Vždycky, když jezdim z 1J na Hlaváku, na chvíli se zastavim u sochy Nicholase Wintona. Nedávno jsem tam stála a přišla babička se dvěma dětma, cca 8–10 let. Začala jim o něm vyprávět, o tom, co se v té době dělo, normálně a celkem na rovinu. Děti poslouchaly. Nakonec u povídá: „Děkujeme, pane Wintone.“ Já jsem tam stála totálně dojatá a chtěla jí říct: „Děkujeme, neznámá pani“
A došlo mi taky, jak je tam ta socha hrozně důležitá.