Čau bando, mám pro vás vánoční historku slash psychologickej horror. Byli jsme na svátky jako každý rok na oběd u rodičů partnera (oba jsme čtyřicátníci, děti nemáme a jsme tak zcela spokojení). Ta návštěva je vždycky strašně náročná, paňmáma je taková ritualistická generálka, všechno musí bejt po jejím. No a už jsme měli po obědě, zazpívaný koledy, rozdaný dárky, já už se moc těšila domů, načež paňmáma na mě uhodila a jak si to jako představuju, že její jediný syn nebude mít děti a že pro ní je to strašlivý a že na to myslí asi dvacetkrát denně a že ho nebude mít kdo pohřbít a že jsem sobecká a vůbec ho nemiluju a že ho tahám na vařený nudli atd. atd. ad nauseam. Chvíli jsem se snažila slušně ale důrazně říkat, že je mi líto, jak se cítí, ale že je to naše věc - ale když vytáhla ty obvinění, tak jsem se zvedla, že jdu domů. Ve dveřích jsem jí řekla, že nemá pravdu a že se mě to hluboce dotklo, ale ona mi nevěřila.
Partner chudák dostal naprostej freeze a i když by k tomu něco chtěl říct, tak ona ho ani nenechala.
Mně ani tak nevadí, že mi řekla, že je z toho nešťastná, tomu rozumím a chápu to (je mi to líto, ale to je to jediný, co s tím můžu dělat). Ale že mě plná zášti a nenávisti (poté, co mě pohostila kachnou a dala mi dárky, což je teda taky bizár) začne obviňovat z toho, že jsem sobecká kráva a že partnerovi lžu a manipuluju s ním, to mi přišlo hluboce přes čáru. Snad nikdy v životě se ke mně nikdo takhle neurvale nechoval. No aspoň už tam nikdy nemusím na návštěvu, to je taky fajn! ;)