Jak děti nevím (jedno sice mám, ale nevlastní a nebyl jsem u něj hned od začátku, což prej je to nejhorší), ale životospráva dělá rozhodně hodně. To si docela myslím, že lidi dřív podceňovali ještě víc než dneska, a proto možná v pokročilm věku vypadali víc... pokročile :-)
Taky bych se nebál občas změnit zaměstnavatele (pokud člověk není vlastním pánem), protože když jsem to udělal naposledy, tak jsem si polepšil jednak finančně, ale hlavně co se týče výraznýho snížení míry stresu (v předchozím zaměstnání jsem se po deseti letech dopracoval akorát tak ke kardiologovi a dvěma lékům na vysokej tlak a zrychlenej tep). To se taky dřív moc nenosilo - babička s dědou makali celej život v jedný fabrice a i můj otec byl trochu nesvůj, když po revoluci odešel od zaměstnavatele a začal makat na sebe (že mu to paradoxně moc nepomohlo, to jevěc druhá, holt ty devadesátky byly ohledně podnikání trošku divočejší, žejo).
Ale hlavně jsem zjistil, že je dobrý bejt v kontaktu s mladšíma lidma. Jako třeba i výrazně mladšíma. V práci máme dost lidí mezi 20-30, což je teda docela zážitek si s nima občas někam vyrazit. Zvlášť ta spodní hranice už mi trochu uniká, když se občas o něčem baví, ale snažím se držet krok :-) Na oplátku za to, že mi poskytnou vhled do nový hudby, seriálů, her nebo i výrazů ("grabni si drink" mě tuhle na baru hodně pobavilo), ze sebe občas toho boomera vypustím a vykládám jim hrůzostrašný historky o tom, jak jsem zažil že neexistoval internet, mobilní telefony měly vytahovací anténu a pivo stálo deset korun. To poslední je moc netankuje, protože oni moc nekalej, ale jinak mi občas skoro nevěřej.
Člověk by se prostě neměl cejtit na to, kolik mu je podle čísla. To je zbytečný omezování :-) Dneska je taková pěkná doba a možnosti, že do tý stovky klidně můžeme vydržet. A ani to nemusí bejt na LDN.