LUKK: tak za prvé: jste skvělí :-) Supervize mi při takovém zápřahu připadá naprosto nutná. Nešlo by také občas zapojit nějaké dobrovolníky na pomoc/ vystřídání?

Za druhé, jak o tom píšeš, působí to na mě dost bezhraniční. V sociální práci je potřeba chránit hlavně sebe na prvním místě. Co dát pár jasných pravidel (klidně jen tři), ale na těch opravdu trvat? Případně ujasnit s nima nějaké věci.. třeba jim to přijde dostačující, když se rozloučí při odchodu s vaší spojkou.. nejspíš netuší, že vás to mrzí, nebo jak to u vás funguje.. Bohužel někdy je pro lidi v nouzi problém i osobně poděkovat, to je prostě fakt.

Za třetí, co nejvíce věcí bych je nechala dělat svépomocí. Lidi si obecně věcí víc váží, když se podílí na vzniku, údržbě.. Nedělala bych nadstandartní non-stop servis.

LUKK: hele, nejhorší je to ego. Ty lidi byli nějak zvyklí žít a my jim to překopáváme. Když utekli, tak byli vděční za vše a pomalu by zase chtěli ten svůj standard.. U nás doma to vydržela Vita (33) s Bogdankem(3) asi tři měsíce a déle to nedali. Byli děsně fajn, ale my sami žijeme dosti skromně a bylo to pro ně (i pro nás) celkem náročné. Žádné zábavní parky, mekáč, sushi, každý dn obchoďák.. Nemáme na vesnici ani potraviny :D Od léta jsou zpátky doma v Dněpru. Píšeme si, psychicky se podporujeme, občas pošleme balík s tím co potřebují, ale potřebují žít podle sebe. Já si připada jako když jsem selhala, když šli zpět do války, ale byla to jejich vlastní volba a jsou tak vnitřně spokojenější. Takže se musíš od toho všeho asi oprostit... ale ono se to těžko říká, viď :)

BOREC: Plus je dobry dat zpravu tem, ktery se chovaji slusne a nevyskakujou si, ze to delaji dobre. Je dost mozny, ze pan picus se stejne arogantne chova i k nim, durazne klepnuti pres prsty je zde zcela na miste.

LUKK: zase si nesmite nechat "srát na hlavu" jinak Vás to sežere. Jasne bych mu dal najevo kam až může zajít, i když to není příjemné. Je to něco jako dávat výpovědi zaměstnancům, je to nepříjemné ale je to pokud je to nutné, je třeba se obrnit a udělat to, samozřejmě korektně...

Jsem trochu jako na vodě.... Zrovna včera mi jeden krajně nesympatický Viktor ukazoval svůj dům.... Cca 250 m2. Krásné materiály (dřevo, kámen atd) a říkal mi že si sežene být a my mu ho zaplatíme... Ale že na Ukrajině pronajímají byty se vším tak ať mu tam taky seženeme všechno..... Jo ten jeho barák je teď ruina..... Ve čtvrtek jdu na supervizi.... Jsem celkem odolný ale máš pravdu.... Potřebuju nakopnout.... A pauzu.... Ale to nejde

EKG: chystáme 17.prosince vánoční večírek.... Převzali iniciativu.... Orgabizujou se sami... My dodáme jen stromek, výzdobu, dárky pro děti a alkohol..... Zrovna včera jsem se dozvěděl že jedna rodinka se odstěhovala a nedala nám vědět... Jen předali klíče při odchodu naší ukrajinské spojce, která nám pomáhá s organizací a zároveň je u nás ubytovaná..... Při 47 bytech bychom to sami nedali.... Jsme na to vlastně jen dva.... :)

LUKK: Kdyz tak o tom premyslim, neslo by treba zorganizovat, aby vam obcas uvarili? Ze byste dodali/zaplatili suroviny a oni by vam z nich zhotovili pravou ukrajinskou zranici. To by mohlo trochu nakopnout energie.

DEADSLUT: No jo, nakonec stacila jedna pandemie, jedna valka a hned zacinaji ty sracky, ve kterych jsme se tak pekne vyvaleli, byt nekomu k uzitku.

Слава Україні!

Dobrej point EKG, jako člověk druhdy se potýkající s depresí a teď se hrabající z úzkostí i bez emigrace, čili v kurva soft verzi, můžu říct, že... často VIM, že by mi prospěla fyzická aktivita nebo jít mezi lidi nebo whatever, a když to někdy přes fyzickou/psychickou únavu jde, tak je to bezva, ale... leckdy je to spí zbožný přání a snaha "žít normálně" a neochota přijmout, že některý věci teď prostě nejdou a nic s tim nenadělám, a potřebuju/zvládnu jen se schoulit pod deku a čumět do zdi, a mít viny, že bych měla dělat něco užitečnějšího. A když začnu bejt víc v pohodě, tak cvičení i socializace najednou jsou snadný. Takže si říkám, že to jejich nyní nevyužívaný fitko třeba může bejt trochu podobný "neodhadnutí", pocit, že "neměl bych pasivně hnít v úzkosti", a "tohle určitě pomůže", aniž by jim došlo, že to vlastně vyžaduje nějakou (mentální, fyzickou) energii, kterou teď prostě nemaj... (LUKK: nechci si tu z toho dělat svoji terapii a pardon za to, sdílim jen kdyby tahle perspektiva třeba trochu pomohla jakoby si to jejich chování nebrat osobně a víc se od něj emočně odstřihnout)

LUKK: Jeste si teda trochu povzdechnu, tak to prosim neber jako ze nejak snizuju vase usili.

Deprese a fitko. Spousta rychlokvasenych takyterapeutu muci svoje klienty doporucenimi, at si jdou zasportovat, ze je ty chmury prejdou. Z vlastni zkusenosti vim, ze kdyz to cloveka kousne, tak si sice teoreticky predstavuje, jak by to bylo hezky se "zdrave" unavit, ale kdyz dojde k nejaky realizaci, tak se telo sprajcne, zvedne se zaludek, rozboli hlava, klouby zacnou bolet a uplne prejde chut cokoliv delat.

Urcite je bezva mit k dispozici telocvicnu, kdyz ma clovek prebytky energie a potrebuje je vrazit do neceho konstruktivniho, aby nemusel nekde rozkopavat popelnice. Ale na tenhle stav by se mozna hodilo neco trochu "dekadentnejsiho". Nerikam doupe s herakem, ale nejakou odpocivarnu, aby bylo kam si odskocit z bytu. Kdyby nekdo dokazal sehnat nejakej starsi srot za odvoz a postavit z nej par pocitacu, at maji decka kde parit proti sobe WoW a jinou Dotu, pripadne neco spolu stavet v Minecraftu, dospely muzou sednout a pokecat o blbostech, clovek si hned pripada vic ... jako clovek.

Opet to beru skrze vlastni zkusenost z emigrace. Tech prvnich par mesicu, nez jsem usetril na laptop, byl to velmi ponizujici stav.

LUKK: promiň za nevyžádanou radu, ale neuvažoval jsi o nějaký terapii nebo tak něčem? (neproběhly kdysi někde nějaký kontakty pro pomáhající?), protože...to musí bejt fakt velmi zamotanej uzel emocí, nutnosti řešit praktický věci, do značný míry asi nemožnosti je konfrontovat, protože oni za to tak nějak nemůžou, čili zvyšující se pocit zahnanosti do kouta... A že jako...většina profesí pracujících podobně s lidma má nějakou supervizi, aby nevyhořeli, a bez toho to musí bejt fakt kurva ranec, tak jestli by někdo, kdo se tím zabývá, neměl praktický rady, jak se z toho neposrat...
Nebo hledat jiný cesty, jak tu kyslíkovou masku nasadit i sobě, abych použila letadlovou metaforu... Třeba si někomu zcela bez vin upustit páru a zanadávat na každou píčovinu, kterou tě serou a která je pro tebe těžká, pustit jakoukoliv ublíženost, i kdyby byla "sebedětinštější" - má právo tě to srát a vyčerpávat, i když oni za to nemůžou, je imho normální prát se s egem, je těžký dávat, když má člověk pocit, že se "nic nevrací", a rozumový vědomí, že díky tobě maj kde bydlet atd, prostě na emoce asi dlouhodobě těžko stačí... Nebo se na nějakou dobu vědomě emočně odstřihnout, třeba dělat to nezbytný praktický minimum, ale vnitřně si u toho dočasně zkusit nastavit, že jinak ti to může bejt u prdele... Nevim, možná kontraproduktivní blbost, ale... prostě, hledat cesty, jak myslet na sebe a případně se sytit jinde, aby se zmenšil pocit, že tam víc dáváš, než dostáváš...?

LUKK: imho jsou v deziluzi, válka trvá dlouho, konec v nedohlednu, lidi u nich trpí a oní to cítí (více než my) třeba očekávali že to brzy skončí a vrátí se domů, nevím. a to že myslí jen na sebe tak nějak chápu, je to pro ně život na hraně na místě kde v podstatě ani nechtějí být, i když jim to poskytujete přechodné útočiště. Za mě jste skvělí že se jim takto věnujete, ale jak říká kolega EKG, začíná být zima, s tím přichází depky nejen pro ně atd. Jinak to že sis to idealizoval je jasné, ono to u charity ani jinak nejde ne ?

LUKK: Kdybych to mel posoudit optikou emigranta, tak bych treba koukal na to, jak se clovek vyporadava s ocekavanim tezkosti. Vetsinou prave idealizaci, to se tyce jak tebe, tak jich. Novy prostredi, super, ucit se novy veci, tak jasne, kazdej den kousek a do roka budu expert. Jenze kazdej clovek ma v sobe nejaky zvire. A to zvire si rekne, kdy ma dost, a zacne si delat svoje veci. Mezi ne patri zimni spanek, at uz v jakykoliv podobe, potreba zalezt do jeskyne a prepnout do uspornyho rezimu. S tim malo co nadelas. Bude to chvili trvat, taky nez se vytvori a ustali vazby v jejich komunite. Preci jen ta skupina nevznikla organicky, predpokladam, ze jsou tam lidi z ruznych oblasti, maji ruzny zajmy, jedni vuci druhym asi i nejaky predsudky, za normalnich okolnosti by se s velkou pravdepodobnosti vubec nepotkali, nemeli by se o cem bavit, etc.

A to bych rekl, ze ted prave vyplyva na povrch, je to preci jen uz devet mesicu. Dalsi vec je ta, ze ty lidi "nic nemaji", na to je to zase malo casu, aby se stihli nejak ekonomicky zvednout, aby meli z ceho cerpat identitu. A co si budem, v Cechach jsou lidi kurvy a kazdy nestesti ti daji poradne vyzrat. A ted do toho jeste zima, drahy energie, kazdej frustrat se pozorne diva, komu by se pomstil za vlastni nepohodli. Nejlip tak, ze mu sebere chut do zivota.

Ale preber si to sam, ja se jenom tak zamyslim nad tim, co jsem sam zazil.

Ahoj všem, potřeboval bych se poradit, nasdílet pohled a možná se trochu poopravit v sobě....

.... Začínám cítit něco jako 2.vlnu propadu. Mám dojem že mezi mnou a Ukrajinci vzniká diametrálně odlišný pohled na potřeby. Udělali jsme fitko... Nechali jsme hlasovat co tam chtějí, všechno sehnali a teď? Fitko prázdné, nikdo tam neuklízí.... Lidé přestávají reagovat na naše zprávy ve Viber skupině (70 členů)... Pořád jim platíme nájem, občas jídlo, nějaký vařič či postel, sháníme práci, zubaře, řeším milion různých drobností... A lidé odcházejí i bez díků, či ahoj.... Ozývají se jen když potřebují.... Mám dojem že jim nerozumím... Je jich fakt dost (130)....jsou tam skvělí jednotlivci, ale jako celek.... Někdy se mi láme mozek.... Často myslí jen na sebe...
Možná jsem si to celé zidealizoval... Možná je ve hře zbytečné očekávání... Možná ego.... Máte někdo podobnou zkušenost?

Ahoj...před pár dny jsem se poprvé pozastavil nad tím, proč jsem se já starý vlk ocitl na Facebooku. Sociální platforma primárně využívaná generacemi XY. Sociální platforma jejíž architektura přímo vybízí k exhibování. Jak je možné, že jsem penetroval svůj pevný odmítavý postoj k Facebooku a po čtyřicítce si zřídím profil? Odpověď je jednoduchá... Jen ji trochu vykreslím v souvislostech... :

Někdy v březnu 2022 jsem zvedl zvonící telefon na jehož opačném konci byl můj šéf, přítel a člověk jehož si nesmírně vážím... S dotazem jestli můžu převzít 4 ukrajinské ženy ve Frýdku a odvézt je do Brna. Jasně, souhlasím. Ukázalo se že v Brně vystupuje pouze jedna žena a další 3 chtějí pokračovat dál někam do čech. Byla noc a tak jsem jim nabídl že je odvezu. Byla to rodina, babička, matka a 8 letá holčička. Z člověka v cílové zastávce se nakonec vyklubal pochybný muž jehož pohnutky mi byly krajně podezřelé. Noc se přehoupla do dalšího dne. Telefonát z benzínky ať doma připraví spaní..... Budeme mít hosty povídám. Kolem druhé/třetí hodiny ranní jsme dorazili domů a já šel spát s hlavou narvanou myšlenkami.
Ten den jsem byl ještě plný emocí z naší nové ukrajinské návštěvy, kterou jsem si předešlou noc nečekaně dovezl domů a ubytoval. Nemohl jsem tušit jak velká spirála událostí se tímto roztočila……..
Začli jsme díky ztřeštěné ,ale velmi zajímavé nabídce ,kdy nám jeden movitý klient naší stavitelské firmy, nabídl větší množství malometrážních bytů na hotelovém domě Permon. Zcela bezplatně,jen za účelem pomoci.Jeho vidina, že budeme sbírat ukrajinské maminky s dětmi někde po Ostravském nádraží,z nás po několika telefonátech stekla na zem. S mým šéfem a jeho zkušenostmi z hranic jsme si uvědomili ,že nebude jiné cesty než té oficiální a to přes Krajské asistenční centrum pomoci uprchlíkům….zkráceně KACPU. Vyzvedli jsme si první sadu klíčů od správcové hotelu a ještě ten večer jsme začali s přípravou. Byl to poměrně hektický šinkanzen aktivit….co první?Všechno přicházelo tak nějak postupně.Snažil jsem se zorientovat v situaci jak to šlo.
Jako jeden z prvních známých ,kdo zareagoval na nastalou situaci ,byla naše Neplachovická spojka. Kateřina a její rodina.Ta během několika hodin dorazila na hotel i se svým šéfem a prvním hmotným darem Permonu: plnou dodávkou základních potravin,hygienických a toaletních potřeb,čistících prostředků,varných konvic,utěrek,ručníků a základních léků….Společně jsme začali uklízet byty a vybavovat je tím co jsme měli.A že toho nebylo moc. Pár matrací od správcové,spacáků a karimatek od šéfových přátel…sem tam stůl či židle…s únavou jsme se pozdě v noci rozešli domů….na druhý den začalo vše od znova…..úklidy,vybalování věcí,nekonečné telefonáty všem koho jsme znali s žádostí o pomoc,radu,podporu….
…urgentní hovory s KACPOU….na naši nepřipravenost operátor reagoval slovy: “prosím,vezměte ty lidi k sobě…jim je jedno jestli budou spát na zemi…oni za sebou jen chtějí zavřít dveře….”.... slzy v očích a souhlas….”přivezte nám je”
…ten večer se k nám přidal Jiří. Mladý ,šikovný s velmi věcným pohledem na problematiku a hlavně: opora v podobě zkušeností z obdobně vzniklé nadšenecké pomoci na Ukrajině v letech první "invaze" 2014….Společně s ním a holkama z Neplachovic jsme přijali první lidi.Mluvili na ně.Utěšovali je.Pomohli jsme jim se skromnými zavazadly. Já raději před něma klečel a přes překladač v telefonu vysvětloval, že jsou v bezpečí a nemusí se ničeho bát. Neplachovická spojka lítala ze dveří do dveří se smíchem jim vlastním a očima plnýma podpory. V nastalé situaci nám nedocházelo vůbec nic….možná proto jsme neměli z ničeho strach.Zatím….opět v noci jsme opustili Permon a rozešli se do svých domovů…
…doma jsem vůbec nespal…i přes velkou únavu a vyčerpání jsem nezamhouřil oka.To jsem ještě nevěděl co všechno vydržím a co mě/nás čeká….v hlavě mi lítaly myšlenky a strachy…co jsem to udělal!!! Nastěhoval jsem neznámé lidi do bytů ,které mi nepatřily a dal jim naději…velký závazek z jehož tíhy se mi podlomily kolena.Volal jsem do Neplachovic abych se svěřil.Katka mi tehdy řekla: “Luki,nemůžeme nic zkazit….protože máme čisté úmysly…je to dobro….” Byla to vzpruha.Nová energie do žil.
15.3….třetí den na Permonu….vše od znova…Neplachovická spojka,Jiří,já,šéf….úklid bytů po bývalých nájemnících,nekonečno telefonátů,nabídky pomoci od jednotlivců,schody po dvou nahoru a dolů….rychlejší než výtah,litry kafe…KACPA volá a prosí…:”Pane Svoboda…já vím je pozdě…ale můžeme ty lidi dovézt?”...chtěli jsme jít domů,je noc….”samozřejmě….dovezte je” odpovídám….
Někdy v té době přišly další zásadní osoby do našeho spolku….Lucie,která se objevila odnikud a najednou byla všude s dalšími možnostmi,penězi,elánem…a Nastya…ukrajinská uprchlice…po letmém hovoru s ní jsem věděl co přijde: “Nastyo,pomůžeš nám?”...souhlasila…od té doby byla zásadní člen spolku…převzala organizaci mezi ukrajinci,přidělování bytů,dnes už i úklidy a vybavování…..po ní přišla další důležitá náhrada: Lika, ta která vyrábí krásné brože.
Následující dny se slily do jednoho táhlého kolotoče uklízení, stěhování, montování, oprav,smíchu,slz,potu a stupňující se únavy....přišlo vyhoření, personální změny ve spolku, emoce, nový vztah, rozchod po 20ti letech.... Veliký životní twist...
….naše prvotní vize o vytvoření z lidí uprchlých před válkou samostatně fungující těleso se pomalu naplňuje….naše další vize o hlubším začleňování těchto lidí do společnosti nabývá zřetelných kontur.Za sebou máme spoustu práce,vedle sebe jeden druhého,před sebou další výzvy a okolo nás ….usměvavé tváře stovky žen,dětí a hrstky mužů,kterým jsme společnými silami dali něco velmi blízkého tomu co jim jiní vzali….domov.

Momentálně se staráme o 45 bytů a shruba 120 lidí. Spravujeme společenské prostory kde jsme měli již několik víceméně úspěšných akcí a setkání.

Založili jsme neziskovou organizaci Beskydy Ukrajině...

.... a to je vlastně odpověď na otázku proč jsem se ocitl na Facebooku. A priori jsem nechtěl propagovat sebe, ale spolek... Aby se o nás vědělo. Aby třeba lidé, kterým není lhostejný osud lidí prchajícími se svými dětmi před dělostřeleckými granáty a raketami padající na střechy jejich domovů, mohli pomoci ne nám..... Ale lidem kteří to potřebují. Třeba ve formě nápadů, kontaktů či jakkoliv jinak.....

Nevím jak se Facebook ovládá do detailů, chápu sice psychologické principy a mechanismy, ale občas narážím na to co už možná má spousta z vás vyřešeno. Nebudu postovat to co jsem měl na oběd a ani to kde zrovna teď ležím :) Chci vás požádat o pár minut života... Zadejte do hledání Beskydy Ukrajině a podívejte se na to co děláme... Pokud vás to zaujme dejte si nás do sledování a šiřte dál.... Válka nekončí a zřejmě jen tak nezkončí...pokud se nevěnujeme našemu projektu na HD Permon, snažíme se třeba shánět materiální pomoc pro humanitární cesty dobrovolníků....

Nebudu veřejně řešit anebo obhajovat politické názory hanící tu či onu stranu konfliktu na Ukrajině. Je mi nad slunce jasně že zprávy z médií můžou mít zavádějící a manipulativní charakter. Vím to. Mé kořeny jsou v undergroundu a vím který systém je nejlepší. Politika je žumpa, tenhle svět je zmatený a čím dál víc se názorově fragmentuje. Vyznat se v tom co je dobré a co ne je pořád složitější. Lidské vlastnosti jako soucit, smysl pro pravdu či spravedlnost, láska k životu a všemu živému... jsou haněny, zesmešňovány a odsuzovány...

Naš spolek je organizací čistě humanitárního charakteru... Striktně apolitický.... Není naším cílem názorová konstrukce, kterou bychom vštěpovali lidem na sílu.... Naším cílem je kultivováním hodnot jejíž význam se v dnešní době čím dál víc přesouvá do spektra sprostých slov.

Dovolte mi abych Vás pozval na naše stránky Beskydy Ukrajině....

Jedeme dál....

Lukáš

BOREC: Frýdek-Místek , HD Permon , 45 bytů , cca 125 lidí , 7 měsíců života

Zvláštní dny v mém životě.... Opravdu... Posledních 7 měsíců.... 🙏🇺🇦

LUKK: zhruba půlka lidí o které se staráme..... Na záběru nejsou ti co jsou v práci, děti (které si hrají vedle v dětském koutku) a to kteří se jeli podívat na Ukrajinu....