asi upadám do regrese. Před týdnem jsem si moc užila Muzeum loutek v Plzni včetně interaktivního vytěžení exponátů, dnes jsem si ve speciálce v Loděnicích nakoupila spoustu skleněných korálků (ach) a aby toho nebylo málo, tak jsem sáhla doma v knihovně po Dobrodružstvní v Zemi Nikoho. (ano, to už je skoro na pováženou).
Dneska mne pan Foglar odboural svým freudovským uklouznutím. Věta se vztahuje ke dvěma kamarádům Vláďovi a Vinckovi:
"Začal se skrze slzy usmívat - a když se rozcházeli, rozloučili se tak žhavě, jako ještě nikdy za tu dobu, co se znali."
(ne, NEBUDU si nic představovat. Vydržím to!)