• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    LWEEKSyndrom vyhoření - když už nechceme nebo nemůžeme
    Syndromem vyhoření trpí prý každý pátý čech. Pojďme sdílet naše příběhy. Syndrom totiž může spustit chronické onemocnění a problémy, kterých není vůbec snadné se zbavit.
    rozbalit záhlaví
    LWEEK
    LWEEK --- ---
    IOM_NUKSO: To je přesně to o čem mluvím. To kdy se změna dělá dost těžko. A naprosto chápu. Já si sice mohu dovolit si udělat oraz, ale já bych potřeboval tak půl roku až rok prázdnin. :P Každopádně je potřeba si hledat své úniky a orazy aby to nedošlo do stádia kdy se člověk nezvedne z postele. Sobě si snažím ordinovat nic nedělání. Třeba si zahrát hru, zkouknout film nebo seriál. Sice se cítím trochu provinile, ale pracuju na tom abych "flákání" bral víc jako praktickou věc a ne jako promarněný čas.
    IOM_NUKSO
    IOM_NUKSO --- ---
    LWEEK: podobne jak psala Tilio. Nemam na vyber, nez disciplinovane pracovat,nevynechavat, musim davat pozor i na neschopenky, protoze tu nizsi vyplatu pak citim. Single mama dospeleho syna, ktery ma docela vazne potize ve fungovani. Jeho otec zcela nefunkcni osoba. Zustava to na mne. Vyhoreni proste pro mne neexistuje. Udrzeni prace je moje priorita n.1, protoze proste bez financi to nejde, vnimam to tak, ze nemam na vyber. Rada koukam na asijske serialy, kde zijou hodne pro praci, pomaha mi to.
    LWEEK
    LWEEK --- ---
    To je na tom to asi nejhorší. Že to není ten typ problém u kdy člověk dostane nějaký návod a hotovo. Každý příběh vyhoření je individuální a někdy i dost komplexní. Mimo jiné existuje i autistické vyhoření, kdy člověk má problém zvládat to co jiní dávají levou zadní a až právě vyhoření je přivede k zjištění že mají autismus nebo jinou neurodivergentní poruchu.

    Co by mě osobně docela zajímalo jsou zkušenosti a příběhy ostatních. Hlavně příběhy změn lidí s rodinami. Protože mi přijde, že právě rodina bývá kolikrát ten hlavní blokátor tolik tížené změny (mohu se mýlit).
    NEI
    NEI --- ---
    TILIO: Na terapii se učíš se zdravě asertivně vymezit v kolektivu, aby tě sociální interakce neničily, ale naopak abys z nich mohla čerpat. Učíš se mít ráda, aby ses dala na první místo.
    Učíš se dělat změny. Učíš se přepisovat starý nefunkční vzorce chování z dětští.
    Trvalo mi to jenom 37 let a 11 a půl měsíce.
    Z toho 7 let kompletně všech druhů terapie, fakt jsem dřela.
    Jinak jsem vyhořela už tolikrát, že jsem to přestala počítat.
    LWEEK
    LWEEK --- ---
    Jinak syndrom vyhoření nemusí být nutně spojený s profesí. To co dělám mě vždycky v minulosti bavilo. Syndrom vyhoření je v podstatě vyčerpání kapacity nervové soustavy. Může to být i souběh mnoha stresových faktorů. Mnoho z nich člověk neovlivní. Změna práce potom může a nemusí mít žádný efekt. Dokonce to může i potenciálně zhoršit pokud opustím práci kde mám "svůj klid" a jdu do nového neznámého což je samo o sobě stresující.
    LWEEK
    LWEEK --- ---
    TBC: Na psychoterapie docházím roky. Samotná terapie ale není řešení. Je to spíš hledání nějaké cesty. Já jsem na začátku ani nevěděl co mi vlastně je. Jestli to je trauma, deprese nebo co. Až teprve postupným zkoumáním jsem došel k názoru, že mám syndrom vyhoření. Docela hezky ho popsali na ČT v seriálu "what the fact". Má to několik různých fází. Do té absolutní fáze jsem se nedostal, to bych asi věděl hned. Ale přiblížil jsem se tomu párkrát.

    Problém je, že když už je toho fakt hodně, tak na chvilku couvnu. Odpočinu si a pak zase se vrhnu zpět na kopání. Z toho co jsem ale zjistil, je syndrom vyhoření mnohem komplexnější problém. Páchat v těle škody může i když to člověk necítí a má pocit, že je všechno skvělé. Je to z velké části styl života, ze kterého se špatně vystupuje někam pryč, protože člověk se rozhodl tak žít z nějakého důvodu.

    U mě ten spouštěč byla traumatizující událost před 15ti lety. Kdy jsem dostal pocit, že mě lidi vnímají jako neschopného loosera a tak jsem postupným způsobem propadl workaholismu a snaze co nejrychleji kariérně růst. Fungoval jsem tak, že jsem celý rok pracoval a neměl jsem žádné dovolené. Ani jsem nechtěl. Víkendy jsem nesnášel protože jsem byl sám se svými myšlenkami a neměl jsem do čeho "vrtnout". Takže jsem si nabral hromadu různých bočních aktivit (třeba organizování dobročinných akcí), kterýma jsem zaplácával čas když jsem zrovna nedělal pracovní věci.

    Podepisovalo se to na mě už tehdá. Sem tam jsem couvl a ubral. Nějak jsem balancoval. Pak přišla rodina a nečekané stresující události a najednou bum... mám hromadu psychosomatických zdravotních potíží a navíc mám periodicky problém vykonávat svou práci. Prostě se třeba za celý den neodhodlám udělat něco do práce. Prostě jako by mě nějaká neviditelná ruka nedovolila začít pracovat. Nejprve jsem myslel, že to je důsledek toho stresu a deprese, ale ono to je obráceně. Stres a deprese je důsledkem toho, že mám problém udržet pracovní tempo, který jsem si naordinoval.

    Jak se vyhnout vyhoření? | What the Fact?
    https://www.youtube.com/watch?v=bDWkXTtX4nQ
    EKG
    EKG --- ---
    TILIO: Zasadni problem terapie je v tom, ze si musi pacient s terapeutem sednout. Tedy nejen sednout ke stolu, ale museji byt kompatibilni v rovine, kterou nelze nazvat jinak nez duchovni. S duchovnim rozmerem zivota ma Cesko problem jak svina.
    TILIO
    TILIO --- ---
    Ja vim ze terapie neni blba rada a rozhodne je to vhodnej prvni krok, ale moje zkusenost teda je, ze to moc k nicemu neni. Jakoby, jak mi mluveni s nekym pomuze na to, ze (nadsazka) "nesnasim svoji praci, jenze ekonomicka realita je takova, ze tam musim dochazet; jinou praci (mysleno v jinym oboru) nesezenu, protoze duvody, zkousela jsem, nedopadlo; nemam cas na nic smysluplnyho, protoze sedim cely dny na prdeli pred PC; kazdej nade mnou se po mne vozi; unavuje me to tak, ze mam pokazdy celej vikend migreny; neziju, prezivam, ale hypoteka se sama nezaplati"? Ti pak nekdo rekne, ze to musis cely vnimat jinak nebo podobnej kec, a ty ho chces spis necim pretahnout.
    VOY
    VOY --- ---
    JARDABEREZA: Z moji zkusenosti spis u starsich lidi. Ve svoji skupine (kolem 40) vidim spoustu lidi co svoje terapeuty maji a nic neobvykleho na rozhovorech s nimi nevidi. Prijde mi to super, mozna by bylo na svete lip kdyby lidi o generaci starsi taktez obcas vyuzili sluzeb profesionala namisto obvykle samolecby za pomoci alkoholu. K tomu doporuceni se pochopitelne pridavam, promluvit si s terapeutem by byla asi prvni vec co bych udelal.
    JARDABEREZA
    JARDABEREZA --- ---
    Já mám pocit, že tahle forma profesionální pomoci je nějak z minulosti stigmatizovaná. A přitom k té stigmatizaci není důvod. Říkám si, jestli tomu pak někteří lidi, co to tak vidí zbytečně nevyhýbají.
    DRAGON
    DRAGON --- ---
    TBC: první, co mě napadlo, profesionální pomoc.
    TBC
    TBC --- ---
    LWEEK: a co u psychologa, psychoterapeuta? popovídat sis byl? pokud ne,. zajdi
    LWEEK
    LWEEK --- ---
    Ahoj všem! Myslím, že trpím chronickou formou a že už roky balancuju na nějakém předposledním stupni vyhoření. Tzn, ještě jsem se nezhroutil, ale chronický stres se pěkně podepisuje na mém zdraví. Musím říct, že cítím co potřebuju ale nemohu si to dovolit. Mám náročnější rodinu, cítím závazky v práci která mě v posledních letech moc nebaví. Vím co bych chtěl, co bych chtěl dělat ale nedovedu si představit že bych si za tím šel. Respektive udělat to postupně, na to nemám sílu. A udělat to nárazově vypadá jako skočit z letadla bez padáku a doufat že se trefím do záchytné sítě.

    Na úvod bych nalinkoval tenhle čerstvý článek z Akutálně.
    Syndrom vyhoření není radno podceňovat, trpí jím každý pátý Čech - Aktuálně.cz
    https://magazin.aktualne.cz/syndrom-vyhoreni-nemoc-moderni-doby-kterou-neni-radno-podcen/r~5a538752165711f080bfac1f6b220ee8/
    TORI
    TORI --- ---
    Vítejte a ať se vám tu líbí.

    Můžete pozvat své přátele.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam