STENNY:ja jsem se smerem k Pravde letos trochu formalne zmenil, nechal jsem se jako obyvatel CR secist anzto jedinec, co se citi byt rom a hned pote evropan. a me je tak dobre:)) a at si s tim lame hlavu nekdo, komu to za to stoji:)

KOCOUR: Jak se má Kryton?
LISTER: Je zmatenej. Až ti bude chtít ukázat svoji sbírku fotek, tak ti radim, aby si zdvořile odmítnul.
RIMMER: Řek´ bych, že je blahem bez sebe. Dostal se na vrcholek evoluční hory, stal se člověkem.
LISTER: A co je na tom tak světobornýho?
RIMMER: Nezatracuj to, dokud to nezkusíš.
LISTER: Já jen tomu přístroji nevěřim. Vim, že jsem staromódní, ale my jsme věřili, že kdyby Bůh chtěl, abysme lítali, nestvořil by španělskou letovou kontrolu. Ať si ten přístroj léčí všelijaký nemoce, ale nemůžeš měnit lidi na to, co nejsou. Seš jenom to, co seš. Nebyl to Descartes, kdo řek´: „Jsem to, co jsem!“
RIMMER: Né, to byl Pepek námořník.
LISTER: Ať to řek´ kdokoliv, byl to velkej filozof a myslim si, že taky řek´: „Musíš zůstat věrný tomu, co jsi!“

SUBVERSION: Podle mě jo a ne. Rodina a prostředí, ve kterém vyrůstáme nás formuje hodně, ale zároveň to není jediné prostředí, které nás formuje. Chodíme do různých škol, na kroužky, můžeme si v dětství nebo v dospívání najít nějaký super pozitivní vzor a soustředit se na něj, mnozí z nás jsou v dospělosti schopní hluboké sebereflexe. Kdyby to bylo jenom o výchově, tak bysme mohli děti z problémových poměrů rovnou odepsat. A to je přece nesmysl.
Toxický rodinný prostředí asi pravděpodobně bude častěji produkovat toxický lidi, než zdravý rodinný prostředí. Ale myslím si, že tam není jednoznačná kauzalita. Těch faktorů, co do toho vstupují, co to mohou ovlivnit, je mnoho.

ZUULUU: Vzít to takhle filosoficky (mám problém, byť třeba ne velký, ale chci ho z principu řešit a stojí mi to na bolest a nepohodu) a skutečně na tom základě začít provádět vnitřní změny je vzácné, myslím, alespoň co jsem zatím viděl.
Tipuju, že většina lidí se začne měnit až ve chvíli, kdy "to takhle nejde dál;" když se ukáže skutečně velký problém, který nelze ignorovat a v rámci dosavadního náhledu na sebe a svět není snadno řešitelný svépomocí. Nebo když přijde něco, co v rámci současného paradigmatu vůbec nedává smysl a dotyčného to rozebere.
I v tom vidím nebezpečí mnoha rigidních myšlenkových/emočních konstruktů, od toxické maskulinity po různé ujeté politické směry nebo náboženské sekty - dovolují snadno externalizovat zdroj problémů. Za všechno můžou LGBT, Židi, ještírci nebo cyklisti... a my se nemusíme měnit, neboť máme Pravdu.

ZUULUU: Jdi do pelíšku, dobrou.

NENÍ PÍČA, JAKO PÍČA!!!

SUBVERSION:
V některých rodinách může být přítomná až několika generační toxická zátěž. Tou toxickou zátěží může být už jenom tabuizování nějakých témat. Někde je třeba tabu nahota rodičů, nebo homosexualita, anebo se tabuizuje třeba komunistická minulost (pra)rodičů. Jedná se zřejmě o to, že existují některá témata, která jsou natolik zatížená toxickými emocemi, že se jim vyhýbá celá rodina, protože je to pro všechny traumatizující. Protože se o některých tématech mlčí, pomalu se vytrácí i vhodný slovník nebo příležitosti, jak a kdy o traumatech hovořit. Traumata existují, avšak není už jak o nich hovořit, je to pak špína zažraná pod kobercem. Nikdo se toho nechce ani dotknout. Všichni nějak tuší, že to tam je, ale v zájmu pohody se jakoby všichni tváří, že to neexistuje.

R_U_SIRIOUS: on se tam v tech knihach opakovane vyjadroval v takovem tom gentlemanskem duchu, docela hezky o zenach, myslim. A o indianskych ladies obvzlaste uznale, jako ze to nejsou zadne slecinky ale zvladnou vse jako muzi - stopovat, jezdit na koni a takove ty bezne indianske veci.

YMLADRIS: tje pravda:) ja to znal jako filmy samozrejme a doma jsme meli nejaky starobyly vydani bez obrazku, coz me dost odpuzovalo, ale jak uz doma nic moc ke cteni nebylo, tak jsem si jednou pri nemoci asi v 9 letech toho vinetoua 1+2 precet a bylo to skvely.
cte se to paradne, takze jsem si to daval pak kazdej rok. I jiny mayovky, ale neoldshatterhandovy, Duch Llana Estacada jsem cet taky aspon 5x, v jistym veku na nej proste kazdy leto muselo dojit:))
ale myslim si, ze to lidi znaj spis z filmu a identifikujou se s tim obrazem ala Lex Barker, z knizek to neni..

R_U_SIRIOUS: Mě Old Shatterhand bavil kvůli té ich formě a tomu "kterak vysmívaný zelenáč ukázal co v něm je" - s tím se dítě imho dobře identifikuje

Tak jsem v mezičase neběžícího Nychu uvažoval o fenoménu Old Shatterhand. Jediná postava, která tu padla dvakrát, což je absolutně nevyhnutelně statisticky vysoce signifikantní. :-) A proto jsem o tom přemýšlel. Zkusil jsem si uvědomit, co je na té postavě tak "top".

Napadlo mě k tomu pár poznámek:

1) Nebyl to hrdina jen proto, že takříkajíc dokázal dát oponentovi do držky. Slušně řečeno, že: "dokázal svého protivníka omráčit do bezvědomí jedinou ranou pěstí do spánku."
2) Měl na poměry techno-logicky vyspělou zbraň (25 ran na jedno nabití)
3) Nechlastal
4) Nechodil za "ženskejma" ?(ehm, kromě Vinetouovy sestry "Nšo-či"). O jeho soukromém životě se mnoho neví.
5) Měl prosté povolání "zeměměřiče".

Ale hlavně:
5) Byl "ušlechtilý" a měl "dobré úmysly".
Jak se to konkrétně projevovalo? Jen tím, že uzavřel s Vinnetouem pokrevní bratrství a stali se z nich "nejhlubší" přátelé?
6) Vymezoval se vůči "padouchům a zlotřilcům" ----> oslí můstek k pilotům v RAF.
--------

A pak jsem tak v mezičase uvažoval vedle těch "fiktivních" postav, zda mě v životě inspiroval někdo skutečně reálný a blízký? Děd, otec, bratr, strýc, učitel...? Mě tedy ani moc ne. Mám pocit, že ani nikdo skutečně neusiloval o to být vzorem a inspirátorem. Spíše jsem měl vždycky dojem, že tak ostatní "hoši, hoši" chtějí mít svou vlastní pravdu a rozdávat (po)známky do žákovské. :-) Proto asi nějaký ne-fiktivní vzor vlastně postrádám. Howgh.

Jarda Jagr, Bruce Lee, M. Jackson a samozrejme Arnie.
Z film. postav jeste Atrej z Neverending story a Vinetou.

R_U_SIRIOUS: Old Shatterhand, někteří ze Sedmi statečných, Fajtl (hlavně kvůli té útěkové eskapádě po sestřelu) a tak. I později různé literární postavy osamělých tvrďáků. A Epiktetos.
Patriarchální bullshit jak Brno :) Ale k mojí velké introverzi mi to vždycky celkem sedělo.

AMANT: mě tyhle myšlenky hrozně uvolňujou a dělaj šťastným. Jen tak se koukám na zastávce na nebe a nedokážu docenit, jaké štěstí se přihodilo, že tu vůbec dýchám.