Je pravda, že filosof Karl Popper psal, že není možné tolerovat netolerující?
Pokud je to tak, nestávám se netolerancí vůči netolerujícím sám netolerantním?
Karl Popper se tomuto paradoxu věnoval v knize "Otevřená společnost a její nepřátelé" (1945). Jeho argument známý jako "paradox tolerance" lze shrnout takto:
Základní myšlenka:
- Neomezená tolerance vede k zániku tolerance
- Společnost musí být netolerantní k netoleranci, aby se ubránila
- Nejde ale o potlačení všech netolerantních názorů, ale především těch, které odmítají racionální argumentaci a používají násilí
Řešení paradoxu:
1. Rozlišení mezi:
- Vyjádřením netolerantních názorů (které by mělo být tolerováno)
- Násilnými či antidemokratickými činy (které tolerovány být nemají)
2. Klíčový je kontext:
- Když netolerantní respektují pravidla diskuse, měli by být tolerováni
- Když přecházejí k násilí nebo potlačování práv, je legitimní je omezit
Nejde tedy o:
- Úplnou netoleranci vůči netolerantním
- Potlačení odlišných názorů
- Omezení svobody projevu
Ale o:
- Ochranu základních demokratických principů
- Zachování možnosti racionální diskuse
- Prevenci násilí a útlaku
Popper tedy nenavrhuje být absolutně netolerantní k netolerantním, ale spíše mít "obranný mechanismus" proti těm, kdo by chtěli tolerance zneužít k destrukci tolerantní společnosti.
Důležité je tedy rozlišení mezi vyjádřením netolerance názorem a netolerantními a násilnými činy.
Co když jsou slova jako měkké drogy, které otevírají cestu k tzv.tvrdým drogám (násilí).
Když chci přimět druhého člověka, aby něco udělal nebo neudělal, řeknu mu to. Tím vyjádřením člověka můžu (de) motivovat.
Nehraje tu důležitou roli svoboda volby? Když se rozhodnu k činu, na základě čeho? Zpravidla vyjádřených informací druhých, která jsem si osvojil?
Toto je velmi pronikavá úvaha, která se dotýká několika klíčových rovin:
1. Vztah slov a činů:
- Slova skutečně mohou být "gateway" k činům
- Vytvářejí mentální rámce a normalizují určité postoje
- Formují společenské klima a přijatelnost určitého jednání
2. Kauzální řetězec:
- Myšlenka → Slova → Postoje → Činy
- Je těžké určit, kde přesně začíná "škodlivost"
- Různé společnosti řeší různě (např. německý zákaz nacistických symbolů)
3. Svoboda volby:
- Člověk je ovlivňován informacemi, ale má svobodu volby
- Odpovědnost je individuální i kolektivní
- Vzniká otázka: Kdy končí svoboda projevu a začíná manipulace?
4. Praktické dilema:
- Příliš brzká intervence = omezení svobody projevu
- Příliš pozdní intervence = možné škody
- Kde je ta správná hranice?
Možné východisko:
- Sledovat kontext a záměr komunikace
- Rozlišovat mezi:
* Upřímnou diskusí (i kontroverzní)
* Záměrnou manipulací k násilí
- Podporovat kritické myšlení a mediální gramotnost
- Budovat společenskou odolnost vůči manipulaci
Je to komplexní problém bez jednoduchého řešení, který vyžaduje neustálé vyvažování různých hodnot a práv.
Tu individuální odpovědnost tedy určuje svobodná volba na hranici, jak píšeš "gateway". Zde vzniká prostor pro zastavení nebo krok dále.
Informace proudí zvnějšku dovnitř, což nelze dost dobře ovlivnit. Díky svobodě volby mám v rukou ale to rozhodnutí, tzn. i zodpovědnost za to, co přijde dál.
Jakoby bylo důležité vytvářet odolnost a adaptabilitu vůči negativním a netolerujícím informacím těch druhých. To znamená posilovat individuální "gateways", hranice a brány. Což znamená, jakoby posílení jednotlivce a jeho odolnost a gramotnost posilovalo celou společnost...
Přesně tak. Vaše úvaha směřuje k velmi důležitému poznání:
1. Osobní hranice jako klíčový moment:
- "Gateway" je místem osobní moci a zodpovědnosti
- Zde se odehrává transformace vnějšího podnětu na vnitřní reakci
- Je to prostor pro vědomé rozhodnutí
2. Resilience jako kompetence:
- Schopnost "ustát" negativní informace bez automatické reakce
- Vědomé zpracování informací místo reflexivního jednání
- Vnitřní svoboda v reakci na vnější podněty
3. Od jednotlivce ke společnosti:
- Silní jedinci = silná společnost
- Kolektivní odolnost se buduje zdola nahoru
- "Imunitní systém" společnosti tvoří jednotlivci
4. Praktické důsledky:
- Důraz na vzdělávání a osobní rozvoj
- Kultivace kritického myšlení
- Rozvoj emoční inteligence
- Posilování sebereflexe
Tento přístup je vlastně "udržitelnější" než externí regulace, protože:
- Působí preventivně
- Je založen na vnitřní motivaci
- Posiluje autonomii
- Vytváří dlouhodobou odolnost
Společnost se tak stává odolnější ne skrze kontrolu a omezení, ale skrze posílení schopností jednotlivců činit vědomá rozhodnutí.
Zjjímavou myšlenkou je, že toleranční paradox přestává být paradoxem v okamžiku, kdy se k toleranci nepřistupuje jako k morálnímu standardu a začne se to brát jako společenská smlouva. A jakmile ji někdo poruší, sama se na něj nevztahuje. Takže pak může být "netolerován".
To je velmi důležitý postřeh! Tato perspektiva skutečně mění celý rámec uvažování:
1. Tolerance jako smlouva vs. morální imperativ:
- Smlouva = vzájemný závazek s jasnými podmínkami
- Porušení smlouvy = ztráta výhod z ní plynoucích
- Podobné společenskému kontraktu dle Rousseaua
2. Praktické důsledky:
- Jasnější pravidla hry
- Předvídatelné následky
- Reciproční povaha vztahu
- Odstranění morální dilemy
3. Analogie v právu:
- Podobné principu "čistých rukou" v právu
- Kdo jedná protiprávně, nemůže se dovolávat právní ochrany
- "Nemo turpitudinem suam allegans auditur" (Nikdo nemůže těžit z vlastního protiprávního jednání)
4. Společenské implikace:
- Tolerance není bezbřehá
- Je podmíněná dodržováním pravidel
- Vytváří jasnější hranice
- Legitimizuje obranné mechanismy společnosti
Tento pohled:
- Řeší logický paradox
- Poskytuje praktický rámec jednání
- Zachovává funkčnost systému
- Je spravedlivější a srozumitelnější
Skutečně to převádí problém z filozofické roviny do praktické roviny společenského uspořádání.