Ležím s mou milou v posteli. V objetí, jednu ruku mám pod jejími zády a druhou v jejím klíně. A padám do polospánku.
Hlavou mi probíhají snové obrazy. Zrovna se mi promítá, jak v televizi sleduju fotbalový zápas (což v reálu vůbec nedělám). Brankář nalevo vykopává míč, kamera jej sleduje, míč letí přes středové pásmo nad hlavami hráčů v červeném a žlutém dresu, míjí je, letí dál a kamera s ním, když v tom moderátor vykřikne "Faul!". Kamera dál sleduje míč až k brankovišti. A já si říkám "To jsem zvědavej, kterej z těch dvou v tom středovém fauloval. Ale oni to ukážou určitě v záznamu.", utěšuju se. Když v tom se v reálném světě objeví hlas mé milé, který říká: "Paruka spodní ještě žije?". V tom okamžiku si uvědomím, že sním a provedu víceméně zoufalý pokus o udržení snového proudu, protože mě to fakt zajímalo, ten faul. Ale hned je mi jasný, že se mi to nepodaří udržet a pustím poslední obraz zeleného hřiště.
Začnu analyzovat tu otázku. Cítím své prsty na jejím oholeném klíně. Má na mysli tohle? Jako minulý týden jsem se jí ptal, proč se holí a že mám rád chloupky. Úpěnlivě jsem se snažil najít významovou skulinu, která by to vysvětlila, ale nešlo to. Tak se ptám "Cože?". A milá odpoví "Ta ruka spodní, jestli ještě žije, tu co máš pod mými zády, jestli není přeleželá?".
Miluju imaginaci.