Celý život jsem byl mladý, a pak to najednou přestalo.
Napřed člověka začnou zdravit prvního. Pak si začne všímat, že ho nepozdravili, i když jednoznačně měli. Pak tráví dlouhé chvíle úvahami, jestli u služebně o drobet níže postavené a o necelou generaci mladší kolegyně by pořád měla nabídnout tykání ona, a kdy se definitivně zlomí tohle.
Pak zjistí, že se proměňuje ve svého otce. A že svět hoří a mění se úplně jiným způsobem, než se měnil zamlada a než mu slibovali, a staří kamarádi (obzvláť ti starší, o bývalých autoritách obecně ani nemluvě) se mění v polosenilní fašizoidní žvanily a jeden musí věnovat stále víc úsilí tomu nezačít nadávat na mraky, i když některé se mu fakt nelíbí.
A to jsou pořád ty zábavnější kousky.