Venku se déšť změnil v běsnící bouři, provazce vody bičovaly okna, blesk prořízl oblohu a ozářil nepřiřozeně vzteky zkřivenou tvář brutálního policajta.
Celá scéna měla nádech noir filmu.

Zkoprnělí chovanci se seřadili do jedné řady a poslušně diktovali své nacionále. Poslušně jsem vyblekotal i své datum narození, celé jméno a důvod umístění v tomto ústavu. Ten byl prostý, zmlátil jsem jednoho hajzla tak, že už se nikdy nepostaví.

Prošel jsem na chodbu vedoucí z jídelny, kde jsme čekali na další vývoj. Mezitím psovodi procházeli jednotlivé pokoje. Fred, můj spolubydlící se začal klepat: "Jestli najdou tu dobrotu schovanou v noze postele, jsem tu až do osmnácti!" Jeho strach byl doslova cítit. K pachu potu se přidal nepříjemný odér nervozitou způsobeného bzdění.

Psovod však vyšel z našeho pokoje a pokračoval dál. Že by to přecijen nebylo normální šťára a nehledali drogy, ale zmiňovaného trestance?

Konečně neděle!
To je u nás v pasťáku návštěvní den.Teda ne,že by za mnou někdy někdo přijel,
ale za malejma smradama občas přijede nějaká tetička nebo sestřenka,a my jim pak
můžem sebrat bufet co nafasujou.

Enrico! Už ho mám plné zuby. Kašlu na varování Ludvy, jeho otce, Jany i toho podvraťáčka a beru do ruky sekeru z karavanu a jdu mu přímo naproti.
Jak to tak bývá se surovci, i tento byl v podstatě zbabělec. Sotva jsem se dostal dva kroky od něj, začal se pokoušet nastartovat toho svého Harleye. Leč bohužel jej dostihla vlastní nervozita a motor předraženého vozítka přechlastal.

Nezbylo mu než se rozhodnout, zda se mi postaví nebo uteče.

,,Chrrrrrr waf haf" ozval se pejsek Puntík - Asi abychom na něj nezapomněli?
,,Haf haf haf haf haf" začal víc a víc štěkat.
Něco se k nám blížilo.

Jana se nervózně rozhledla kolem. Ludva, stale omámen, ležel na nemocničnmím lůžku, jeho oči už nebyly tak zmatené.
"Musíme jednat rychle" řekla a její hlas zněl rozhodně i kdyz s trochou napeti.
"Co se děje?" zeptal se Ludva, zjevně stále v šoku.
"Enrico. Půjde po nás Enrico" řekla tiše a její slova visela ve vzduchu. "Všechno, co jsme udělali, ho přitahuje. Nezastaví se, dokud nás nedostane!
Ludva vypada zamraceny. "Tak co máme dělat?"
Jana se k němu naklonila, ruku mu jemně položila na tvář a mile se na něho podívala. Najednou její pohled ztvrdl jako by se v ní probudil profesionál, kterým byla. "Musíme být opatrní. A rychlí. Teď už jde o to, jestli vůbec přežijeme"
Její slova Ludvu ho zasáhla. Vzal její ruku z tváře a jemně ji políbil. "Od té doby, co sem tě poznal, můj život dostal význam. Cítím, že jsem naživu." prohlásil a na chvíli zavřel oči. Po chvíli je otevřel a pokračoval: "