EVILMIND: jj, takovýhle výtrysky grafománie nemůže dělat sám... nebo teda může ale to je teda kurva smutný :/
Daniel Vavra
·
Přátelé, přišel zase ten čas, kdy se otevřela otázka našeho vztahu s Němci a protože "dezolátům" se nelíbí sjezd Sudetských Němců v Brně, tak naši nejlepší zaujali automaticky opačný postoj a projevují svojí toleranci, lásku, zdravé vlastenectví a demokratické hodnoty tím, že si plivnou na ubohé čecháčky a společně pláčou nad strašlivou křivdou, která se stala hodnému strýčkovi Posseltovi, který po nás nikdy nic nechtěl.
Problém při tom trochu je, že se všichni bavíme o Benešových dekretech, odsunech a křivdách, přičemž větší část zúčastněných nemá ani tušení, kdo to vlastně byl ten Beneš, natož proč vydával nějaké dekrety. Přiznám se, že i já mám mnoho věcí jen z mediálních zjednodušení a pojďme si proto společně zopakovat nějaké základní slofíčka.
Kdysi dávno, pozval náš pan král Přemysl Otakar I. a pak ještě další králové, do neosídlených pohraničních částí naší země kolonisty ze sousední Germánie. Dělali to proto, protože potřebovali jejich investice a také jejich know how. Kupříkladu k těžbě stříbra. Překvapivě to velice připomíná dnešní migrační politiku EU. Němci ovšem byli velice pracovití a skvěle organizovaní a jimi založené obce vcelku vzkvétaly. Naprosto neuvěřitelný románo tom napsal kupříkladu Vladimír Neff - Srpnovští páni. Takový splatter gore horror o kolonizaci a čecháčcích.
Tak se přihodilo, že tito lidé byli často zvýhodňováni více, než původní obyvatelstvo, založili tu mnoho měst, kde tvořili vládnoucí menšinu a nikdy se neasimilovali, nepřijali ani náš jazyk a později ani naši víru. Proto kupříkladu v našem hlavním městě, nebo i v Brně a mnoha dalších městech, byla dominantním jazykem vládnoucí menšiny Němčina a Čech neměl šanci dostat se do vedení radnic (koho by to zajímalo, je to jedním z motivů příběhu KCD), což vedlo i k naší oblíbené kratochvíli - defenestracím.
To bylo (a někteří progresivní historici to velmi neradi slyší) jednou z příčin husitské revoluce. Němci už tehdy raději, než aby přijali naši víru, nechali zde svoje majetky a uprchli. Husitská revoluce způsobila poprvé etnické spory, revoltu proti Němcům a jejich exodus.
První zmínky o vztahu Čechů s Němci v kronikách jsou zcela otevřené projevy naprosté nevraživosti českých kronikářů vůči německým "utlačovatelům". Dalimil je doslova nenáviděl. Kosmas taktéž. Proti Němcům se ostře vymezoval i Jan Hus, který podporoval Kutnohorský dekret, který zbavil Univerzitu Karlovu německé většiny, ale najdou se i jeho mnohé ostré výroky na adresu našich západních sousedů.
Naše vztahy s Němci pak jsou mimo jiné jedna víc než tisíc let trvající série válek a pokusů o nadvládu, které jsme téměř nikdy nevyvolali my.
Jen namátkou:
Karlovské výpravy do Čech (791, 805, 806)
Války Velké Moravy s Východofranskou říší (9. století)
Tažení Jindřicha I. Ptáčníka do Čech (929)
Tažení Oty I. proti Boleslavu I.
První a druhé Jindřichovo tažení do Čech (1041)
Spory s Babenberky a bavorskými/saskými knížaty
Bitva na Moravském poli (1278)
5 křížových výprav proti Husitům
Války o rakouské dědictví (1740–1748)
Sedmiletá válka (1756–1763)
Válka o bavorské dědictví („bramborová válka", 1778–1779)
Prusko-rakouská válka (1866)
První světová válka (1914–1918)
Mnichovská dohoda a zábor Sudet (září–říjen 1938)
Druhá světová válka (1939–1945)
Drtivou většinu z těchto válek jsme nevyvolali my a i u té třicetileté (kterou jsem raději ani neuvedl) bysme se mohli dohadovat, kdo za to vlastně může.
Kromě toho, pokaždé, když jsme se dostali pod německou nadvládu (což bylo často a na dlouho), tak se nás snažili diskriminovat, násilně asimilovat, nutili nás mluvit německy, na matrikách poněmčovali česká jména (proto se tady tolik lidí jmenuje Šmíd, Majer apod, to jsou jen nuceně poněmčené české příjmení Kovář a Šafář). A samozřejmě cílem toho posledního pokusu bylo odlifrovat nás jako méněcennou rasu někam na Sibiř.
Co se týče samotných sudeťáků, tak v roce 1935 Sudetoněmecká strana v Československu v relativně svobodných volbách získala mezi etnickými Němci 65 % hlasů. Tedy násobně vyšší podíl než nacisté kdy získali v Německu. 15,18 % všech hlasů v celostátním měřítku – nejvíc ze všech stran v Československu.
Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 došlo k výbuchu podpory:
Březen 1938: 770 tisíc členů SdP
Červenec 1938: 1,3 milionu členů
Komunální volby květen–červen 1938 v obecních volbách měsíc před Mnichovem SdP získala kolem 90 % hlasů německých voličů – konkrétně 1 116 726 z 1 297 248 německých hlasů, tj. 89,87 %
Ze všech regionů Třetí říše – včetně Bavorska, Pruska, Saska, Rakouska – byly Sudety na prvním místě v hustotě nacistické příslušnosti!!!!!
Tvářit se dnes tedy, že sudeťáci byli nějací nevinní přihlížející Hitlerova řádění, kteří za nic nemůžou, je naprosto obludná lež.
Za druhé světové války zde Němci zavraždili téměř 280 tisíc Židů a Romů.
Popravili 10 000 lidí.
Povraždili 20 000 Slováků v povstání
Jen v Praze v květnu 1945 zavraždili 8000 lidí.
Padlo tisíce českých vojáků bojujících proti nacistům.
Zahynulo 3500 totálně nasazených (totálně nasazen byl i můj děda)
Celkem mají na svědomí cca 350 tisíc obyvatel Československa.
To je víc než desetinásobek procentního podílu obětí západoevropských zemí jako Francie nebo Belgie.
Kromě toho tu byly majetkové škody.
Materiální škody způsobené Němci v ČSR byly odhadovány na více než 360 miliard tehdejších korun. To je v dnešních penězích někde od 3,6 bilionů a podle některých přepočtů až skoro 30 bilionů. S úroky 4 % p.a. od 1945 cca 50–100+ bilionů Kč. Roční rozpočet ČR (2024) je cca 1,9 bilionu Kč.
Po válce došlo taky k vydrancování průmyslových zařízení, demontáž strojů, krádeže uměleckých sbírek, ničení knihovních fondů (např. zničení Slovanské knihovny, krádeže z hradů a zámků), ekonomické vykořisťování protektorátu pro válečnou výrobu.
Ze strany Německa bylo Československu z tohoto nároku vyplaceno jen 230,1 milionu korun československých" – tedy z 306 miliard cca 0,075 %
My jsme se reparací NIKDY nevzdali, ale díky SSSR a jejich zrušení reparací pro NDR, jsme je nikdy nedostali.
V prosinci 1973 podepsalo Československo s NSR Smlouvu o vzájemných vztazích (Praha). Při té příležitosti tehdejší kancléř Willy Brandt uznal československé reparační nároky jako platné, ale jejich vyplacení podmínil sjednocením Německa.
A když se Německo sjednotilo po roce 1990, tak jsme (Havel a Dientsbier) reparační nárok neuplatnili.
„Další pokus československé vlády, učiněný v polovině roku 1990, zahájit jednání o nárocích na výplatu válečných reparací německá strana odmítla s odůvodněním, že jejich experti jsou zaneprázdněni přípravou dokumentů ke sjednocení Německa. Přesto byl dán slib, že po sjednocení státu budou rozhovory o reparacích pokračovat. Po sjednocení Německa v říjnu roku 1990, Německo s ohledem na první celoněmecké volby, které poté proběhly v prosinci, odmítlo o problému jednat."
21. ledna 1997 podepsali Václav Klaus a Helmut Kohl (za asistence ministrů Zieleniece a Kinkela) Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích. Klíčový bod IV deklarace: "obě strany potvrzují, „že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti"
Šlo o politický kompromis: my nepožadujeme reparace, vy nepodporujete sudetoněmecké nároky. Bylo to ale také proto, že kdyby jsme tehdy Němce naštvali, nevzali by nás do EU a do NATO, v ohrožení by byla Škodovka a tak dále.
Teoreticky nám ale Němci dluží asi 50 násobek našeho ročního rozpočtu. Dovedete si představit, co by se za to dalo pořídit?
My jsme jim ale "na oplátku" zabavili Benešovými dekrety sudetský majetek a to v zásadě podle různých (tehdejších i dnešních) odhadů odpovídá přibližně hodnotě požadovaných reparací.
Dalo by se říci, že "co jsme si to jsme si", nebo "nemáme si ted co vyčítat." Což z naší strany vždy tak nějak platilo. Ze strany německé nikolivěk a Posselt a landsmančaft ještě v roce 2015 vznášeli nejrůznější nároky.
No a teď k těm dekretům. Odsun Němců neprobíhal kvůli Benešovým dekretům. Probíhal na základě Postupimské dohody. Dekrety pouze vytvořily právní rámec jak se to bude realizovat, primárně odebrání občanství atd.
Popravování umožňoval pouze Dekret č. 16/1945 Sb. „Velký retribuční dekret" o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů. Zřídil mimořádné lidové soudy, které mohly soudit a popravovat válečné zločince. Dekret byl přísnější než běžné trestní právo – povolal princip kolektivní viny v některých kategoriích.
Na jeho základě bylo postaveno před soud přes 38 000 osob (Němců i Čechů). Z toho cca 730 popraveno, asi 100 000 odsouzeno k vězení. Jiný dekret zase zavedl nucené práce Němců a Maďarů, což postihlo stovky tisíc osob.
Odsunuto bylo cca 3 miliony Němců.
Z bezpečnostního hlediska byl odsun naprosto zásadní a nevyhnutelný. Jen těžko si lze představit pokojné vzájemné soužití po té, co 90 % sudetských Němců volilo Hitlera, většina se aktivně podílela na rozbití ČSR, kolaborovala s nacismem, provozovala nucenou práci, vraždila Čechy, žila v domech zabavených odsunutým Čechům a zavražděným Židům.
Odsun byl schválen vítěznými mocnostmi.
Ale - došlo při něm k excesům a zemřelo při něm podle odhadů asi 25 000 lidí. Komise česko-německých historiků došla k tomuto číslu, které dnes přijímají oficiálně obě strany. Sudetoněmecký landsmačaft při tom tvrdil, že to bylo 250 tisíc.
Většina těchto oběti připadá na "divoký odsun" těsně po válce, kdy panoval chaos a lidé brali živelně právo do svých rukou. Po všech utrpeních a příkořích války, v době, kdy se svět dozvídal o koncentračních táborech, to, nutno říci, není sice jakkoliv obhajitelné, ovšem zároveň to asi není příliš překvapivé a je dost pravděpodobné, že to zdaleka nebylo jen tak, že si kolaboranti hráli na partyzány, když už o nic nešlo, jak se dnes často černobíle vykresluje, ale že oběti braly právo do svých rukou na svých skutečných dřívějších tyranech a kolaborantech. COŽ OPAKUJI JAKKOLIV NEOSPRAVEDLŇUJE VRAŽDĚNÍ A BEZPRÁVÍ, KTERÉ SE DĚLO.
Asi nejhorší příklad byl Postoloprtský masakr (3.–7. června 1945), kdy Československá armáda a Revoluční gardy (volynští Češi a Ukrajinci) povraždili asi 763 až 2300 lidí včetně 6 dětí a několika žen) a důvodem byl nejspíš, že gardy měly slíbené jejich majetky. Nikdy nebyl nikdo odsouzen.
Takových případů byli na různých místech v menším měřítku desítky a většinou skutečně nedošlo k potrestání viníků.
Při organizovaném odsunu v roce 1946, který se týkal cca 2 milionů Němců, už k podobným věcem nedocházelo.
Češi se za to v minulosti mnohokrát omluvili (1990 Havel, 1997 Česko-německá deklarace, 2013 Nečas).
Zajímavé je, že mi Claude AI samo, aniž bych se ptal, napsalo svůj odhad kolik z těch 30 tisíc lidí bylo skutečně nevinných: "Pokud bych měl číslo, pravděpodobně 10 000–15 000 lidí zemřelo, kteří byli individuálně nevinní v jakémkoliv rozumném smyslu. Zbytek byli aktivní nacisté, kolaboranti, váleční zločinci nebo vojáci Wehrmachtu/SS – což ovšem nelegalizuje jejich popravy bez soudu."
Je naprostá nehoráznost srovnávat roky trvající státní institucionalizovanou ogranizovanou genocidu s miliony obětí, schvalovanou a páchanou velkou částí Němců, s krátkým obdobím anarchie a bezpráví, způsobeným právě tou předchozí válkou a genocidou, kdy náhodně selhávali jednotlivci.
Druhá světová válka byla důsledkem německého imperialismu, nacionalismu a pangermanismu. Naší zemi přinesla obrovské ztráty ekonomické a stovky tisíc mrtvých. Nehledě na to, že následná naše okupace ze strany SSSR je taktéž jejím důsledkem. Chaos a bezpráví, které nastalo po konci šílené a brutální války je smutný, ale ani náhodou se nedá srovnávat s tím, co způsobila ta válka. Válka vyvolaná Němci, ve které Němci páchali naprosto nepředstavitelná zvěrstva a teror.
Opravdu nemám pocit, že jsme to my, kdo by někomu něco dlužil a měl mít nějaké zásadní výčitky svědomí.
Uznat, že se dělo bezpráví lze i bez toho, aby se aplikovala kolektivní vina naruby a především bez toho, aby se najednou zapomělo na to, že bez předchozího mnohonásobně většího bezpráví, by k ničemu takovému ani nedošlo.
Jan Masaryk, jehož otec se naivně pokoušel o pokojné smíření a soužití s Němci, což vedlo k tomuto naprosto fatálnímu selhání, po válce prohlásil: „Po staletí jsme se snažili žít s Němci pod jedním deštníkem a vždycky jsme promokli. Teď je toho dost."
Přijde mi naprosto neuvěřitelné, že dnes Erik Tabery a mnozí další dokáží vykreslovat Posselta, který se ještě v roce 2014 dožadoval zrušení dekretů a navrácení sudetských majetků, jako nějakého světce a oběť, který by si zasloužil naše státní vyznamenání (a nedivil bych se, kdyby ho s Kolářem na hradě i dostal).
A nepřijde mi to jako symbol smíření, ale jako něco, co se snaží nás vmanévrtovat do role viníků, což je samozřejmě zapříčiněno nějakými postrannímy úmysly.
Jen tak mimochodem. Ten landsmanšaft, který tu tak řešíme, byl založen v roce 1949 téměř výhradně bývalými nacisty. Viz obrázek dole. Zvláště pozoruhodné je jméno Emil Franzel – sociální demokrat, který se za okupace stal policejním důstojníkem jednotky podílející se na popravách českých vlastenců v Kobylisích, kde byly za heydrichiády zastřeleny stovky Čechů. Tento člověk byl jedním ze zakládajících členů sudetoněmecké organizace, která se prohlašuje za organizaci „obětí".
I druhý zakládající dokument SL z 25. ledna 1950. podepsalo 17 signatářů a většina byla vysoce postavenými bývalými nacisty.
V roce 2012 německý týdeník Der Spiegel zveřejnil výsledky výzkumu německých historiků o vedení Svazu vyhnanců (BdV), který sdružuje všechny landsmanšafty:
„Dnes již není diskuse o tom, že vedení střechové organizace přesídlených Němců, tzv. Svazu vyhnanců (BdV), bylo dlouhodobě ovládáno bývalými nacisty, ze 13 členů prezidia jich 11 bylo nacisty."
„Lze konstatovat, že nebýt aktivity bývalých nacistů, nezřídka vysokých funkcionářů, příslušníků SS a spolupracovníků nacistických tajných služeb, nebylo by ani Sudetoněmeckého landsmanšaftu."
„Pro Sudetoněmecký landsmanšaft je příznačné, že nacistická minulost v něm nikdy nebyla překážkou pro výkon jakékoli funkce, ba právě naopak. Za celou dobu existence Sudetoněmeckého landsmanšaftu nedošlo nikdy k tomu, že by komukoli z jeho funkcionářů byla členskou základnou vytýkána jeho předchozí angažovanost v NSDAP, SS či v jiných nacistických organizacích."
Teprve v roce 2015 a nutno říci, že za Posselta, bylo vyloučeno ultrapravicové křídlo odmítající se distancovat od nacismu - Witikobund a byl to Posselt, kdo se za hrůzy nacismu omluvil.
To ovšem považuji za naprostou a automatickou samozřejmost a nikoliv za projev nějaké vyjímečné dobré vůle, nebo snad dokonce ústupek.