Copypaste z fb:
https://www.facebook.com/share/p/1ArTeeFfwQ/Jsem Rus a řeknu vám, jak doopravdy funguje propaganda.
(Andrej Ruščák dal odkaz na video Rusa, který rozebírá, jak funguje propaganda. Protože se ne každému bude chtít koukat na video (i když má asi jen devět minut), Jan Jandourek vyrobil český přepis.)
Odkaz na video pod příspěvkem.
Jsem Rus. Vyrostl jsem v Rusku.
A když lidé na Západě mluví o propagandě, obvykle rozumím teorii, kterou popisují.
Ale emocionálně mi to připadá cizí, protože to, co si představují, je velmi čisté, velmi filmové. Někdo lže. Někdo té lži věří. Konec příběhu.
To je uklidňující, protože to naznačuje, že existuje jasný padouch a jasná oběť.
Skutečná propaganda je chaotičtější, nudnější, lidštější.
Dlouho jsem si myslel, že propaganda funguje jen na lidi, kteří nejsou příliš chytří. Opravdu jsem tomu věřil. Myslel jsem si, že poznám, když je něco nesmysl.
Umím rozpoznat manipulaci. Nejsem dítě. A právě na této víře propaganda staví. Protože propaganda vás nemusí dělat hloupými. Stačí, když vás unaví.
Když v ní žijete, propaganda nepřichází jako událost. Není tu žádný moment, kdy si řeknete: „Aha, teď začala propaganda.“
Je to prostě součást prostředí, jako vlhkost, jako zvuk v pozadí, který vědomě neposloucháte, ale který přesto ovlivňuje to, jak se cítíte.
Je to televize, která je vždy zapnutá v bytě někoho jiného.
Vzpomínám si na konkrétní rozhovor, který ve mně něco trochu zabil. Mluvil jsem s někým, koho jsem znal jen letmo, nebyl to blízký přítel. Diskutovali jsme o něčem, co jsme oba slyšeli ve zprávách.
Velmi klidně jsem poukázal na to, že to, co opakoval, bylo v rozporu s tím, co bylo řečeno nedávno.
Dokonce jsem uvedl příklad. Poslouchal, přikyvoval a pak téměř bezstarostně řekl:
“No, víš, jak to je. Všechno je komplikované.“ A to bylo vše. Žádná hádka, žádné napětí, jen hladký odchod z reality.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že není o čem diskutovat. Ne proto, že by byl agresivní nebo ideologický, ale proto, že samotná myšlenka soudržnosti už neměla žádný význam.
Konzistence se neočekávala. Tehdy propaganda začíná dělat svou skutečnou práci. Ne když jí věříte, ale když přestanete očekávat pravdu vůbec ‼️
Západní diskuse často předpokládají, že cílem propagandy je loajalita, vlajky, vášeň, víra.
To se někdy stává, ale není to nutné.
Populace, která je nezainteresovaná, cynická a emocionálně vyčerpaná, se ovládá mnohem snáze než populace, která je rozzlobená a zvědavá. Propaganda vás zahlcuje, až váš mozek tiše rozhodne, že toto téma je příliš nákladné na to, aby ho správně zpracoval.
Vzpomínám si na rána, kdy jsem se vzbudil, otevřel telefon, uviděl další těžký titulek a pocítil fyzický odpor. Ne strach, ne popření, jen odpor. Jako by mi tělo říkalo: „Pokud to teď pustíš dovnitř, celý den bude ztracený.“
Tak jsem to přejel.
Ne proto, že bych zapomněl, ale protože jsem chtěl být schopen fungovat. To je část, kterou lidé často nechápou. Myslí si, že ignorování něčeho znamená, že vám na tom nezáleží.
Ve skutečnosti je ignorování často projevem přílišného zájmu. Když nemáte žádnou moc, váš život se nezastaví, protože jsou zprávy děsivé.
Stále musíte pracovat.
Stále potřebujete peníze.
Stále musíte komunikovat s lidmi.
Emocionální kolaps je luxus, který si většina lidí nemůže dovolit každý den.
Propaganda vás tedy učí návyk, ne přesvědčení.
Návyk selektivní pozornosti. Postupem času se naučíte, která témata vás vyčerpávají, které rozhovory vás vyprázdňují, které myšlenky se příliš vzdalují.
A aniž byste se vědomě rozhodli, začnete se jim vyhýbat.
Váš prst scrolluje rychleji.
Vaše odpovědi jsou kratší.
Vaše zvědavost se zužuje.
Další důležitá věc:
propaganda nemusí lhát dobře.
Ve skutečnosti platí, že čím neohrabanější lež, tím lépe.
Když jsou lži zřejmé, stane se něco zajímavého.
Přestanete věřit nejen zprávě, ale celé myšlence pravdy ve veřejném prostoru.
Slova přestávají být nositeli významu a začínají být signály, šumem, atmosférou.
Neptejte se: „Je to pravda?“
Ptejte se: „Proč to teď říkají?“
A nakonec i to bude vyžadovat příliš mnoho úsilí.
Vzpomínám si, jak jsem seděl s rodiči, zatímco v pozadí běžely zprávy. Vždycky běžely, ne proto, že by to někoho zajímalo, ale protože ticho bylo divné.
V určitém okamžiku moderátor řekl něco tak absurdního, že jsem se zasmál. Učinil jsem sarkastickou poznámku.
Můj otec vůbec nereagoval. Neobhajoval to.
Nehádal se.
Jen řekl: „Proč tomu věnuješ pozornost?“ ‼️
Ta otázka mě zasáhla víc než jakékoli prohlášení. Proč jsem tomu věnoval pozornost?
Propaganda vás učí, že věnovat pozornost je zbytečné, že přílišná starost je dětinská, že snaha vytvořit si jasný obraz reality je naivní.
Jste trénováni věřit, že nejchytřejším krokem je odstup.
Postupem času to mění způsob, jakým mluvíte.
Lidé přestávají dělat silná prohlášení. Jazyk se stává nepřímým, mírnějším, bezpečnějším.
Místo jasnosti používáte vtipy.
Místo upřímnosti používáte ironii. Místo dokončení myšlenky řeknete „víš“.
Místo pojmenování něčeho konkrétního řeknete „všechny tyhle věci“.
Všiml jsem si toho u sebe.
Začnu větu, uvědomím si, kam směřuje, a instinktivně ji zamlžím.
Ne ze strachu v dramatickém smyslu, ale ze zvyku, z kalkulace.
Proč říkat něco jasně, když to nepomáhá a může ublížit? Jasnost se stává něčím, co si schováváte pro velmi soukromé okamžiky, pokud vůbec.
Dalším mýtem je, že lidé uvnitř propagandy nevědí, že je falešná. Většina lidí, které jsem znal, chápala, alespoň na určité úrovni, že mnoho z toho, co slyšeli, byl nesmysl.
To je však nečinilo imunními.
Vědomí, že něco je falešné, vás neochrání, pokud to stále formuje prostředí, ve kterém žijete.
Pokud jsou všichni kolem vás ovlivněni stejným šumem, stejnými rozpory, stejným vyhýbáním se, pak se vaše osobní povědomí příliš nemění.
Stále musíte fungovat v rámci tohoto systému.
Propaganda vás také pomalu učí pochybovat o sobě, ne dramatickým existenciálním způsobem.
V malých praktických momentech si přečtete něco znepokojivého a okamžitě pocítíte nutkání to zmírnit, přidat kontext, říct: „No, možná to není tak jednoduché.“
Ne proto, že to podporujete, ale proto, že silné emoce se zdají nebezpečné, přehnané, jako by vyžadovaly akci, kterou nemůžete podniknout.
Přistihl jsem se, jak to dělám, a vyděsilo mě to. Četl jsem něco opravdu hrůzného. A místo toho, abych cítil hněv, cítil jsem jakýsi vnitřní tlak, abych to neutralizoval, vyvážil a šel dál.
Můj mozek nechránil stát, chránil mě před přetížením. Propaganda vám neříká, co si máte myslet. Učí vás, abyste necítili příliš mnoho.
Další důležitá věc:
propaganda vás neizoluje od reality. Přetěžuje vás verzemi reality, až přestanete věřit kterékoli z nich. Výsledkem není slepá víra. Je to odtažitost.
Veřejný život začíná působit nereálně, nespolehlivě, nestojí za emocionální investici.
Stáhnete se do menšího soukromého světa, kde věci dávají smysl.
Práce, přátelé, každodenní rutina, osobní problémy. Zvenčí to vypadá jako apatie. Zevnitř to působí jako přežití.
Jednou z nejpodivnějších věcí je, jak všechno zůstává normální. Můžete žít pod neustálou propagandou a přesto upřímně milovat.
Stále se zamilovávat, stále se hádat o nesmyslech, stále se starat o triviální věci.
Život se nestává tragédií.
Stává se chudším. Některé barvy vyblednou, některé emoce se zploští.
Vzpomínám si, jak jsem jednou seděl v kavárně a procházel si telefon. Četl jsem něco těžkého. Cítil jsem tu známou tíseň na hrudi a pak jsem téměř okamžitě přepnul na meme a zasmál se.
Přechod byl plynulý. Žádná vina, žádný šok. To mě vyděsilo víc než ta zpráva.
Propaganda to miluje. Nechce vaše pobouření. Pobouření je nestabilní. Chce vaši lhostejnost, vaše mlčení, vaši schopnost žít, jako by se nic nedělo, i když se něco děje.
Nakonec přestanete diskutovat.
Ne proto, že souhlasíte, ale proto, že diskuse se zdá zbytečná, téměř trapná, jako snažit se rozumně diskutovat o špatném počasí. Přestanete říkat „tohle je špatné“. Začnete říkat „nevím“.
Přestanete říkat „tohle je lež“. Začnete říkat „kdo ví, co se opravdu děje“.
Nehájíte pravdu.
Stáhnete se z ní.
Takhle propaganda opravdu funguje. Nezmění vás v fanatika.
Udělá z vás někoho, kdo chce jen přežít den, aniž by ho emocionálně zničily věci, které nemůže změnit.
A nejznepokojivější na tom je, že zevnitř to působí rozumně, zrale, dokonce klidně a vyrovnaně.
Teprve později, když opustíte toto prostředí, si začnete uvědomovat, co to s vámi udělalo, jak opatrný se stal váš jazyk, jak automaticky se vyhýbáte určitým tématům, jak vám ticho připadá normální, dokonce uklidňující.
Všiml jsem si toho, až když jsem odešel. V rozhovorech, kde lidé mluvili otevřeně a přímo, jsem se cítil odhalený, téměř v nebezpečí.
Ne proto, že byli agresivní, ale proto, že mi samotná jasnost připadala neznámá. Některé návyky nezmizí rychle. Neříkám to, abych se vyvyšoval. Nikoho neobviňuji. Neříkám, že jsem to zvládl lépe než ostatní. Nezvládl.
Říkám to proto, že západní představa o propagandě jako o prostém vymývání mozků je uklidňující, ale mylná.
Nechává vás věřit, že pokud jste chytří, jste v bezpečí. ‼️
Skutečná verze je tišší, psychologická, lidštější.
Propaganda na vás nekřičí, dokud neuvěříte. Mluví, dokud nejste příliš unavení, abyste se o to starali.
A proto funguje.