Pridam taky ze svyho passé ... a bude to taky deda se kterym sme travily jako vnoucata hodne casu

Kdyz nas rodice hodili opet k prarodicum na vikend (coz bylo vzdycky uzasny), obcas se postestilo ze tam byl i bratranec se sestrenici. Vzdycky nas braval na prochazky mestem a ucil nas vsecky ulice z centra Tabora. Semtam sme zasli na nakou svacu do legendarniho bufetu na Krizikove namesti, kterej byl tim klasickym bufacem se stolkama na stojaka s klasickejma lahudkama.
Pamatuju si dodneska (bylato takova usmevna detska rodinna hostorka, ktery sme se smali imrvere), jak sme tam takhle jednou zapluli ja sem si rekl o oblozenej chlebicek a bratranec o burta. Nepamatuju si uz kolik nam presne bylo (me cca treba 8, bratranec je o 3 roky mladsi), takze sme si to kazdej hrde nesl od pultu ke stolu. Jak bratranec mel na jednom talirku s tim burtem i rohlik, samozrejme po par metrech mu upad na zem ... tak sme se mu zacali s dedou smat, on se teda i s tim talirkem ohnul aby ho zved a samozrejme vyklopil i toho burta kterej se dokutalel az k nekomu pod stul... to uz sme rvali smichy vsichni, on ho sebral, letmo ocistil, konecne si sedl a pochutnal si na nem jak se patri :)

JONY: tohle byl klasický mlíčňák ;) dělali tam božské jahodové koktejly a přesně jak píšeš, prodávali rakvičky a trubičky, jo a taky punčák. Ach jo.
Měli tam takové ty kovové bílé stolečky a zdobené židle. Bylo tam vlastně strašně málo místa, ale vždycky jsme seděli a povídali si. Dědeček mě vlastně vychovával. Možná, že chtěla babi vždycky klid, proto jsme chodili takhle pravidelně ;)
A když jsme se vrátili, seděla za svým stolem a strouhala mrkev a jablička a já teď akorát zase pláču…

BERRUNA: tahle cukrárnová vzpomínka mi připomenula památnou cukrárnu Dejmal (kousek vedle olomouckého Prioru), kterou jsme vždy navštěvovali s prarodiči nebo rodiči když jsme byli na prázdninách na Svatém Kopečku a zajeli jsme do Olomouce. Nevím nakolik to mám oblivněné dětskými vzpomínkami, ale v paměti mi zůstane jako ta nejlepší cukrárna, kterou jsem kdy zažil. Ten výběr a kvalita. Ach... A to navzdory předlistopadovému socíku. Po revoluci nějakou dobu fungovala jako cukrárna Maruška, ale už to nebylo úplně ono a následně zmizela z povrchu zemského. Strašná škoda.

A podobný osud potkal i cukrárny na Svatém Kopečku. Pamatuji si, že tam bývaly hned tři. Teď tam přežívá stěží jedna a je naprosto mizerná. Přitom z dětsví si pamatuji, že mívali super výběr zákusků a jak jsme po obědě vždy se sestrou běželi koupit takové růžové řezy plus rakvičku se šlehačkou a babičce trubičku.

Hmmm... neděle večer, já dostal chuť na sladké a doma nic nemám.

Tohle je trochu bizár vzpomínka, protože místo panenek jsem měla nejraději nějaké pistolky, prak a nebo jsme do kinder vajíček dávali šumák x jedlou sodu a házeli ho po sobě a byli pořád šíleně špinavý :D ukázková holčička :D
Ten kluk na fotce je po smrti. Byl jeden z těch, co mě provázeli klučičím světem a dětstvím ;)

Měla jsem nevidomou kamarádku. Celé dětství jsme trávily buď před domem na klepači na koberce, kde mi předčítala a marně učila Braillovo písmo a nebo za domem, kde byl malý les plný stromů a my tam stavěli všichni z toho příšerného 13 patrového paneláku bunkry a lezli všemožně na stromy. Vylezla jsem vždycky hodně vysoko a pak se bála dolu. Ona kamarádka lezla za mnou a podle hmatu mě naváděla, kam mám položit nohu a kde se držet :D Většinou musel beztak dojít nějaký tatínek a sundat mě :D byla úžasná! Poznala mě vždycky na sto honů <3
Postavili jsme se vždycky do řady a nechali ji podle hmatu a někdy jen podle vůně rozpoznat, kdo je kdo a nikdy se nespletla ;) bylo nám kolem 4-5 let :)

Každou neděli jsme chodili s dědou do cukrárny na jahody se šlehačkou. Milovala jsem to. Pohár se podával do broušeného, bublinkatého skla se spoustou šlehačky - pravé šlehačky <3
Procházeli jsme spolu hlavní třídou a drželi se za ruku. Poskakovala jsem vedle něj v sukýnce a vždycky, když jsme potkali někoho známého, tak mi pevně zmáčkl ruku, ať nezapomenu na pozdrav. Vzpomínám, že mi ji mačkal pořád a já se vždycky radovala a ptala se, jak je možné, že ho zná tolik lidí ;)
A dnes, skoro jako každou neděli bych šla na pohár.
Chybíš!

Pamatuju se, jak se naši smáli, celkem pochvalně, když jsem asi tak ve čtvrté třídě přišel s poznámkou v žákovské knížce "Úmyslně poškozoval výstavku dárků ze SSSR." Dárky byly nějaký přílohy z časopisu Ogoňok ve vitríně, škvírou jsem tam strkal pravítko a snažil se něco povalit - byly trapný a hnusný.
Později jsem za nesplnění povinného sběru léčivých bylin dostal trest nasbírat a usušit přes prázdniny nať řebříčku v netriviálním množství. Jenže to šlo hrozně snadno, nať je všechno nad zemí, řebříčku byly lány a rychle vznikl plný velký papírový pytel v září dopravený do školy. Oznámil jsem splnění a pytel nechal vzadu ve třídě opřený o zeď, nikdo se o něj nezajímal. Jenže – po čase z pytle začaly vyletovat miniaturní mušky. Nejdřív po desítkách, potom po stovkách. Vzadu ve třídě byly všude. Spolužáci v zadních řadách si mi stěžovali, já jsem si myl ruce. Vyhodit jsme se to báli, bonzovat bylo blbý, těžce zamuškováno bylo několik dní, učitelka dozadu do třídy nechodila a nevěděla. Nakonec bylo přes mé rodiče domluveno, že pytel donesu kamsi a tam jeho obsah slisují do kostky (ale nikoli na počkání). Dál nevím, mám pocit, že ta kostka tam nakonec někde zůstala a už se do školy ani nevrátila.

Moje první vzpomínka je na prababicku, stojí v předsíni a má na sobě takovej ten dlouhej kabát na knoflíky, bez rukávů co byla babickovska móda v osmdesatkach. Je to jediná vzpomínka na prababicku, dle rodičů si ji nemohu pamatovat, ale já vím svy :)

To je krásné auditko! Děkujeme za něj <3
Poslední dobou se mi vrací čím dál více dětských vzpomínek, ale jsou to vzpomínky kruté a hodně těžce popsatelné. Někdy snad seberu odvahu.

N_I: Já mám nejstarší vzpomínku kdy jsem se naučil stát. Jsem o prarodičů v takové té dřevěné postýlce s dřevěnými šprušlemi. Přesně si pamatuji, kde stála. U zdi u prarodičů v ložnice kousek od nefunkčních kamen. Stojím v ní, držím se šprušlí a dívám se směrem ke dveřím do obývacího pokoje vedle kterých je zrcadlo.

Dodnes netuším kolik mi mohlo být. Asi tak plus mínus rok?

Potom si velmi dobře vzpomínám kdy se narodila sestra. Bylo mi dva a půl. Sedím u babičky u stolu a jím polévku. Zeleninovou. Je cca poledne. Do kuchyně vstupuje matka co právě přijela z porodnice (nepamatuji si, jestli jsem si tohle uvědomoval). Přiváží sestru zachumlanou v nějaké dece a peřinách. Je půlka listopadu. Pokládá ji na gauč pod okny. Jdu se na sestru podívat. Ze zbytku obědu nic nebude. Skončil jsem vzpomínkami u té polévky. :-)

JONY: abych tuhle historku poněkud kompenzoval, tak další vzpomína na procházky a výlety s dědou.

Se sestrou jsme je milovali, protože dědeček nám vždy dovolil věci, které byli s kýmkoliv jiným nemyslitelné. Myslím, že to pěkně ilustrují dvě vzpomínky.

Ta první je z jedněch jarních prázdnin na Svatém Kopečku. Mohlo to být někdy koncem března. Sníh roztál, první jarní sluníčko. Nedělní odpoledne. Všude v lese mokro, takže jsme byli omezeni jen na štěrkové a asfaltové cesty, které v tamních lesích vybudovala sovětská armáda. Ta hlavní z nich, vedoucí od olomoucké zoo směrem k radíkovskému vysílači sloužívala jako oblíbené místo rodinných vycházek nejen místních, ale i rodin s dětmi z Olomouce a okolních vesnic.

Jsme na procházce s dědečkem, mineme zoo a odbočíme do lesa. Cestou potkáváme maminky s kočárky a dětmi. Blížíme se k místu kde kousek od cesty v takovém hustém mlází a vysoké trávě stává posed. Děda miloval obcházet posedy a kontrolovat v jakém stavu jsou (ač sám nebyl myslivec a k myslivosti neměl žádný vztah). Je časné jaro, svítí sluníčko, ale není nijak teplo. Cesta vede po takovém vyšším náspu, posed je nějakých deset až patnáct metrů od cesty a cca o dva metry níže. Cesta k němu vede hustou travou a mlázím. Tam ja teď na jaře po zimě všechno seschlé a hnědošedé.

Děda pronáší památnou větu:" Nechtěli byste se podívat k čihadlu, jak to tam vypadá?"

Začíná takhle vždy, když po nás něco chce.

"Nechtěli byste jít nakoupit?"

"Nechtěli byste vstávat?"

Odpověď bývá zřejmá, ale tentokrát je to jinak. Samozřejmě, že posed prozkoumat chceme.

Vrháme se nadšene z cesty dolů do mlází a zbytků seschlé trávy...


...a velmi rychle končíme asi tak po kolena v ledové vodě a bahně. Ono tam bává vlhko i během léta, natož potom v březnu, kdy čerstvě roztál sníh. I nám je jasné, že z průzkumu nic nebude. Mokří se vyšplháme nahoru na cestu.

Dědeček nepropadá panice (tak se nám to alespoň tenkrát jevilo, teď už vím, že ve skutečnosti panice zjevně propadnout musel, pomyšlení až tohle zjistí babička ho muselo okamžitě vyděsit). Nařizuje nám se vyzout a vysvléc mokré oblečení a zkušeně (opět jen tehdejší dětskou optikou) ho rozkládá na cestu, tak aby ho usušil na sluníčku.

Kolem nás prochází olomoucké rodiny s dětmi. Matky a babičky na nás vyděšeně zírají, otcové a dědečci se tváří soucitně. Moc to neschne. Dědeček tomu pomáhá tím, že neustále rozložené oblečení po cestě posouvá tak, aby bylo stále na sluníčku a ne ve stínu. My se skvěle bavíme. Zajímavé je, že asi nemohlo být nijak teplo, ale ve vzpomínkách si vůbec nepamatuji, že by nám byla zima. Bavíme se tím, že bosí skáčeme panáka.

Jak to přesně dopadlo si už nepamatuji. Uschnout to nemohlo a muselo to prasknout. Stejně tak ale nepamatuji, že by to skončilo nějakým nachlazením.

Zajímavé je, že děda úplně vyloučil nejlogičtější variantu vzít nás rychle domů do sucha a tepla. Inu zoufalí lidí v zoufalích situacích dělají zoufalé věci... :-)

Když jsem jako malej občas jezdil s otcem na osadu a potlachy (miloval jsem to, protože jsem mohl být dlouho vzhůru a nemusel se mýt), tak se chodilo na houby, tomuto se říkalo PODPAPÍRÁK.

...mám slabost pro různé nechutné historky, kde figurují extrementy a vyměšování. Matka tomu říká "vyměšovací historky".

Nejspíš mi tyhle geny předal dědeček. Doteď se sestrou vzpomínáme, jak jsme s ním jako malí na Svatém Kopečku chodili na procházky po okolních lesích a vždy když jsme míjeli jedno konkrétní místo pod radíkovskou věží, tak neopomenul vytáhnout story, jak tam kdysi šel s babičkou a ta uviděla na zemi pohozený kapesník. Jala se ho zvednout, když tu zjistila, že pod kapesníkem je hovno. Ale ani to jí nezabránilo kapesník sebrat a doma vyprat. Což teda byla imho zcela vyfabulovaná story, protože babička sice byla "spořivka", ale zároveň úzkostně čistotná.

Ale to bylo zjevně jedno, děda si prostě tu story vždy neodpustil a my jsme ji milovali.

Je zajímavé, že nás ale nikdy nenapadlo se zeptat, aby nám doma ukázal, který je to kapesník... :-)

Do Vánoc sice daleko... :-)

Štědrý den. Člověk si zavzpomíná na to, jak je prožíval jako dítě. Pro mne osobně jsou Vánoce navždy spojené s pravidelnou rodinnou vánoční etudou zdobení vánočního stromečku. Přesněji nandáváním žároviček.

Důležitá poznámka. Většina z vás moje rodiče nezná, aby tedy byl zážitek při čtení co nejautentičtější, doporučuji si mého otce představit jako tatínka z Chalupy u lesa, tak jak jej stvárnil Zdeněk Svěrák. Matce je nejblíže asi Daniela Kolárová v Kulovém blesku.

Štědrý den, dopoledne. 3+1 v panelákovém bytě na okraji Hodonína kousek od lesa. Zatím vše probíhá zdárně. Matka s babičkou vaří v kuchyni. Dědeček si v ústranní v obyváku, kde již stojí vyřezávaný betlém, čte. V dětském pokoji já, sestra a otec zdobíme stromeček. Zbývá ho už jen osázet žárovičkami. Otec sahá po krabici, kde jsou žárovičky uskladněny.

To bývá každoročně bod zlomu.

Otec totiž VŽDY do krabice sáhne neomylně tak, že místo toho, aby je z krabice vytáhl takovým způsobem, aby udržel jejich pěkné složení za sebou, tak je dokonale pomotá.

Otec: Který debil to tam minulý rok skládal tak, že to celé zamotal?

Samozřejmě to vždy skládal otec, protože všichni věděli, že pokud to budou skládat oni, omlátí jim to o to víc o hlavu.

Otec: Já se vám na ty zasrané žárovičky a celý stromeček můžu vysrat.

Matka z kuchyně: Františku, uklidni se. Vždyť jsou Vánoce.

Otec (zabondážovaný v žárovičkách): Na ty se vám můžu taky vysrat. Když si tak chytrá Maruško, tak si to pojď rozplést.

Matka z kuchyně: Nic rozplétat nepůjdu, zaplétám vánočky.

Otec: Kašlu na to děti, tento rok na stromečku žádné žárovičky nebudou.

Sestra začíná plakat.

Matka z kuchyně: Klárinko neplač, on to Janík z tatínka zase rozplete a budeme mít pěkný stromeček i s žárovičkami. Tak jako každý rok.

Sestra už jen popotahuje.

Otec na mne: Tak se ukaž, když si to do té krabice tak blbě narval, jak mne teď z toho vymotáš.

Sestra stále popotahuje.

Já se snažím z toho otce vymotat.

Přináším si židli. Otec měří přes dva metry.

Sestra stále popotahuje.

Otec na mne : Kdybys to před rokem lépe složil při odstrojování stromečku, mohli jsme si tohle celé odpustit.

Já: Ale vždyť to vždy uklízíš schválně ty...

Otec se mi snaží dát pohlavek, ale žárovičková bondáž mu v tom zabrání. Moje snaha o rozmotání, která již trvá tak půl hodiny přichází vniveč a jsme opět na začátku.

Sestra začíná opět brečet.

Matka z kuchyně: Klárinko nebreč. V nejhorším tatínka postavíme hned vedle stromečku. I to bude pěkné.

Otec: Mařenko, laskavě nebuď ironická. Tobě se to povídá, když se každý rok schováš v kuchyni a celé zasrané žárovičky jsou každý rok jen na mně.

Dál stojím na židli a otce rozplétám.

Matka z kuchyně: Tak já se schovám v kuchyni? To jako myslíš, že mne baví celý Štědrý den prakticky strávit jen tady v kuchyni. Co asi myslíš, že tady dělám... Víš vůbec ty, že za celé ty roky jsem asi jedinou v téhle republice co nikdy neviděla Mrazíka? A víš proč? Protože ho dávají na Štedrý den dopoledne a to já, každý rok, už od rána tady peču vánočky, připravuji bramborový salát a věnuji si dalším věcem, na kterých si ty potom pochutnáš. A ty nejsi schopen nandat na ten stromeček ani ty pitomé žárovičky.

Otec: Maruška laskavě napřeháněj. Mám ti to přijít vysvětlit?

Následuje marný otcův pokus udělat krok směrem ke kuchyni. Bondáž mu v tom opět zabrání nicméně se mu podaří mne srazit ze židle.

Spadnu na sestru.

Sestra opět začíná brečet...

Zažívám teď z několika stran fakt nepříjemné období, kdy člověk nemá moc pozitivních zážitků a jak se v takových situacích stává, tak se často člověk v myšlenkách vrací do minulosti a do dětství.

Byl bych rád, kdyby to tady bylo místo, kde zanecháte nějakou svoji vzpomínku na časy svého dětství, na zajímavé lidi, které jste tehdy potkali a na chvíle a místa, které jsou už pryč, ale máte je stále ve svých vzpomínkách.