Report: V březnu jsem si koupila letenku na Mallorcu s tím, že zkusím přejít pohoří Serra de Tramuntana podle trasy kopírující GR221. Vyrazila jsem 16 října a první den byl velmi náročný, protože jsem, stejně jako mnoho dalsich, nemohla sehnat bombu v Palma de Mallorca a jiná možnost se na trase nenaskytovala. Po příletu se tedy prodírám davy a po dvou hodinách konečně seženu bombu v obchodě Kenia.
Jedu busem do Pollenca, chci jít opačným směrem a dělám dobře. Po cestě zjistuju, že nemám správný kabel k powerbance a tak naštěstí v P. Najdu vietnamce, co mají veškerý sortiment zboží. Je sedm večer, jsem po dvanácti hodinach utahana a hledám ubytko. Spím v Refugi del Pont Roma.
Prvni etapa trvá 10 hodin, z Pollenca do Font des Prat. Nekonečný stoupání, vítr, poryvy, nahoře musím do sedla nejvyššího bodu na trase. Je šest hodin a díky větru musím dál. Na chvíli se ztratím, jsem unavená a ještě to mám asi hodinu dolů. Jdu, padám, kolena krvavý, batoh mi válcuje xycht. Jdu dál, mám strach, nikde nikdo a strašně fouká a stmívá se. Nakonec najdu místo, postavím tarp, ani nejím, jsem mrtvá. V noci 3x utahuju bivak, první noc venku a jsem posraná strachy.
Vstanu v 8 a balím, vcelku mi ti trvá, v noci lilo, všechno je mokrý. Vyrazím a vidina hezkého dne mě motivuje jít dál. Co jiného taky. Včera to bylo asi 32km, hodně převýšení. Jdu v klidu. Nevím, kam dojdu, takže si užívám trasu a výhledy kolem jezera Cuber. Nahoru, dolů, vedro, cesta se vine a klikatí, čeká mě nekonečný klesání po kamenité cestě do Solleru. Město je plný turistů, chladim si nohy na dlažbě a susim ponožky. Pár lidí blbě čumí, je mi to fuk. Vydávám se na vyhlídku směr Deia. Postavím tarp a v noci se mi do něj snaží dostat parta ožralých kluků. Raději otevírám nůž a čekám to nejhorší. Nakonec odešli a já moc nespala.
Třetí den se dokážu sbalit už za 25 minut, jdu pomalu do Deia a něco je špatně. Nemůžu moc jít, kolem obou kotniků se mi udělaly mokvavý bolaky. Doprdele. Ošetřim je, dávám jodisol a nevím, jestli to je puchýře nebo alergie?
V Deia potkam tři Norky, co chtějí jít se mnou směr Valldemosa. Ptám se jich, kolik mají vody, nezdá se mi to. Kočky si našly trasu po silnici, ja jdu přes hory, tak je raději nasmeruji jinam. Mně to bude trvat tak 6 hodin. Dávám si dvě Mega dobrý čokoládový koblihy, ale už po dvou hodinách, co jdu do šíleného krpálu toho lituji, protože koblizkum se chce ven. Za žádnou cenu se nechci poblít, byly dost drahý. Vylezu Teda na kopec a výhledy jsou fascinující. Sestup do Valldemosy ovšem taky. Nemám nohy a bez holí, co jsem pustila z ruky jen v noci, bych to nedala. Batoh má mezi 9-12 kg denně, podle množství vody a spořádaného jídla, které si nesu.Ve Valldemosa to chci vzdát, nemůžu chodit, cuka mi v nohách, krvavý fleky a nevidím kotník. Volám domu a morální podpora mě donutí vyjít ještě 300 výškových metrů nad město, kde se utaborim v kamenném přístřešku. Jsem tak hotová, že nedopiju ani pivo a v noci se budím jen 1x, když mi lezou na "pokoj" kozy.
Ráno vstávám až v devět, rozhodnu se pro volný den s ohledem na stav puchýře? Dostavam se přes bar v Esporles do Banyalbufar a následně do chatky nad Estellence. Spím venku, ráno mám batoh plný mravenců.
Pátý den jsem vcelku odpočatá, o to smradlavějsi. Neřeším a jdu směr La Trapa a Sant Elm. Všichni mě straší, že tam budu dva dny, tak beru 4,5l vody. Batoh se pronese, ale co už. Už třetí den si pouze počítám 1,2,3 a 4 a jsem spokojená. Vyjdu na hřeben, jiný svět. Ztrácím se ve spleti kamenů, kde marně hledám mužíky. Ty vole, kteréj je ten spravnej. Fouká, je mlha, trochu psychuju. Nikde nikdo, paráda. Nakonec najdu cestu a jdu, jdu rychle, mám strach a děsně fouká.Technicky pasáže mi vyhovují, sebehy mě udržují v bdělosti. Nakonec misto avizovaný 11 hodin jdu až do Sant Elm hodin 9 a končím po pěti dnech trasu něco kolem 126km. Převýšení cirka 5000m. Sedam na bus a protože mám let až na 23.10. Užívám si pobyt u moře, snad mi ty nohy neuhnijou. :-)
Cestou jsem přemýšlela, jestli by nebylo lepší být velbloudem, co vodu nepotřebuje, vymyslela spoustu picovin, abych si nakonec řekla, že to byla cenná zkušenost, byť krátká. :-)