Umím už léta nazpaměť tenhle geniální monolog. A kdykoliv se u někoho griluje, udí, peče nebo vaří a někdo mne poprosí, ať na to chvíli dohlídnu, tak se zamyslím a akademicky jej přednesu:
"Přátelé, já vám vopravdu nevim, já bych vám to neradil. Já totiž všechno sežeru. Já když jdu z práce, tak celou hodinu nakupuju. Plnou tašku toho nesu. Deset deka salámu, deset támhletoho, patnáct deka slezský tlačenky, dvacet deka vobyčejný, trošku majonézy a kyselý ryby - ty já strašně rád. A já jak už to vidím za výkladem, tak na to dostanu tak strašnou chuť, že z toho až zeslábnu. A tak rychle nakoupím a jdu domů. Ale to nejdu - to já utíkám. A doma to všechno sežerem. Díváme se na televizi a já pak šahám a šahám a žeru, až na stole nezbyde nic. Tak jsem to sežral, povidám, a jdem spát. Ale o půlnoci se hlady probudím a zápasím se svým svědomím. A pak si řeknu: hovno! Jdu do špajzky, uříznu půlku salámu a tu půlku žeru v posteli. Manželka ze spaní říká: jen ať mi neumastíš peřiny, a spí dál. A já taky usnu, ale za hodinu se zase probudím a už to nevydržím, vstanu a jdu sežrat tu druhou půlku salámu. A tak to jde až do rána. To pak snídám vepřovej bůček. Jak vám říkám, přátelé: nevím, nevím..."
Včera jsem tím poslal smíchy do kolen kamarádova otce.