Pridam taky ze svyho passé ... a bude to taky deda se kterym sme travily jako vnoucata hodne casu

Kdyz nas rodice hodili opet k prarodicum na vikend (coz bylo vzdycky uzasny), obcas se postestilo ze tam byl i bratranec se sestrenici. Vzdycky nas braval na prochazky mestem a ucil nas vsecky ulice z centra Tabora. Semtam sme zasli na nakou svacu do legendarniho bufetu na Krizikove namesti, kterej byl tim klasickym bufacem se stolkama na stojaka s klasickejma lahudkama.
Pamatuju si dodneska (bylato takova usmevna detska rodinna hostorka, ktery sme se smali imrvere), jak sme tam takhle jednou zapluli ja sem si rekl o oblozenej chlebicek a bratranec o burta. Nepamatuju si uz kolik nam presne bylo (me cca treba 8, bratranec je o 3 roky mladsi), takze sme si to kazdej hrde nesl od pultu ke stolu. Jak bratranec mel na jednom talirku s tim burtem i rohlik, samozrejme po par metrech mu upad na zem ... tak sme se mu zacali s dedou smat, on se teda i s tim talirkem ohnul aby ho zved a samozrejme vyklopil i toho burta kterej se dokutalel az k nekomu pod stul... to uz sme rvali smichy vsichni, on ho sebral, letmo ocistil, konecne si sedl a pochutnal si na nem jak se patri :)

Pamatuju se, jak se naši smáli, celkem pochvalně, když jsem asi tak ve čtvrté třídě přišel s poznámkou v žákovské knížce "Úmyslně poškozoval výstavku dárků ze SSSR." Dárky byly nějaký přílohy z časopisu Ogoňok ve vitríně, škvírou jsem tam strkal pravítko a snažil se něco povalit - byly trapný a hnusný.
Později jsem za nesplnění povinného sběru léčivých bylin dostal trest nasbírat a usušit přes prázdniny nať řebříčku v netriviálním množství. Jenže to šlo hrozně snadno, nať je všechno nad zemí, řebříčku byly lány a rychle vznikl plný velký papírový pytel v září dopravený do školy. Oznámil jsem splnění a pytel nechal vzadu ve třídě opřený o zeď, nikdo se o něj nezajímal. Jenže – po čase z pytle začaly vyletovat miniaturní mušky. Nejdřív po desítkách, potom po stovkách. Vzadu ve třídě byly všude. Spolužáci v zadních řadách si mi stěžovali, já jsem si myl ruce. Vyhodit jsme se to báli, bonzovat bylo blbý, těžce zamuškováno bylo několik dní, učitelka dozadu do třídy nechodila a nevěděla. Nakonec bylo přes mé rodiče domluveno, že pytel donesu kamsi a tam jeho obsah slisují do kostky (ale nikoli na počkání). Dál nevím, mám pocit, že ta kostka tam nakonec někde zůstala a už se do školy ani nevrátila.

Moje první vzpomínka je na prababicku, stojí v předsíni a má na sobě takovej ten dlouhej kabát na knoflíky, bez rukávů co byla babickovska móda v osmdesatkach. Je to jediná vzpomínka na prababicku, dle rodičů si ji nemohu pamatovat, ale já vím svy :)

Když jsem jako malej občas jezdil s otcem na osadu a potlachy (miloval jsem to, protože jsem mohl být dlouho vzhůru a nemusel se mýt), tak se chodilo na houby, tomuto se říkalo PODPAPÍRÁK.