A takhle se to stalo.
Roky, roky jsem o železárně v Newcastlu věděl. Roky na ní čuměl ze satelitních map. Ale byla tak daleko. Navíc v zemi s nepříliš dobrou pověstí co se bezpečnosti týče. Čas od času jsem po světě narazil na bývalé zaměstnance hutí v Jižní Africe a všichni mne od návštěvy téhle části světa odrazovali. Nejvíc jich bylo v Austrálii a každý z nich měl minimálně jednu nepěknou zkušenost s loupežným přepadením. JAR jsem si tak pomyslně zařadil na seznam no-go míst společně s Venezuelou a Pakistánem (ano, jsou i horší země, ale tam naštěstí nejsou hutě). Přeci jen mám ženu a tři děti a už jsem toho viděl dost.
Ale pak přišla krátce po Vánocích jako blesk z čistého nebe zpráva, že ArcelorMittal South Africa v únoru plánuje ukončení výroby divize dlouhých výrobků, tedy i celé hutě Newcastle. Důvody? Vysoké ceny energií, tragická dopravní infrastuktura v Jižní Africe a laciná ocel z Číny.
Jenže takovéhle zprávy na mně fungují stejně, jako červený hadr na býka. Bylo třeba vyrazit. A to jsem si ten leden plánoval tak pokojně.. Holt člověk míní, Mittal mění, jak praví staré kapitalistické přísloví.
Díky dlouhodobě pěstované síti kontaktů nebylo získání povolení tak těžké. Stačilo se jen vyhnout oddělení komunikace, na kterém zpravidla dřepí ti největší diletanti no a za dva týdny jsem se už řítil kýčovitě zelenou stepní krajinou provincie KwaZulu-Natal.
Nebýt sytě červeného papouška, kterého jsem omylem přejel v pohoří Majuba, dala by se ta čtyřhodinnová jízda na úzkých asfaltkách podél nekonečných pastvin se stády krav tak nádherně vypasenými, že by se do nich člověk zakousnul klidně i za syrova, popsat jako ta nejkouzelnější cesta, kterou jsem v životě podniknul. V rádiu mi hrálo nějaká místní gospelová stanice a já měl zase ten pocit, že tohle jsou přesně ty okamžiky, pro které jsem se narodil.
"A Bůh viděl, že je to dobré." (Genesis 1,11-25)
Za horizontem každého kopce lačně vyhlížím železárnu, už nemůže být daleko. Připadám si jako Hanzelka a Zikmund klestící si mačetou cestu džunglí, aby zdokumentovali poslední izolované kmeny daleko od civilizace. Jen s tím rozdílem, že já se ploužím za posledními kovově sténajícími dinosaury, kteří tuhle civilizaci postavili.
A už, už jsou vidět první čoudící komíny, támhle aglomerace, koksovna, další komíny a konečně i ona, vysoká pec, po které jsem tolik let prahnul. Je to zvláštní pocit, mít zase o jeden sen míň.
Do hotelu přijíždím se soumrakem. Vítá mne kyprá afrikánka (označení pro potomky nizozemských, francouzských a německých přistěhovalců v Jižní Africe) a hned se ptá, co mne sem do Newcastlu přivádí.
"Poslední dny železáren, přijel jsem zdokumentovat poslední dny železáren. Zrovna v září jsem byl v Chile, kde se odehrál stejný scénář."
"Jaké poslední dny? Vždyť ti už to zavírají dvacet let. Je to jen politická hra o dotace." mávne Miriam rukou, předá mi klíče od pokoje a mizí do tmy.
Zmaten a znaven dlouhou cestou ulehám. Lepkavé dusno a bzučení komárů. Co přinese zítřek, netuším.
Chladné pondělní ráno dává vyniknout všem kouřům valících se z huti za městem. Podle interních zpráv by se prvovýroba měla začít vypínat už ve středu. Blížím se k hlavní bráně a zase cítím motýli v břiše, jako už tolikrát předtím.
Na hlavní bráně klid, z devítipodlažního ředitelství jsou od covidu v provozu jen dvě patra, poloprázdné kanceláře a vážné tváře, ten pocit blížícího konce je hmatatelný.
Ale jak do toho zapadají slova mé bytné? Zatím co čekám na školení a ochranné pomůcky, snažím se v rámci small talků s místními dozvědět víc, ale odpovědi jsou zavádějící, jeden tvrdí to, druhý přesný opak. Ani oni neví. Nerozumím tomu. Pro tento moment je ale důležité, že jsem skutečně tady a povolení k focení platí.
.
.
.
Dva dny v huti utekly jako voda. Až na válcovny, kde ze čtyř tratí byla v provozu jen jedna, vyšlo všechno nad očekávání. Teď už to můžou zavřít. Projíždím hlavní bránou a z vysoké pece se zrovna začal valit hustý šedo-bílý dým. Jasné znamení signalizující vypouštění pece před vyhašením. Tak to přece jen byla pravda? V hlavě mi víří víc otázek, než odpovědí.
Je 21.července, od mé návštěvy Jižní Afriky uběhlo půl roku a železárna v Newcastlu stále žije poté, co do ní státní firma Industrial Development Corporation v březnu nalila 95 milionů amerických dolarů v hotovosti. Uzavření se tak prozatím podle dostupných zdrojů odkládá na září.
Ale kdo ví. To už není můj boj. Já mám nafoceno a můžu se soustředit na další ohrožené dinosaury.
Komplet zde:
https://www.viktormacha.com/galerie/arcelormittal-newcastle-kwazulu-natal-562/Doporučený poslech k prohlížení zde:
https://www.youtube.com/watch?v=fCZVL_8D048 Možná podpora zde:
https://buymeacoffee.com/viktormacha 
