což mi teda připomnělo virální příběh ze začátku roku :-)

I have lied to my son about manatees for the last 24 years
24 years ago, my 6-year-old son got me a birthday present. It was a mug with a picture of a manatee on it. He got upset when I wasn't sufficiently thrilled with his gift. I assured him that I loved it, saying that manatees were my favorite animals in the whole wide world.

Since then, manatee themed items have been my default gift from him. Manatee shirts, manatee calendars, manatee beer steins, and so much more. 24 years of manatee items, displayed proudly in my home.

My confession is that manatees are not my favorite animal in the whole wide world. Never have been. I have nothing against them and they seem like gentle creatures, but they hold no fascination for me. I only said I loved manatees to soothe the feelings of my young son over two decades ago. Year after year, I rolled with the lie because it was harmless and I was in too deep to tell him the truth.

Now my deception has reached it's zenith. Next year I am turning 55 and he is turning 30. For Christmas, my son has booked a trip for the two of us to go to Florida to see manatees. My son is so excited for this trip and is telling everyone in our family about it. Even my ex-wife is gushing about my trip to finally see the manatees.

Of course, I am thrilled to spend time and have an adventure with my son. I am grateful for his thoughtfulness and love for his old man. We will have a lovely time together and make great memories. And I will continue the deception about the manatees... which are not my favorite animals in the whole wide world.

ILLUZE: jo, ta tenká hranice mezi tím, dárek s grácií přijmout, aby člověk udělal radost dárci, a tím, že dárce to pochopí jako "víc a houšť!"

TRISSIE: My do sebe narazily s tetou a tchýní.
Mamce říkám, že chápu, že k těm věcem má citovou vazbu, ale vezmu si jen to, co zužitkujeme. Dost trpí mým odlišným vkusem na oblékání, ale fakt odmítám nosit něco, co sice bylo dražší, ale v dané barvě vypadám jak vyblitý zelí, nemluvě o našich rozdílných proporcích v oblasti hrudníku.
Vyřešila to aktuálně po svém - začala ukecávat naše dcery a o víkendu jsem ty kousky objevila v jejich skříních 😂

No a teta je samostatná kapitola - milovnice Temu - tam nezbylo, než tvrdě odmítat přijímat podobné “dárky” a “to užiješ”. Jako je mi to trapné a nepříjemné, ale nic jiného nezbývá.nechci žádné textilní pytlíky na čaj, nechci yxtý náramek a gumičky do vlasů, nechci další umělohmotné bazmeky do koupelny nebo kuchyně.

Mamka mne přesvědčovala, že mám poděkovat, přijmout to a vyhodit. Ne, nebudu to dělat, protože ji to pak povzbudí a bude kupovat další krámy - jen si přes náš rozšíří prostor, kam to cpát. Ani omylem.

ACIDQA: balené dárky nejvíc ocení mrňata, tam je možnost roztrhat papír půlka radosti z dárku :-)

KRISKA: však taky formu motorky už doma nemám, ale těch keců kolem toho co bylo! a měla jsem ji tu o moc let dýl, než bylo potřeba (ve skutečnosti jsem ji nechtěla nikdy, ale na vstupu se mi tomu nepovedlo zabránit), právě proto, že jsem věděla, že kecy budou, a protože vím, že budou, tak je anticipuju i u lidí, jimž je následný osud dárků stejně u prdele jako mně :-)

KRISKA: zpetna vazba je, ze oceni… ale na druhou stranu, darky clovek nedava/nebali kvuli tomu, aby si lidi v tramvaji stoupli a hromadne zatleskali. ;)

já jsem dostala povolení vyhodit mužovo děravý triko!
fasuje v práci nové tričko cca co 3 měsíce. Už takovejch patnáct let. Ano, každé je trochu jiné, ke každému má citovej vztah. Je ochotnej je postupně přesouvat do kupičky "na práci na zahradě". Ale někdy už to fakt není ani na práci na zahradě, bez ohledu na citovej vztah! :-)

jinak teda jasně, cizí věci se nevyhazujou (pokud to nejsou věci dětí pod nějakou věkovou hranici), ale s čím bojuju, je vyhazování dárků. a věcí, co mi někdo dal, s tím, že už je nechce. protože třeba taková moje matka mi nacpe formu na dort, kterou ona nevyužije, s tím, že "ty přece pečeš dorty" (ale fakt ne ve tvaru motorky, svých vlastních tvarovaných forem jsem se zbavila, protože je nepoužívám), a pak ji může jebnout, když bych se chtěla zbavit i té její. ale zpátky ji nechce, na to prý nemá místo (čert vem to, že pokud by se bral čistě obytnej prostor bez garáže a půdy - oni zas mají sklep - tak mají pro dva stejnej prostor, jako my pro šest).

KRISKA: Hele asi už nevymažu z paměti, jak vypadalo pončo, které jsem si tehdy koupila u Vietnamců - taková pestrobarevná růžová hrůza (ale byla jsem pyšná, že to je pončo a povedlo se mi na něj našetřit i z toho mála), zima v něm byla jak pes, časem jsem ještě chodila ke své práci na brigádu fakturovat a z ní se mi podařilo pod něj koupit jeden tmavě modrý svetr, co mi byl o 2-3 čísla větší. Ale byl teplý.
Tehdy jsem takhle přesně tahala po podnájmech s sebou staré oblečení ještě ze základky, co jsem stejně už nenosila. Prostě jen pro tu jistotu.

Že to není ok mi došlo, když jsem se sestěhovala s kamarádkou a ta vytasila hromady pororozpadlého ložního a ručníkům. Kdysi si je vzala po mamce, co jí umřela (ostatní zhabali její otec alkoholik a vyčůraný bratr, doslova ji vykopli na ulici).
Měla pocit, že má “aspoň něco”. Když jsem to viděla, začala jsem ty věci postupně pouštět (ona pak částečně také). A vyklidnilo se to až po letech, co žiji po těch letech po podnájmech s manželem a mám děti. Ono toho ve skutečnosti až tak moc nebylo, ale byly to nepotřebné a nepoužívané věci.

Nešlo o věci, ale o vnitřní nejistoty.

ACIDQA: a to já zase taštičky skladuju a dárky balím a ještě dám do taštičky :)

ACIDQA: Já to jako chápu a měla jsem tenhle mindset asi před dvaceti lety. Už jsem ho opustila a papír nechala jen na Vánoce :))

KRISKA: mam s tema tastickama potiz, neuznavam je. Darek v tasticce v me hlave = neumim balit darek/nestojis mi za to, abych ti zabalil/a darek.
Takze ty ja neskladuji a vynasim v nich rovnou po obdrzeni odpadky.

Horsi to je s rolema papiru (pro kazdyho cloveka/darek se hodi jinej), maslema a dalsima dekoracema k baleni. :))

ELIZHANNAH: No jasně, pár sentimentálních předmětů má každý, jde o tu míru...

QUANTI: Podle mě by člověk pár takových sentimentálních předmětů mít měl, pokud je typ, kterému na tom záleží. Jen je potřeba si stanovit nějakou rozumnou hranici.

Já mám taky svoje sentimentální předměty, např. krabici různých předmětů z různých dob, ale u mě jsou to třeba pár fotek, pohlednic, lístků z autobusu a vlaku a vstupenek ještě kdysi z dob střední školy, naštěstí jsou to malé placaté předměty, tak to se vejde... no anebo pár miminčích oblečků po dětech... to je čistě takové připomenutí, jak malí a křehcí byli.


QUANTI: Jo, za války apod. bylo shromažďovat to málo, co člověk měl, užitečná adaptační strategie, protože jinak by neměl fakt nic. Nebo když prožili měnovou reformu, to je něčemu naučilo, nemohlo nenaučit.

Podle mě jsme teď mezi dvěma protichůdnými tlaky: 1) konzumuj, kupuj, shromažďuj, využívej slevy, 2) minimalizuj, měj doma dokonale uklizeno, nic přebytečného, žádný nepořádek, vše estetické... Ale jak z toho, že :)


KRISKA: tohle je taky zajímavý "moje veci me nikdy neopusti, nezradi, nehodi se jim fungovat jen kdyz je to pro ne vyhodne"... takže vlastně něco mít svůj pevnej bod, co me nenechá ve štychu. No a jasně, pokud někdo pro svoji práci nebo koníčky potřebuje řadu materiálu, tak to taky jen tak nevyhodí. Spořivost/ekologičnost, jj...

DEADSLUT: jo, tyjo, obklopení předměty, to je přesný. Taková ochranná hráz mezi člověkem a světem, plus vědomí, že kdyby něco, tak ještě mám tohle a tohle.

ILLUZE: já mám spoustu oblečení, ale ve skutečnosti nemám moc na sebe, protože mám oblečení, do kterýho doufám zhubnu (ale spíš se to nestane). Moji prarodiče zažili dvě války, tu první jako děti, tu druhou ve středním věku, moje máma se narodila po druhé světové válce, to se odrazilo. Nic se nevyhazovalo. Oblečení se dědilo a putovalo po rodině. Marmelády a různé další trvanlivé potraviny schované pod schody, to taky znám. (Ostatně, v širší rodině koluje historka, jak někoho za války nebo čerstvě po válce zachránil hrnec naškvařeného sádla taky schovaný někde pod schody). U mě je zajímavá taky jedna věc, že svoje věci bych asi vyhodila spíš než věci někoho jiného z domácnosti, i když ten člověk už si na ty svý věci vůbec nemyslí a dávno ani neví, že je má, ale pořád je ve mně nějaká stopka, že to není moje a musí si to vyhodit ten, koho to je.