Tak třeba...

...když mi bylo jednadvacet, sjížděli jsme řeku v Rakousku. Horní tok Salzy, tuším, ale to není podstatné. Prý "trochu to teče, ale nic zásadního", otevřené lodě, barely... Česká vodácká klasika.
Velmi brzy po sednutí do lodí přišly čtyři krátké peřeje za sebou. Naše loď první projela, aniž bychom nabrali vodu, po druhé se dala nabraná voda snadno vytřít houbama - ale po třetí už jí bylo hodně. Bylo by bývalo rozumné přirazit ke břehu a loď vylít, ale viděl jsem na dno řeky, tak jsem si - naučený ze špinavých českých řek - myslel, že když vidím na dno, asi tam moc hluboko nebude, a zavelel jsem že vyskočíme, loď otočíme a vylijem.
Jenže řeka byla čistá a vody jsem v ní měl skoro do pasu. Okamžitě nám podrazila nohy. V tu chvíli jsem udělal druhou blbost - opět naučený z českých řek jsem houkl na háčka, ať se dostane na břeh, že já chytám loď. Loď jsem skutečně chytil, ale byla plná vody, a proud - ještě relativně pomalý, ale vzhledem k hloubce hrozně silný - mě i s lodí strhl do čtvrté peřeje. A jak jsem se držel lodi, najednou mě proud strhl pod ni, a já tu čtvrtou peřej absolvoval pod ní.
Snažil jsem se dostat k hladině, loď-neloď, jenže proud byl silný, táhl mě ke dnu a když už se mi podařilo vystoupat, akorát jsem se praštil hlavou do dna lodi, která se tvrdošíjně držela nade mnou. A příležitostně, když byla v prudších pasážích hloubka menší, mě naopak přirazila na dno, až se mi obličej drhl o písek. Docházel mi kyslík a začalo mi být jasné, že z tohohle už se nedostanu. Ve chvíli, kdy už to nešlo vydržet a nadechl jsem se vody, jsem se přestal snažit plavat, smířený s tím, že je konec, a místo toho si chytil plavky, které mi proud strhával, s myšlenkou "tak když už budu mrtvej, aspoň nemusím být nahej". Zahaprovalo mi vidění, viděl jsem napřed světlo, oslnivé světlo, a pak tmu a nebylo nic.
A najednou jsem zjistil, že je mi zima na hlavu, že mám hlavu nad vodou, a že když se nadechnu, tak do zbytkového objemu plic teče vzduch. To peřej skončila a záchranná vesta mě vynesla na hladinu. Vykašlával jsem vodu (bolí to jak ďas, ale v tu chvíli mi to bylo jedno) a poprvé od základky volal o pomoc, protože mi svaly vypovídaly poslušnost. Ani tentokrát mi nikdo nepomohl (naše loď plula jako druhá, první byla daleko před náma a třetí ještě v peřeji), ale voda mě naštěstí vynesla na kamenitý ostroh. Tam jsem dovykašlal vodu z plic, opláchl si odřený obličej, zjistil, že mám rozbité koleno (dodneška se mu nevrátila plná hybnost) a velkou bouli na hlavě, a rozklepal se.

Po zbytek výletu jsem se bál do lodi sednout, většinu času se modlil potichu a v peřejkách a šlajsnách i nahlas. Nicméně celou tu vodu jsem zvládl absolvovat až do konce. Ale od té doby už jsem do lodi nesednul, bál jsem se. Až v posledních letech si říkám, že bych to možná mohl zkusit zase - ale v posledních letech není s kým, a tím pádem ani proč.

Kdykoliv si uvědomím, kolikát jsme mohli v dětství být mrtví, jímá mne hrůza. Těch optimistických odhadů bylo prostě tolik, že už se dnes nedivím rodičům a jejich dobrým radám. Těch close callu bylo fakt docela hodně. Hrozilo zcela reálně utopení, udušení, uhoření, pád z výšky, přejetí, rozmáznutí na kole, na pionýrovi, výbuch granátu, výbuch hořlavé směsi, roztržení hlavně, asi by toho bylo víc, naštěstí zbyly jen jizvy a respekt.

Moje prvni zkousky alkoholu.

Bylo mi 17let a opila jsem se medovinou s dost rizlou se slivovici.
Byly u me tri kamosky.
Meli jsme zabradli a tam byly mezery. Takze jsem si udelala vlastni diskoteku a vlezla treba na strechu auta me mamky (strecha byla ok). Pak jsem vlezla do okna a skocila z nej.
Byla jsem nesmrtelna. Superhrdinka!
No a pak jsem si vzpomnela na scenu z Titanicu. Vlezla jsem na opacnou stranu zabradli a volala "Jacku, Jacku!".
Chtela jsem zpet, protoze se mi zamotala hlava, ale jaksi to nevyslo a protocila jsem se tou dirou a spadla na obrubnik.

Cela od krve, nemohla jsem pohnout rukou, narazila jsem si i o roh hlavu.
Vysledek byl lehky otres mozku, zlomena klicni kost a 4 stehy na brade.

Co jsem delala pri siti brady a na zacatku hospitalizace jsem se dozvedela z doslechu.
Nepila jsem tak 2roky.

Btw klicni kost mi srostla spatne a mam omezeni na levou ruku.

Kdyz mne bylo asi 9 tak jsem se vozil na kontejneru na sbernej papir z kopce dolu, a nedoslo mne, ze ten kontejner se muze prevratit. To se samozrejme stalo a me to stalo predni zub. Jak jsem se, kdyz se kontejner prevratil, zakousl do asfaltu silnice. No zub mi opravil tata, zubni lekar, nasadil mne korunku a dodnes ji musim obcas resit.

coby malej parchant jsem dostal genialni napad, ze poslu z pomerne vysoky terasovity strane nad nasim panelakem traktorovou pneumatiku nejakyho stavebniho stroje, co jsem tam nahore nasel - kdyz zdolala prvni stupen uchcaval jsem z toho jak se rozjela a vyskocila, kdyz najela na dalsi uz jsem zacinal tusit, ze se jen tak nezastavi a jak spela dolu, uz me zacla jimat hruza, protoze dole si hraly nejaky maly decka, nasledovala ulice se zaparkovanejma autama a panelak. Deti to nastesti o par metru minulo, proslo to i mezerou mezi autama, zato zcela bezchybne prosla vchodovejma dverma panelaku a zastavila se az na chodbe u vejtahu. No nebylo mi z toho tenkrat dobre a dik otcove remenu zaslouzene ani my prdeli.

A jeste me dodnes děsí, kdyz si vzpomenu, jak jsme sli s podnapilym otcem v kempu ve slovenském ráji na dřevo. Vsechno po zemi bylo vysbirane, tak dostal otec genialni napad privazat sekyrku na spagat, vyhodit ji do vzduchu, zahaknout nejakou sussi vetev a stahnout ji.
Asi uz tusite. Ja a muj bratr ve veku kolem 10 let jsme stali vedle otce, ten vyhodil sekeru a my koukali, jak pada zpatky. Vzala ho po hlave, ale tupym koncem, takze rychle vystrizlivel a vratili jsme se bez drivi.

Já přidám klasiku, na kterou málem doplatil bratr. Pretahovali jsme se o prosklene dvere v dětském pokoji, ja byla uvnitř se starsim bratrancem a drzeli jsme dvere, takze jediny zpusob, jak se bratr mohl dostat za nami, bylo pěstí rozbít sklo. Krve z toho porezanyho zapesti bylo jak z vola, uterky to vydrzely do prijezdu sanitky. Puvodne se bali, ze ma rizly i slachy a nebude hybat nekteryma prstama, ale melo to stastnej konec.

Neublížil, ale takhle z hlavy si pamatuju dva případy, kdy jsem měl namále.
Jednou, to mi mohlo bejt kolem deseti, jsem z nějakýho důvodu vzal drátek a každej jeho konec jsem strčil do jedný zdířky zásuvky. Zachránilo mě asi to, že na něm byl kabel. Následovala samozřejmě rána a výpadek proudu. Víc už si nepamatuju, ale asi jsem to nepřiznal a žádnej větší průser nebyl.
No a pak už někdy v pubertě jsem si jednou pohrával s pistolí po dědovi, která byla na takový ty soft náboje – ne vyloženě plynová, ale ani ne jenom na ty plastový kolečka. Měl jsem ji u hlavy, mířil na mámu (jakože sranda), ale spoušť jsem nestiskl. Po chvíli jsem otevřel bubínek a zjistil, že celou dobu byla nabitá. To mě fakt nenapadlo. Ne že bych bejval někoho zastřelil, ale mohl jsem například parádně ohluchnout. Asi ve mně zůstaly rady o tom, že s pistolí se má vždycky zacházet tak, jako by byla nabitá.
No a pak takový ty hovadiny, jako když člověk v patnácti naprosto ožralej skáče ze skály do rybníka á la zatopenej lom, musí ale za letu přeskočit níž rostoucí strom, a místo toho jím prolítne... :)