vsimli jste si, ze se neviditelny pes objevuje mezi zpravodajstvim? treba na idnes. kdysi jsem tam psal nejake komentare k clankum a zjistil ze ti lidi jsou tam naprosto divni. neni moc dobry zdroj:) ale nedavno jsem cetl par clanku od Astona a ty jsou uplne divny
podobny jako neviditelny pes server eurabia.cz
linky na psa mi pripomnely tenhle rozsahly clanek ze kteryho tu vyseknu jen kousek. podrobne a dost fundovane se tam pozastavuje nad Islamem ale nakonec z toho neni nic vic nez kvalitni propaganda cilena na intelektualy, kterym nestaci "Bushi jsem s Tebou". mozna stoji za zminku, ze oba tyto servery a zejmena eurabia jsou silne proizraelske a s temi vsemi banery na webstrance to ani neskryvaji. ale tak co my jsme videli i takovy izraelce, ktery izrael kritizuji.nakonec jde furt o ten problem v tech vladach samotnych vsude ve svete a to zadna konspirace neni. to je trend. a trendem je i psani clanku, ktere budou sirit mir a zaroven se tvarit ze siri nenavist. samozrejme v celem to clanku nevysvetlili jak se to teda stalo, ze baraky spadly rychlosti volnyho padu, ale na to uz asi nevyzbylo misto
http://www.eurabia.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=187
Fenomén konspirace
Daniel Pipes považuje tzv. fenomén konspirace za klíč k pochopení politické kultury na Středním východě. Své přesvědčení dokládá velkým množstvím příkladů z různých časových období převážně 20. století [13]. Ukazuje konspirativní myšlení na příkladech rozhodování, jednání a na konkrétních výrocích mnoha významných osobností veřejného a především politického života islámských zemí [14]. Tato ”skrytá ruka” výrazně ovlivňuje způsob, jakým Arabové a Íránci vnímají sami sebe a okolní svět. ”Důvěra v konspirační teorie vede Araby a Íránce věřit tomu, co není pravdivé; jednání na základě takové víry pak mění průběh událostí; ironicky strach z konspirace také vede přímo k pronikání skutečných konspirací.” [15]
Podíváme-li se na celý problém z psychologického hlediska, zjistíme, že konspirační teorie pozměňují obraz skutečné reality. Ten, kdo se dívá očima zamlženýma přesvědčením o všudypřítomném spiknutí, vidí za každým činem někoho druhého skrytý špatný úmysl, nepřítel se zdá být silný a neustále chystá úklady. Autoři konspiračních teorií často přeceňují síly ”protivníka” a podceňují své vlastní. Výsledkem je pak obava z okolního světa živící proti-západní, proti-demokratické, proti-modernizační myšlení a aktivity.
...
V tomto směru jsou to hlavně Íránci, kdo vidí sami sebe jako oběť spiknutí. Když např. George Bush hovořil o ”novém světovém řádu”, viděli Íránci a Arabové v tomto novém řádu snahu Ameriky dominovat, zastavit rostoucí islámské cítění ve světě a využívat zdrojů Středního východu. Viděli v Bushově ”novém světovém řádu” plán nastolení americké hegemonie ve světě.
Překroucením každé skutečnosti ve spiknutí proti sobě, své zemi nebo obyvatelstvu, končí nesprávným pochopením záměrů druhé strany. Prostým příkladem je pokles cen ropy v 80. letech. Střední východ v něm samozřejmě viděl úklady Západu proti muslimům s cílem zastavit ”možnost arabského uvědomění nebo kulturní obrody”. To by pak - podle nich - zákonitě umožnilo Washingtonu ”uskutečnit své plány expanze od Perského zálivu k Atlantickému oceánu”. Zřejmý motiv ekonomického zisku při nižších nákladech na energii zůstal jaksi v pozadí.
Z aktuálnějších témat lze uvést vnímání snahy Spojených států o ukončení arabsko-izraelského konfliktu jako ”rozsáhlou konspiraci” proti Íránu. Hlavní velitel íránských bezpečnostních složek Mohsen Reza’i se například domníval, že až bude problém arabsko-izraelských vztahů vyřešen, zorganizují Spojené státy mezi arabskými státy a Izraelem alianci namířenou proti Íránu [16].
Dalším charakteristickým rysem autorů konspiračních teorií je neschopnost analytického přístupu k problému a neschopnost logického uvažování založeného na faktech. Konspirační teorie jsou plné protikladů. Jejich autoři si jich zpravidla nejsou vůbec vědomi. Pokud na ně někdo druhý poukáže, nevěnují tomu příliš pozornost. Rozpory lze vysvětlit. Jsou-li mezi Bagdádem a Washingtonem dobré vztahy, pro Teherán jde o konspiraci a naopak. Dojde-li k vyhrocení vztahů a je mezi nimi válka, jde zase o jinou konspiraci.
Zajímavý je Pipesův postřeh, že autoři konspiračních teorií mají velmi malý smysl pro humor. Politická satira nebo kreslené karikatury v novinách a časopisech nenacházejí v prostředí konspiračních teorií pozitivní odezvu. To se týká především činnosti médií v monarchiích Perského zálivu, kde je tisk, televize, rozhlas i internet pod vládní kontrolou, v případě egyptského, syrského nebo například palestinského tisku toto ovšem tvrzení zcela neplatí.
Uchylování se ke konspiracím dává Pipes do souvislosti s uvažováním v extrémních pojmech. Jak jednotlivci, tak společnost jako celek přísně rozdělují skutečnosti a síly okolního světa mezi ”nanejvýše dobré” a ”nanejvýše zlé”. Takový přístup neponechává žádný prostor pro neutralitu.
Konspirační teorie zjednodušují složité a komplexní skutečnosti a dávají jim prostý řád. ”Definují nebezpečí a přinášejí vítaný racionální řád do nepříjemných a neurčitých událostí. Přinášejí požehnaně logická pravidla do propletených, pestrých a nepředvídatelných historických událostí. Kompozice z chyb a dvojznačnost se změní v racionální celek. To, co by jinak bylo nezvládnutelným zmatkem událostí a lidí je rozumným způsobem formováno.”
Víru politických představitelů zemí Středního východu v konspirační teorie podporují také následující skutečnosti. Má-li být vůdce úspěšný, je důležité aby viděl svět stejně jako veřejnost. Popularita vůdce do jisté míry závisí na jeho schopnosti identifikovat se s obavami lidí, s jejich emocemi a přáními. Vůdce a veřejnost se pak vzájemně utvrzují v konspirační mentalitě a s ní souvisejícím nazírání na svět.
Svoji roli také hraje rozdělení světa na vyspělé a rozvojové země posilující obecnou tendenci přeceňovat schopnosti a možnosti druhých. Země Středního východu mají ”komplex” z dominantního postavení západních zemí v rámci světového společenství, z jejich technické vyspělosti a systému institucí. Přestože jsou hodnocení západní společnosti často přehnaná, jsou zdrojem nepřiměřených představ o možnostech těchto ”nepřátelských zemí”. Společně s již dříve popsaným společenským prostředím obsahujícím mimo jiné intriky a lži, ukazují všechny tyto skutečnosti na možnost, že v některých případech jsou konspirační teorie míněny zcela vážně.
Každému, kdo se pohybuje ve světě politiky a zná fungování politických systémů (především západních demokracií), musí být zřejmé, že práce vlád a státní administrativy se řídí celou řadou právních, politických, osobních i zvykových omezení. Právě ty znemožňují plánování a realizaci konspirací, alespoň v míře, ve které jsou prezentovány na Středním východě. Bohužel právě tam neexistují. Pipes uvádí příklady, kdy nízká míra užití konspirací nebo jejich úplná absence korespondovaly s umírněnou a zdravou politikou.