Dneska jsem poznala dalšího starousedlíka na téhle pastvině.
„Dobrý den, jen jsem se chtěla omluvit; před pár dny mi sem utekly ovce, nezpůsobily vám nějakou škodu?“
„Tady? Ne… Počkejte, já se podívám. Mně to jde pomalu, já jsem po mrtvici, za dva roky mi bude osmdesát… No co na mě tak kulíte ty svoje obrovské světle modré oči?“
„Osmdesát? Nene.“
„No vám ne, vám je přece osmnáct. No tak dobře, třicet.“
„Čtyřicet.“
„To se vám něco zdálo. Máte krásný klobouk. Britský. Velice vám to v něm sluší. Podívejte se zato na mě, já jsem otrhaný, jsem chudý,“ ukazoval si s úsměvem na rozpárané švy svetru.
Shrnula jsem roztřepený ustřižený rukáv košile. „To nic, já jsem zase jenom chudý pasáček.“
„A že jsem vás tu ještě neviděl.“
„A přitom už tu pasu pár týdnů a na jaře jsem tu byla taky.“
„No a neviděl jsem vás, a to já si přitom krásných ženských všímám. Vy budete plachá.“
A tak jsme tam stáli a povídali si o tom, že mu příští rok tu zahradu přepaseme a že kdyby mě napadlo, co tam zasadit, ať mu poradím, a že kdybych si tam chtěla něco zasadit já, tady je spousta místa. Potom jsme se loučili. Podala jsem mu ruku a představila se: „Já jsem Judith.“
„Mirek. A Lady. Budu vám říkat Lady, protože ten krásný klobouk nosíte s takovou grácií.“
Můj život je série surreálných setkání. Miluju to. <3