasno, větrno, zima. Bloudím letištními koridory a hledám půjčovnu aut. Ty laciné jsou samozřejmě i ty nejhůře k nalezení. Mám pocit, že jsem z příletové haly ušel snad několik kilometrů… Konečně, taková nenápadná přepážka v hotelovém lobby pochybné kvality. Auto není ještě připravené, mám čekat. Zase.. vidina večeře na účet podniku se pomalu rozplývá. Po dobrých dvaceti minutách čekání se objevuje malé Suzuki Swift šedé barvy a můžu vyrazit. Juch! V rádiu hraje nějaký úděsný finský hip-hop, ale nemám sílu v hustém provozu přeladit na něco kulturnějšího. V hluku beatů začínám pomalu rozpoznávat takové jemné a pravidelné pípání. Vychází z palubní desky. Zaostřím na ní a s hrůzou zjišťuji, že to pípá a bliká kontrolka detekující ztrátu tlaku v pravé přední pneumatice..
Pane Bože za co??!?
Zastavuji u škarpy a vše kontroluji. Nikde nic. Pravda, jedna pneumatika je nepatrně měkčí, ale to odmítám řešit. Ocelárna Imatra. Žádná jiná varianta dnešního odpoledne neexistuje. Zbývá mi sice ještě dobrých 247 kilometrů, ale to dojedu. Je mi líto.
Jedu. I přes ranní potíže a zrušený let jsem ve Finsku a jedu. Jedu, i když kontrolka tlaku pořád bliká a pípá, ale je mi to šumák. Jedu a na ničem jiném teď nezáleží.
Nejdelších 247 kilometrů v životě napříč ubíjející, stále stejnou krajinou Jižní Karélie. Obloha se začíná protrhávat a hustými jehličnany se prodírá zlatavý kotouč zapadajícího Slunce. Pneumatika drží a na horizontu se k nebi vznáší úzký pruh kouře. Znamení činné hutě. Jsem v Imatře.
Konec běd? To zrovna.. pokračování příště. Mezitím si dejte celý set fotek:
https://www.viktormacha.com/galerie/ovako-imatra-imatra-563/
Viktor Mácha is a steel mill hunter - Buymeacoffeehttps://buymeacoffee.com/viktormacha