Právě jsem sem asi půl hodiny psala obrovskou spoustu věcí, co me těší, a většina se jich stala dneska nebo v nedávný době a všechny jsou skvělý, ale ten text byl tak strašně nesourodej a nakonec i osobní, že jsem ho poslala jenom sama sobě, jak už to tak se spoustou textů, který začnu psát do nějakýho auditka, dělávám.
Ale když jsem si ho teď odeslanej přečetla, uvědomila jsem si, že to celý má společnýho jmenovatele:
Těší mě, že rostu a vyvíjím se a ta tvrdá práce, kterou na sobě odvádím, je vidět.
A nejvíc mě na tom těší, že se mi daří pozitivně ovlivňovat životy lidí kolem. A oni mezi sebou ty dobré věci sdílejí, a nejmenují mě, ale já tam jsem, někde v jejich životech, a ty životy jsou díky mě aspoň na chvíli lepší.
A taky mi dělá radost, že se cítím dobře a schopně a spokojeně a nemám v sobě ostny pochybností ani impostor syndrom ani strach, že udělám chybu.
Chyby jsou nevyhnutelné. A já se k nim dokážu dobře postavit, něco si z nich vzít, a příště to udělat lépe.
Jsem na sebe hrdá.
A poprvé v životě to stačí.