Jsem včera potkala týpka, do kterýho jsem se okoli třiceti šíleně zabouchla, anabáze dobře na dva roky, šíleně si mě povodil a brutálně a hodně zmrdsky se mnou vyjebal a dost cíleně mě mi málem zničil život. Nulovej kontakt cca od covidu, ale myslela jsem, že toho vzteku a rozklepanosti se nikdy nezbavim. A vono mi to bylo uplně u prdele, žádná emoce, kromě velmi drobnýho pousmání, že docela zestárnul a vypadal spíš zdrchaně. Ale i tahle zlomyslnůstka byla spíš mikroskopická, spíš takový "hmm, aha". K tý svobodě, že mi je fakt jedno, v dobrým i ve zlým, jsem nedoufala, že se kdy propracuju, a udělalo mi to obrovskou radost. Takový hezky symbolický ověření, že tyjo, dře to, bolí to, často ten pocit vůbec nemám, ale já se asi vážně dost posunuju. Merry Christmas to me:))