sledoval jsem poměrně surrealistickou scénu na tramvajové zastávce. máma a tak pětiletý kluk.
máma: "no tak to klidně zkus ale já ti říkám že to nebude fungovat."
syn: "bude!"
rozkročil se jak řeckořímský zápasník, objal se kolem ramen a začal hrozně funět a rudnout. koukám na něj, říkám si, nějaký záchvat? ale máma uplně v pohodě, culí se na něj, zjevně se baví.
syn: "to není možný, stojím asi špatně nebo se slabě držím... "
znova, zapření, objetí, funění. takhle to zkusil asi ještě pětkrát, pak přijela tramvaj, pokrčil rameny, chytl mámu za ruku a nastoupili.
a teď mě to teprve trklo! byl jsem očividně svědkem toho samého co jsem absolvoval před deseti lety v pozici te mámy já sám!
šlo totiž o první úvodní lekci do světa gravitace s názvem "Proč není možné zvednout sám sebe když třeba s hrnkem nebo plyšákem to jde?" :D