Toulám se Balkánem.
Už po několikáté a tak mám zhruba představu, jak to tady chodí.
Přijedu takhle na jednu šachtu a vím, že bez souhlasu direktora to nepůjde. Ale co dělat, když na emaily nikdo nereagoval a v neděli tady nikdo z vedení nebude?
Je to prosté, jsem přece na Balkáně.
Zaparkuju u haldy na opačné straně dolu, ploty nejsou, cedule nejsou, vejdu do areálu přes pole, nafotím si vše potřebné, za strojovnu nejdu, za tou už je hlavní brána.
Vrátím se do auta a jedu suverénně na bránu zkusit to oficiálně.
Z omšelé budky vychází hlídač.
Zdravím a ptám se:
-“Do you speak english?
-“Ne.”
-“Sprechen Sie deutsch”?
-“Ne.”
-”Parlez vous francais?”
-“Ne.”
Jdu na jisto:
-“Gavarite pa ruski?”
-“Da!” a široce se usměje, protože konečně poznává nějaký jazyk slušných lidí.
No a samozřejmě se dozvídám, že fotit nelze, protože je třeba souhlas direktora. Ha!
Ptám se tedy, jestli je možné si důl cvaknout aspoň z ulice?
-“V žádném případě, tohle je kritická infrastruktura! To se fotit nesmí!”
Samozřejmě respektuji, s poklonou se loučím a mizím.
Hlídač ze mně ještě dlouho nespouští oči, svou práci dělá zodpovědně.
Přeci jen, kritická infrastruktura je kritická infrastruktura!
Zdař Bůh!