JONY: abych tuhle historku poněkud kompenzoval, tak další vzpomína na procházky a výlety s dědou.

Se sestrou jsme je milovali, protože dědeček nám vždy dovolil věci, které byli s kýmkoliv jiným nemyslitelné. Myslím, že to pěkně ilustrují dvě vzpomínky.

Ta první je z jedněch jarních prázdnin na Svatém Kopečku. Mohlo to být někdy koncem března. Sníh roztál, první jarní sluníčko. Nedělní odpoledne. Všude v lese mokro, takže jsme byli omezeni jen na štěrkové a asfaltové cesty, které v tamních lesích vybudovala sovětská armáda. Ta hlavní z nich, vedoucí od olomoucké zoo směrem k radíkovskému vysílači sloužívala jako oblíbené místo rodinných vycházek nejen místních, ale i rodin s dětmi z Olomouce a okolních vesnic.

Jsme na procházce s dědečkem, mineme zoo a odbočíme do lesa. Cestou potkáváme maminky s kočárky a dětmi. Blížíme se k místu kde kousek od cesty v takovém hustém mlází a vysoké trávě stává posed. Děda miloval obcházet posedy a kontrolovat v jakém stavu jsou (ač sám nebyl myslivec a k myslivosti neměl žádný vztah). Je časné jaro, svítí sluníčko, ale není nijak teplo. Cesta vede po takovém vyšším náspu, posed je nějakých deset až patnáct metrů od cesty a cca o dva metry níže. Cesta k němu vede hustou travou a mlázím. Tam ja teď na jaře po zimě všechno seschlé a hnědošedé.

Děda pronáší památnou větu:" Nechtěli byste se podívat k čihadlu, jak to tam vypadá?"

Začíná takhle vždy, když po nás něco chce.

"Nechtěli byste jít nakoupit?"

"Nechtěli byste vstávat?"

Odpověď bývá zřejmá, ale tentokrát je to jinak. Samozřejmě, že posed prozkoumat chceme.

Vrháme se nadšene z cesty dolů do mlází a zbytků seschlé trávy...


...a velmi rychle končíme asi tak po kolena v ledové vodě a bahně. Ono tam bává vlhko i během léta, natož potom v březnu, kdy čerstvě roztál sníh. I nám je jasné, že z průzkumu nic nebude. Mokří se vyšplháme nahoru na cestu.

Dědeček nepropadá panice (tak se nám to alespoň tenkrát jevilo, teď už vím, že ve skutečnosti panice zjevně propadnout musel, pomyšlení až tohle zjistí babička ho muselo okamžitě vyděsit). Nařizuje nám se vyzout a vysvléc mokré oblečení a zkušeně (opět jen tehdejší dětskou optikou) ho rozkládá na cestu, tak aby ho usušil na sluníčku.

Kolem nás prochází olomoucké rodiny s dětmi. Matky a babičky na nás vyděšeně zírají, otcové a dědečci se tváří soucitně. Moc to neschne. Dědeček tomu pomáhá tím, že neustále rozložené oblečení po cestě posouvá tak, aby bylo stále na sluníčku a ne ve stínu. My se skvěle bavíme. Zajímavé je, že asi nemohlo být nijak teplo, ale ve vzpomínkách si vůbec nepamatuji, že by nám byla zima. Bavíme se tím, že bosí skáčeme panáka.

Jak to přesně dopadlo si už nepamatuji. Uschnout to nemohlo a muselo to prasknout. Stejně tak ale nepamatuji, že by to skončilo nějakým nachlazením.

Zajímavé je, že děda úplně vyloučil nejlogičtější variantu vzít nás rychle domů do sucha a tepla. Inu zoufalí lidí v zoufalích situacích dělají zoufalé věci... :-)

Když jsem jako malej občas jezdil s otcem na osadu a potlachy (miloval jsem to, protože jsem mohl být dlouho vzhůru a nemusel se mýt), tak se chodilo na houby, tomuto se říkalo PODPAPÍRÁK.

...mám slabost pro různé nechutné historky, kde figurují extrementy a vyměšování. Matka tomu říká "vyměšovací historky".

Nejspíš mi tyhle geny předal dědeček. Doteď se sestrou vzpomínáme, jak jsme s ním jako malí na Svatém Kopečku chodili na procházky po okolních lesích a vždy když jsme míjeli jedno konkrétní místo pod radíkovskou věží, tak neopomenul vytáhnout story, jak tam kdysi šel s babičkou a ta uviděla na zemi pohozený kapesník. Jala se ho zvednout, když tu zjistila, že pod kapesníkem je hovno. Ale ani to jí nezabránilo kapesník sebrat a doma vyprat. Což teda byla imho zcela vyfabulovaná story, protože babička sice byla "spořivka", ale zároveň úzkostně čistotná.

Ale to bylo zjevně jedno, děda si prostě tu story vždy neodpustil a my jsme ji milovali.

Je zajímavé, že nás ale nikdy nenapadlo se zeptat, aby nám doma ukázal, který je to kapesník... :-)

Do Vánoc sice daleko... :-)

Štědrý den. Člověk si zavzpomíná na to, jak je prožíval jako dítě. Pro mne osobně jsou Vánoce navždy spojené s pravidelnou rodinnou vánoční etudou zdobení vánočního stromečku. Přesněji nandáváním žároviček.

Důležitá poznámka. Většina z vás moje rodiče nezná, aby tedy byl zážitek při čtení co nejautentičtější, doporučuji si mého otce představit jako tatínka z Chalupy u lesa, tak jak jej stvárnil Zdeněk Svěrák. Matce je nejblíže asi Daniela Kolárová v Kulovém blesku.

Štědrý den, dopoledne. 3+1 v panelákovém bytě na okraji Hodonína kousek od lesa. Zatím vše probíhá zdárně. Matka s babičkou vaří v kuchyni. Dědeček si v ústranní v obyváku, kde již stojí vyřezávaný betlém, čte. V dětském pokoji já, sestra a otec zdobíme stromeček. Zbývá ho už jen osázet žárovičkami. Otec sahá po krabici, kde jsou žárovičky uskladněny.

To bývá každoročně bod zlomu.

Otec totiž VŽDY do krabice sáhne neomylně tak, že místo toho, aby je z krabice vytáhl takovým způsobem, aby udržel jejich pěkné složení za sebou, tak je dokonale pomotá.

Otec: Který debil to tam minulý rok skládal tak, že to celé zamotal?

Samozřejmě to vždy skládal otec, protože všichni věděli, že pokud to budou skládat oni, omlátí jim to o to víc o hlavu.

Otec: Já se vám na ty zasrané žárovičky a celý stromeček můžu vysrat.

Matka z kuchyně: Františku, uklidni se. Vždyť jsou Vánoce.

Otec (zabondážovaný v žárovičkách): Na ty se vám můžu taky vysrat. Když si tak chytrá Maruško, tak si to pojď rozplést.

Matka z kuchyně: Nic rozplétat nepůjdu, zaplétám vánočky.

Otec: Kašlu na to děti, tento rok na stromečku žádné žárovičky nebudou.

Sestra začíná plakat.

Matka z kuchyně: Klárinko neplač, on to Janík z tatínka zase rozplete a budeme mít pěkný stromeček i s žárovičkami. Tak jako každý rok.

Sestra už jen popotahuje.

Otec na mne: Tak se ukaž, když si to do té krabice tak blbě narval, jak mne teď z toho vymotáš.

Sestra stále popotahuje.

Já se snažím z toho otce vymotat.

Přináším si židli. Otec měří přes dva metry.

Sestra stále popotahuje.

Otec na mne : Kdybys to před rokem lépe složil při odstrojování stromečku, mohli jsme si tohle celé odpustit.

Já: Ale vždyť to vždy uklízíš schválně ty...

Otec se mi snaží dát pohlavek, ale žárovičková bondáž mu v tom zabrání. Moje snaha o rozmotání, která již trvá tak půl hodiny přichází vniveč a jsme opět na začátku.

Sestra začíná opět brečet.

Matka z kuchyně: Klárinko nebreč. V nejhorším tatínka postavíme hned vedle stromečku. I to bude pěkné.

Otec: Mařenko, laskavě nebuď ironická. Tobě se to povídá, když se každý rok schováš v kuchyni a celé zasrané žárovičky jsou každý rok jen na mně.

Dál stojím na židli a otce rozplétám.

Matka z kuchyně: Tak já se schovám v kuchyni? To jako myslíš, že mne baví celý Štědrý den prakticky strávit jen tady v kuchyni. Co asi myslíš, že tady dělám... Víš vůbec ty, že za celé ty roky jsem asi jedinou v téhle republice co nikdy neviděla Mrazíka? A víš proč? Protože ho dávají na Štedrý den dopoledne a to já, každý rok, už od rána tady peču vánočky, připravuji bramborový salát a věnuji si dalším věcem, na kterých si ty potom pochutnáš. A ty nejsi schopen nandat na ten stromeček ani ty pitomé žárovičky.

Otec: Maruška laskavě napřeháněj. Mám ti to přijít vysvětlit?

Následuje marný otcův pokus udělat krok směrem ke kuchyni. Bondáž mu v tom opět zabrání nicméně se mu podaří mne srazit ze židle.

Spadnu na sestru.

Sestra opět začíná brečet...

Zažívám teď z několika stran fakt nepříjemné období, kdy člověk nemá moc pozitivních zážitků a jak se v takových situacích stává, tak se často člověk v myšlenkách vrací do minulosti a do dětství.

Byl bych rád, kdyby to tady bylo místo, kde zanecháte nějakou svoji vzpomínku na časy svého dětství, na zajímavé lidi, které jste tehdy potkali a na chvíle a místa, které jsou už pryč, ale máte je stále ve svých vzpomínkách.