Jaký kolem sebe mám lidi. Kamarádce můžu napsat 1. ledna ráno, že jsem ve vedlejší vsi na chatě, kde je zamrzlá voda, a jestli se k ní můžu jít vysrat :D Mohla jsem, a ještě pro mě zajela, několikachodově mě nakrmila, a mohla jsem s ní preparovat soví vývržky (a už poznám myší čelističku a obratýlek!:D).
Kamarád se mi přes svátky podstatě vnutil do bytu, že po tý mojí dlouhý depresi uděláme novej start, hloubkovej úklid a přetřídění všeho. Šůroval se mnou a ještě mi vyměnil kuchyňskou desku a dřez, což v starym bytě, kde neni téměř jediná rovná stěna nebo pravej úhel, byl fakt pekelnej úkol. Sama bych si netroufla o to říct, ale obrovsky mi to pomohlo. Jumpstart novejch začátků.
A s kamarádošéfem se právě jak z Montypythonovskýho skeče dohadujem, že on si chce moji práci koupit dráž, zatímco já chci zaplatit míň, že na tolik mi to nepřijde. Dva dementi (teda hlavně já) a ukázkovej příklad, jak se nemá vyjednávat o ceně. Ale vyhrál, a já si budu moct do upgradovaný kuchyně ještě pořídit upgradovanou lednici s větším mrazákem.
Za ty roky psychickejch problémů se mi strašně protřídil sociální okruh, hodně mě to děsilo, protože jsem zjistila, že když jde tlustý do tenkejch, o většinu přátel, který znam 20+let, se naprosto nemůžu opřít. Takový strašně nejistý vzduchoprázdno, který tý depresi a úzkostem moc nepřidalo.
Ale vlastně zjišťuju, kolik jinejch vztahů mi za ten poslední rok začalo kvést, o kolik víc v nich můžu bejt fakt já. A že se objevujou lidi, který mi jsou fakt hodně blízký i bez tý společný historie. A já si postupně dovoluju se fakt opřít, když je potřeba. A jsem za to strašně vděčná.