VIAGRA: tak ještě tohle mě pobavilo. Nedávno jsem našel deset let starý text, který jsem napsal jako seminarku na pedáku. Furt mě to pobavilo. Sorry za zeď:
Můj vztah k matematice aneb esej o přátelství
Okultní pomocnice
Zkuste si představit svět, vesmír se vším všudy. Představte si, že cokoliv se v něm nachází – i čas – má nějakou číselnou hodnotu nebo je třeba vyjádřeno rovnicí. A teď všechno jednotlivě vynásobte nulou. Nulou, která zde již byla před všemi těmi hodnotami a rovnicemi. A dostanete se k ní zpátky, k nule. Já vidím obrazy věcí, jak se objevují a zase mizí. A protože se to odehrává v prostoru matematiky, kde vše platí hned, nebo spíše pořád, v prostoru, kde není trvání času, tak se to děje vše najednou – minulost, budoucnost i přítomnost. A když tam pak trochu toho času přidám, svět vypadá jako neustále, znovu a znovu kvetoucí květina s nekonečným množstvím okvětních lístků. Ano, i takto někdy neodborně zneužívám matematiku. Matematika je štětcem, kterým se dá malovat, dobrým duchem, který může pomoci při otázkách ohledně bytí a nebytí. Teď vám trochu přiblížím, jak se mi to stalo.
Neodbytná sousedka
Nejsem si úplně jistý, ale zřejmě jsem se s matematikou do užšího kontaktu dostal na základní škole. Žádná vzpomínka odporu či zanícení k ní se ve mne nedochovala. Pokorně a lehce jsem přijímal její jasná pravidla a zákonitosti. Dokonce jsem byl vyzván, abych na druhém stupni pokračoval jako žák matematické třídy s písmenným označením E. Ejako „elita“. Je to neuvěřitelné, ale díky matematice jsem měl možnost být něčím výjimečný. Ale ani to nezpůsobilo, aby na mne matematika udělala dojem. Dále jsem ji poklidně přijímal, i když při počítání jako takovém jsem měl pocit jako bych byl účastníkem závodu o mnoha disciplínách, s překážkami a nebezpečnými úseky.
Tento pocit se ještě zesílil na střední škole, kdy nám učitel Jehlář při hodinách matematiky, vždy na začátku, na tabuli napsal příklad a kdo jej vypočítal nejrychleji, dostal jedničku. Protože jsem nijak významně nesportoval, byly to moje nejintenzivnější adrenalinové zážitky. Teď už je to jinak, ale pořád ještě v sobě cítím sílu těch pocitů. A pak můj vztah smatematikou, po krátkém ač hlubokém průniku do ní, ochabl.
Asi že už jsem nezávodil o titul nejrychlejší kalkulátor ve třídě, smatematikou jsem spolupracoval spíše jen na technicko-pracovní úrovni. Ztratili se jakékoliv emocionální příchutě, natož vzrušení, které by mi rozpalovalo tváře arozpumpovalo srdce. V podstatě pak matematika působí jako chladná strážkyně království logických vztahů čísel, které všehovšudy neexistuje. Abstraktní systém, který si člověk vymyslel, aby mohl spočítat ulovené bizony. Vzít to do důsledku, pokud by člověk měl svůj život zaměřit na sesbírání co největšího množství majetku, počítání je důležitým nástrojem. A to potom mohu klidně přes mrtvoly, žádná morální muka, přísná a nemilosrdná cesta za cílem. To pro mne nebylo.
Co se však nestalo! V mém vášnivém mladickém hledání pravdy a smyslu života jsem se začal setkávat s různými filozofickými a náboženskými texty. A ejhle, nějakým způsobem si matematika našla cestičku, jak se mi nabídnout jako pomocnice v jejich chápání. Dokázala proměnit složité floskule myslitelů v pochopitelný útvar s hlubokou myšlenkou. Ovšem její přítomnost mi zůstala skryta, protože jsem používal jen její jazyk, způsob jak se vyjadřuje, jak hledá řešení problému.
To jsem si začal uvědomovat až v okamžiku, kdy jsem se setkal s fraktálem, konkrétně s Mandelbrotovou množinou. Její obrazové znázornění mne velice zaujalo, líbila se mi. Trochu jsem se o ni laicky zajímal, co to vlastně je a svým způsobem jí porozuměl. Matematik se zřejmě vysměje mé naivitě, ale já ji chápal jako ztvárnění toho, když hledám v matematickém prostoru přesné umístění bodu nebo hodnoty a postupně ho ověřuji a dokazuji mnoha jinými body, hodnotami. Přeneseno do světa přírody, respektive rostlin, získávám krásné tvary, jež svůj ideál obohacují všemi proměnnými vnějších vlivů (vítr, teplo apod.).
Najednou je pro mne matematika něčím, co se podílí na podobě světa jako takového. Je snad svět chladnou počitatelnou substancí, která svou pestrost získává pomocí náhody? A člověk v něm, jeho Já, je jen jakýmsi dalším produktem, nahodilostí? Já to tak přece necítím! Když přemýšlím, jak dokázat v rámci tohoto textu opak, matematika mi přišla rychle na pomoc
a přesto to teď bude znít jako hraní si na vojáčky, sentimentální konejšení.
Vezměme počítání příkladu jako příběh s postavami, jako pohádku. Hlavní role, vedlejší, objevují se a mizí. Co je však jiné je, že zde není žádný soud, není zde odmítnutí a zatracení. S každým číslem a hodnotou, ať je jakákoliv, se počítá, bereme ji v potaz. Nejvýstižněji to lze přirovnat k přitakání: „Ano, je to tak atak.“ A možná bude znít pateticky,když řeknu, že matematika každou z oněch postav laskavě přijímá do své náruče a dává jí vystoupit na světlo světa, možnost být projevena. Kde se vzala, tu se vzala - laskavost, něco tak velmi nematematického, lidského.
Větronohá Iris
Jak vidíte, s matematikou mám velmi neprofesionální, přátelský vztah. Je jako jeden z dobrých rádců, ten, který se dokáže dívat s nadhledem a přitom s účastí, ikdyž se na něj s prosbou o radu neobracím často. S jeho pomocí mohu zahlédnout věci, které nemají běžné formální vyjádření, ve velmi pestrých aživých obrazech. Je jako zvědavá fena, která svým čichem „vidí“ vůně ostře ajasně, přitom neříká dobrá a špatná, nanejvýš více či méně zajímavá. A je v nich tolik krásy!