Tak jsem dnes vybrala spojení do práce a spokojeně si doma chystala snídani. Zalila jsem si dva hrnky čaje vodou a nachystala si termosku. Fénuji si vlasy a koukám znova na spojení. Mozku se nelíbilo, že je na přestup v tomto počasí jen tři minuty, tak s pohledem na o hodinu dřívější spoj jsem nechala fén fénem a bez čaje v termosce jsem se obula a letěla na autobus jedoucí za pár minut.
Vyšlo to a stihla jsem ho.
Vystupuji na takové zastávce bez přístřešku a za 7 minut to má jet. S deštníkem nad hlavou čekám a když se otočím na noze, stojí u mne velmi vysoká paní. Je oblečena do velmi tenkého látkového kabátu, nemá čepici na těch pár krátkých vlasech, co jí zbývají a jediné zavazadlo co má je minikabelka a plátěná taška, ve které má snad jen klíče a svačinu. Zmuchlala ji v ruce do malého uzlíčku, který netrpělivě žmoulala. Když autobus už deset minut nejede, nabídnu ji prostor pod mým deštníkem, což s radostí přijímá.🥶 Neustále se mne ptá, jak to s tím autobusem vypadá, takže rukavice dávám do kapsy a říkám jí, že už má dvacet minut sekeru. Sice mapa v pidu ukazovala, že už je skoro u nás, ale najednou autobus 📍skočil o téměř dvacet kilometrů zpátky a hlásím 35, pak 45 minut zpoždění. Nohy odspodu zebou, ruce taky. Nasazuji rukavice a střídam ruce v držení deštníku. Paní jak je jistě přes dva metry vysoká, tak mám ruku namoženou z držení v takové výši. Sníh mění směr a já kryju spíš paní, než sebe. Opět se ptá, tentokrát na jiné spojení, tak klopím deštník a sobě za krk nasypávám tak 300gramů sněhu, sundavám rukavice a hledám v mobilu jiný spoj.
Takhle jsme tam spolu stály asi 35 minut. Loučím se, že za chvilku pojede vlak, tak nemá smysl čekat na bus a ona povídá, že to je v pořádku, že si vezme deštník svůj. Cože? 🤣Nechtěla ho vyndat, když to za chvilku mělo jet.
Nastupuji do tepla vlaku a sundavám ze sebe batoh s asi 5cm vrstvou sněhu. Dobrý skutek, Pájo, uklidňuji se.