Když jsem byl malý hráli jsme v ulici s klukama takzvanou zeď. Spočívalo to v tom že se vzal tenisák a na jeden dotek se s ním kopalo o podezdívku plotu, od branky k sousedům. Každý měl tři životy, když se netrefil do podezdívky přišel o život a po třech životech prohrál a následoval výsměch.
Nejhorší byla taková ta rána kopaná z boku co se odrazila skoro až na konec ulice, to nebylo možné kopnout. Časem se upravovala pravidla, rozehrávka se nesměla kopat šikmo, když skončil tenisák pod autem, byla možnost si ho vyndat. Nevím proč jsem si na to vzpomněl, ale byla to neskutečná zábava. A když vysílalo OK3 chodilo se vždy v šest domu na Dobrodruhy z vesmíru. Sraz byl zase po nich.

Pridam taky ze svyho passé ... a bude to taky deda se kterym sme travily jako vnoucata hodne casu

Kdyz nas rodice hodili opet k prarodicum na vikend (coz bylo vzdycky uzasny), obcas se postestilo ze tam byl i bratranec se sestrenici. Vzdycky nas braval na prochazky mestem a ucil nas vsecky ulice z centra Tabora. Semtam sme zasli na nakou svacu do legendarniho bufetu na Krizikove namesti, kterej byl tim klasickym bufacem se stolkama na stojaka s klasickejma lahudkama.
Pamatuju si dodneska (bylato takova usmevna detska rodinna hostorka, ktery sme se smali imrvere), jak sme tam takhle jednou zapluli ja sem si rekl o oblozenej chlebicek a bratranec o burta. Nepamatuju si uz kolik nam presne bylo (me cca treba 8, bratranec je o 3 roky mladsi), takze sme si to kazdej hrde nesl od pultu ke stolu. Jak bratranec mel na jednom talirku s tim burtem i rohlik, samozrejme po par metrech mu upad na zem ... tak sme se mu zacali s dedou smat, on se teda i s tim talirkem ohnul aby ho zved a samozrejme vyklopil i toho burta kterej se dokutalel az k nekomu pod stul... to uz sme rvali smichy vsichni, on ho sebral, letmo ocistil, konecne si sedl a pochutnal si na nem jak se patri :)

JONY: tohle byl klasický mlíčňák ;) dělali tam božské jahodové koktejly a přesně jak píšeš, prodávali rakvičky a trubičky, jo a taky punčák. Ach jo.
Měli tam takové ty kovové bílé stolečky a zdobené židle. Bylo tam vlastně strašně málo místa, ale vždycky jsme seděli a povídali si. Dědeček mě vlastně vychovával. Možná, že chtěla babi vždycky klid, proto jsme chodili takhle pravidelně ;)
A když jsme se vrátili, seděla za svým stolem a strouhala mrkev a jablička a já teď akorát zase pláču…

Tohle je trochu bizár vzpomínka, protože místo panenek jsem měla nejraději nějaké pistolky, prak a nebo jsme do kinder vajíček dávali šumák x jedlou sodu a házeli ho po sobě a byli pořád šíleně špinavý :D ukázková holčička :D
Ten kluk na fotce je po smrti. Byl jeden z těch, co mě provázeli klučičím světem a dětstvím ;)

Měla jsem nevidomou kamarádku. Celé dětství jsme trávily buď před domem na klepači na koberce, kde mi předčítala a marně učila Braillovo písmo a nebo za domem, kde byl malý les plný stromů a my tam stavěli všichni z toho příšerného 13 patrového paneláku bunkry a lezli všemožně na stromy. Vylezla jsem vždycky hodně vysoko a pak se bála dolu. Ona kamarádka lezla za mnou a podle hmatu mě naváděla, kam mám položit nohu a kde se držet :D Většinou musel beztak dojít nějaký tatínek a sundat mě :D byla úžasná! Poznala mě vždycky na sto honů <3
Postavili jsme se vždycky do řady a nechali ji podle hmatu a někdy jen podle vůně rozpoznat, kdo je kdo a nikdy se nespletla ;) bylo nám kolem 4-5 let :)

Každou neděli jsme chodili s dědou do cukrárny na jahody se šlehačkou. Milovala jsem to. Pohár se podával do broušeného, bublinkatého skla se spoustou šlehačky - pravé šlehačky <3
Procházeli jsme spolu hlavní třídou a drželi se za ruku. Poskakovala jsem vedle něj v sukýnce a vždycky, když jsme potkali někoho známého, tak mi pevně zmáčkl ruku, ať nezapomenu na pozdrav. Vzpomínám, že mi ji mačkal pořád a já se vždycky radovala a ptala se, jak je možné, že ho zná tolik lidí ;)
A dnes, skoro jako každou neděli bych šla na pohár.
Chybíš!

Pamatuju se, jak se naši smáli, celkem pochvalně, když jsem asi tak ve čtvrté třídě přišel s poznámkou v žákovské knížce "Úmyslně poškozoval výstavku dárků ze SSSR." Dárky byly nějaký přílohy z časopisu Ogoňok ve vitríně, škvírou jsem tam strkal pravítko a snažil se něco povalit - byly trapný a hnusný.
Později jsem za nesplnění povinného sběru léčivých bylin dostal trest nasbírat a usušit přes prázdniny nať řebříčku v netriviálním množství. Jenže to šlo hrozně snadno, nať je všechno nad zemí, řebříčku byly lány a rychle vznikl plný velký papírový pytel v září dopravený do školy. Oznámil jsem splnění a pytel nechal vzadu ve třídě opřený o zeď, nikdo se o něj nezajímal. Jenže – po čase z pytle začaly vyletovat miniaturní mušky. Nejdřív po desítkách, potom po stovkách. Vzadu ve třídě byly všude. Spolužáci v zadních řadách si mi stěžovali, já jsem si myl ruce. Vyhodit jsme se to báli, bonzovat bylo blbý, těžce zamuškováno bylo několik dní, učitelka dozadu do třídy nechodila a nevěděla. Nakonec bylo přes mé rodiče domluveno, že pytel donesu kamsi a tam jeho obsah slisují do kostky (ale nikoli na počkání). Dál nevím, mám pocit, že ta kostka tam nakonec někde zůstala a už se do školy ani nevrátila.

Moje první vzpomínka je na prababicku, stojí v předsíni a má na sobě takovej ten dlouhej kabát na knoflíky, bez rukávů co byla babickovska móda v osmdesatkach. Je to jediná vzpomínka na prababicku, dle rodičů si ji nemohu pamatovat, ale já vím svy :)

To je krásné auditko! Děkujeme za něj <3
Poslední dobou se mi vrací čím dál více dětských vzpomínek, ale jsou to vzpomínky kruté a hodně těžce popsatelné. Někdy snad seberu odvahu.

Když jsem jako malej občas jezdil s otcem na osadu a potlachy (miloval jsem to, protože jsem mohl být dlouho vzhůru a nemusel se mýt), tak se chodilo na houby, tomuto se říkalo PODPAPÍRÁK.