Ahoj, dívky a ženy. Mně to nějak proteklo mezi prsty s mým klasickým smýšlením, že na vše je dost času a že jsem sama ještě duší nedospělá. S partnery to taky nikdy nebyla láska taková, že by stálo za to založit s nimi rodinu. Kdybych alespoň budovala kariéru, nebo si užívala života. Teď toho trochu lituji. Po rodině jsem v posledních letech toužila, ale nevhodně jsem si nacházela rozvedené otce od dětí, že mi to tu rodinu trochu nahradí. Jenže takoví pánové už po dalších malých dětech ve velké většině netouží, a v těch hezkých počátcích vztahu to člověk nechce moc lámat přes koleno, když to zatím hezky fungovalo. Jenže to doléhá a je to docela tíha na hrudi. Je mi 35. A sic smutná, už si i s nevyspělou duší na tohle přijdu poněkud stará.

NEI: Jak říkám, dlouho jsem tohle téma nepromýšlela, nediskutovala, takže nemám teď v hlavě nějakej čerstvej seznam. Pokusim se to nějak shrnout, ale myslim, že pokud tu budem diskutovat nějak déle, tak se budou další důvody a stanoviska vynořovat.

Asi nějak chronologicky, nejdřív to byl takovej ten důvod "teď se to nehodí", protože sice jsem měla krásnej partnerskej vztah, ale žádný prachy, bydlení a studovala jsem vejšku. Tak to logicky většinou člověk vyhodnotí jako nevhodný, pokud se to těhotenství nestane omylem, nebo pokud ti neulítnou hormony ze řetězu. Což v tomhle já jsem byla už řekněme ve dvaceti, logicky uvažující žena.

Pak jsem, kupodivu konstantně od puberty, dycky tvrdila, že si nebudu nikoho brát a mít s ním děti, dokud spolu nebudeme tak zhruba pět let. Mě prostě dycky přišlo uplně crazy a nezodpovědný počít dítě po ročním vztahu, kdy ještě všechny ty hormony lásky a vzrušení překrejou různý nekompatibility, životní plány, zásady, prostě "realitu". Takže po skončení dlouhodobýho vztahu jsem po půlroce nebo roce vztahu novýho, ačkoliv takový ta hormonální záchvaty "já chci miminko" párkrát přišly, dycky "přišla k rozumu" a rozhodla se počkat, jaxe to vyvine.

Potom se to zas nehodilo z jiných důvodů. A to už tu bylo taky zmíněno. Cestování. Já jsem do skoro třiceti studovala na vejšce a bydlela ve spolubydlení ve velkým městě. A pak jsem pocítila potřebu se dát on the road, pořídila obytný auto a brázdim Evropu. A už někdy kolem pětadvaceti jsem si říkala, že dítě do třiceti, nebo vubec. Kvuli zdraví (mojemu i toho potenciálního dítěte), kvuli věku. Mno a ve třiceti jsem se dala na cestu.

A během cest mi pak došlo, že po tom dítěti ani vlastně moc netoužim. Že moje nějaký životní naplnění, úděl, úkol, cesta... nejsou hnízdění, početí, výchova. A čím víc jsem poznávala lidí a míst a jak se v Evropě přehnala ta migrační krize, tak mi to v kombinaci s mým poligologicko-antropologickým vzděláním ukázalo, že víc dětí na týhle planetě netřeba. Dnes to shrnuju do takobýho vcelku okřídlenýho aktivistickýho sloganu, že klidně nějaký dítě budu vychovávat, ale až ve chvíli, kdy všechny děti světa budou mít co jíst, kde spát a mít se dobře.

Později ve mě, kolem pětatřiceti, začaly rezonovat i environmentální otázky. Že to dítě je jen další konzument zdrojů a producent odpadu. Já vim, kdejaká máma mi odvětí "jak můžu bejt takhle necitlivá".. Ale vem to tak, že jakmile už tu primární touhu po dítěti nemáš, tak argument ekologií je jen dalším střípkem do skládačky co dává smysl. To už je jen další logickej důvod, protože tam není ta bezbřehá pudová touha.

Mno a co přoroda nechtěla, po pětatřicítce jsem potkala chlápka, vcelku se usadila a začaly se mi zhoršovat moje menstruační bolesti. Jakože cože? Proč? Odpověď je paradoxní, ale jednoduchá. Já jsem na cestách žila dost střídmě a zdravě. Ovoce-zelenina, vitamíny-minerály, hodně času venku a práce v zemědělství a tak. Mno a s milým amantem jsem se usadila v jeho baráku, začaly filmový večery na gauči, pizza, tučný plísňový sejry, flaška vína.. A po dlouhym procesu hledání co mi je, mi byla diagnostikovaná endometrióza, která se velmi zhoršuje tady tím prasáckým stravováním a alkoholem. Takže teď se zas krotim, žeru zeleninu, praktikuju jogu a chodim víc ven.

Takže tadá.. Důlvod navíc je ta endometrióza, která "s určitou vysokou pravděpodobností" způsobuje neplodnost. A to už pro mě někdy ve třiceti sedmi byla stopka uplná. I kdybych na mimčo jen na vteřinu pomyslela,. Protože jsem se vůůůbec nechtěla dostat do situace, kdy si to začnu přát a nepůjde to ze zdravotních důvodů, já budu obcházet doktory, IVF, hormony, stresy, touhy, zklamaný naděje.. Non, merci!

Z mýho pohledu všechno v pořádku. Pokud se touhy po dětech objevily, byly chvilkový, prostě hromonální disbalanc po dobu několika týdnů či měsíců. Většina mýho života se prostě vyvíjela tak, že to nevedlo k početí a já jsem s tím v pořádku. Má to tak být.


Bez ohledu na to, jestli s k mateřství rozhodneme nebo ne, není naší povinností komukoliv cokoliv vysvětlovat. Povinností je udělat vědomou volbu. A to i ve chvíli, kdy se stane nehoda. I fakt, že se rozhodnem počatý dítě odmítnou je validní volba. I fakt, že se rozhodnem ho donosit když nám je osmnáct nebo přes čtyřicet. Všechno je v pohodě, ale pro mě jen za podmínky, že je to vědomá svobodná volba, kterou nenásledujou výčitky. Jako je ok vzít si z životních chyb lekci, ale litovat, to je podle mě jedna z nejhorších emocí, co můžeš svýmu životu dát. Hodně pomáhá logický vysvětlení, emocionální smíření, akceptace, zpracování.

NEI: Moje hlava jako by zcela přehlédla, respektive spíše sveřepě ignorovala fakt, že toto naplnění není aktuálně a s ohledem na opotřebení + věk ani výhledově změnitelné.

Vzhledem k probíhajícím léčbám, není impakt skrze horonální výkyvy zcela vyloučitelný, zaráží mne ale to, že se teď mění i po dlouhá léta zdánlivě zpracované téma a s ním spojené emoce.

NUFINKA, VERUSHKA098, VELADA: Moc Vám děkuji za odvahu při sdílení osobních příběhů.

Tohle téma mnou rezonuje a tak trochu mne provází i neprovází po celý život.

Pocházím z široké rodiny a mám 8 žijících různě vlastních sourozenců z nichž jsem značně nejstarší. Aktuální věk se nejlépe dá popsat jako pomalu se přesouvající od 40 k 50. Osamostatnila jsem se počátkem devadesátek, tedy z domu jsem šla brzy a ne úplně poklidně, většinu života se táčím a tak se nemám zle, ale zadarmo to není. Postupně jsem se starala o mnohé ze svých sourozenců, dve nejmladší jsem vychovávala několik roků, když naše společná matka měla řekněme neřešitelný problém. V předchozím manželství jsem měla dnes již dospělou dceru (vyvdanou), stávající muž má 2 syny ve věku pokročilé puberty z předchozího vztahu ve střídavé péči.

Vždy jsem rodinu chtěla, ale záhy přišly zdravotní potíže a tak jsem byla vždy přesvědčena, že to nepůjde. Jen 2x za život svitla naděje a jednou přišlo nečekané a dlouho nevědomé těhotenství, leč zaniklo v 25T. Druhá naděje se naskytla koncem covidu, ale uzavřela jí opakovaná onko diagnoza s níž se stále peru, čas plyne a je vlastně už jisté, že se to nestane. Co je zvláštní, poslední týdny to začala sabotovat hlava - nechápu, co nechápe. Nevím co s tím... Tak si tu visnu, budu číst a uvidíme.

Ahoj holky, díky za založení auditka právě v době, kdy tohle téma nějakým způsobem ne/řeším...
Moje situace je taková, je mi 36 a vlastní děti nemám. Loni jsem se dozvěděla, že mám AMH 1.02 ze 7 (jestli se nepletu), tedy hodně nízkou. Takže je dost pravděpodobné, že je s přibývajícím věkem dost možná už ani nebudu moct mít, a tak jsem podstoupila zmražení vajíček. Celý ten proces stimulace mě upřímně neskutečně odradil, nehledě na cenu! Bohužel mě provázely bolesti a pak hyperstimulace, nakonec dvoje antibiotika a psychika úplně v ... Nicméně mám teď zamražených šest potenciálně plodných vajíček, které ale nevím, jestli vůbec někdy využiju... Důvod je prostý, furt jsem se nebyla schopná rozhodnout, jestli to vůbec chci.
Mám o deset let mladší sestru, o kterou jsem se byla nucená od mala intenzivně starat. Známým jsem x let hlídala šestiletého syna někdy i víckrát v týdnu. A mám partnera, který má "nechtěného" syna z předchozího vztahu, o kterého se spolu od malička staráme, když ho máme u sebe. Prostě mám pocit, jako bych to už měla za sebou jak kdyby. Přítel byl taky na testech, spermiogramu, a taky na tom není kdo ví jak v tuhle chvíli, ale... Oba jsme dost pracovně vytížení a zároveň hrozně rádi cestujeme a vůbec užíváme života jak to jen jde. Je jasný, že by tohle všechno bylo při nejmenším zpočátku s dítětem omezený, o to ale nejde tolik jako o to, že zkrátka nevím, jestli to tak chci. Věk, konvence a rodina samozřejmě jasně ví, jak "by" to mělo být, ale, je to jen a jen na mě/nás, pokud by to vůbec šlo...
A tak furt čekám, kdy mě něco přesvědčí o tom či onom, dokud je čas dejme tomu a pak věřím, že to bude jak má, jako ostatně všechno!

Ahoj,
tak já jsem jedna z těch, co je šťastná a spokojená s tím, že nemá děti. Mám pro to celou hromádku důvodů, o kterých se tady můžem pobavit. Dost dlouho jsem to teď s nikým neřešila. Když pominu to, že se sem tam někdo zeptá a já jednoduše odpovim. Ne, nemám děti. V mojem věku už se moc nikdo neptá, jestli "plánuju". Když je ti skoro čtyřicet a taky na to vypadáš, lidi se na ty plány přestanou ptát a omezí se to na otázku, jestli děti už máš nebo ne. Ze zvědavosti, asi jako dotaz kde bydlíš, kde pracuješ a tak.

Dřív se mateřství, ženství, úloha ženy ve světě, hledání vlastní cesty a to vše okolo ze spirituálního hlediska řešilo v auditku "Ženy, které běhají s vlky". A pak je tu dost auditek o mateřství a potažmo rodičovství. Takže založení tohoto auditka vítám. Ačkoliv nemám sama nějaké nezodpovězené otázky, na něž bych hledala odpověď, ráda se zapojim do diskuze už jen proto, že téma se mě týká a může mě třeba i nějak obohatit.

Kvůli kombinaci zdravotních okolností nemohu otěhotnět ani donosit dítě.
Moje vajíčka jsou v pořádku, ale těhotenství by pro mě nebylo bezpečné, protože užívám léky, které jsou s těhotenstvím neslučitelné a přerušit jejich užívání by pro mě znamenalo velké zdravotní riziko.
Není to pro mě jednoduché téma, ale mluvím o tom otevřeně, protože věřím, že sdílení pomáhá porozumění a může přinést podporu i inspiraci pro další lidi v podobné situaci.