Spis se zamýšlím, co ta matka, co si tak myslela. Na ni by melo byt to rozhodnuti hlavne.

CAROLIAN: Nikdo nic nikomu zakazovat nechce, spíš se tu pozastavujeme nad tím, že někdo s takto vážnou poruchou má tak silné nutkání se replikovat. A jasně, může tu kdokoliv argumentovat "vnitřním" utrpením a neviditelnými postiženími, nicméně neznám asi žádnou psychickou poruchu, kde by ta dědičnost byla opravdu zásadní a zároveň to bylo neřešitelné a člověk nebyl schopen fungovat.

NEI: to je na hranici eugeniky... tohle si musí každý rozhodnout sám, kde má tu hranici... moje děti mají kamarádku s rozštěpem (nejen rtu, ale i patra, má na první pohled patrnou deformaci obličeje) - má to její otec (v menší míře, na něm to vidíš, jen když o tom víš), její dva sourozenci jsou OK... holka je úžasná, a určitě ona sama nelituje, že je na světě... a kde je ta hranice - je rozštěp OK a jiné deformace jsou horší? Je fyzická deformace (znamenající spoustu operací) horší než psychické problémy? Co mentální postižení? Co metabolické poruchy? Co třeba epilepsie? Tohle nemůže (neměl by) rozhodovat nikdo, koho se to netýká.

Její rodiče, zrovna tak jako ten tatínek z tvého příspěvku se rozhodli to riziko, že to dítě podědí, podstoupit. Ty ses rozhodla to nepodstoupit - obojí je v pořádku... v nepořádku by bylo, kdyby tebe někdo nutil děti mít a jim děti zakazoval...

VERSONNENHEIT: V pohode, zijeme v ruznych svetech.

GRETKA: Je pravděpodobné že to téma nemám v sobě ještě dostatečně uzavřené a zpracované a proto to cítím teď tak radikálně.

GRETKA: To není rychlé odsouzení, je to rozhodnutí které jsem po dlouhé době sama pro sebe taky učinila a stojím si za ním.

Jak takovému děťátku asi bude v pubertě a dospělosti?

NEI: Můj život mně naučil si hodně dávat pozor na tydle rychlé odsouzení.
Moje svoboda končí tam kde začíná svoboda druhého.
A je jasné, že je mnohem jednodušší žít v životě kde je jen černá a bílá avšak můj život má celou škálu barev a i odstíny šedi jsou málo aby ho popsali.