OVERDRIVE: Nevidím to jako problém systému, ale operátora. (S těmito koncepty pracuje A. Giddense v knize Důsledky Modernity, jedné z nejodkazovanější snahy o popis "reality" od sociologa - decetně shrnuto
zde).
Já nechci obhajovat estabilishment, ten má svých transformačních problémů dost. Politici, jako operátoři systému (demokracie, diktatury kapitálu, demokratůry) nejsou vždyky uplně kvalitní (... často i kurvy).
To, co odmítám, je zavrhování systému.
Už od začátku 90' let bylo jasné, že transformace tak zajebané společnosti jako byla ta naše několika-totalitní, bude trvat minimálně dvě tři generace (+-60 let). Netrpělivost, se kterou se hrneme ke konečnému výsledku, přeskakujíc všechny postupné (mezi)kroky, je pro dnešní dobu instantního potěšení příznačná. Stejně tak ztráta nadhledu a trpělivosti s vysvětlováním/učením a dokonce i sdílením.
V zapojení soukromých subjektů do struktur řízení systémů pro "blaho společnosti" (zdravotnictví atd) bych problém neviděl. Každý z nás to zná na mikroúrovni sousedských sdružení, spolků atd - kde se o tom lidi dokážou dohodnout. A to myslím doslova - prostě to odsedět na prdeli a probrat všechno až k dosažení (více či méně) konsensuálního výsledku. Problémy vidím dva a oba se zdají mít řešení.
První problém nastává ve chvíli, kdy je systém příliš velký. Alexis de Tocqueville ve své legendární knize Demokracie v Americe vypozoroval, že kritická velikost pro fungování skupiny demokratickými způsoby je cca 1500 lidí (vč. důchodců a dětí) - to bylo na začátku 19.stol. Some 200y later, se spoustě lidí zdá, že digitální technologie jsou přesně tím řešením, které dokáže překročit demokratický deficit, tedy to, že někteří lidé mají víc času se tomu věnovat a jiné méně. S tím bych naprosto souhlasil a pokud bychom pominuli technické náklady na vytvoření takového funkčního systému, zůstává nám problém druhý, hodnoty respektive ochota podílet se na tvorbě takového systému.
Otázka, která vyvstává je stará jako lidstvo samo. Je možné člověka "vyléčit" z hamižnosti, korumpování a vůli k "blahobytu"? Je možné tyhle ideje očistit od nánosů, které diktuje idea nekonečnéno pokroku?
Na závěr si dovolím spekulovat, že tahle nekonečnost přímo souvisí s instantností (tak jak s ní pracuju výše). Oba to jsou rozměry časovosti, ve které ale chybí uvědomění si kategorie PROCESU.
Jak napsal Karel Hvížďala, "Pravda nebyla něco daného, co někdo mohl vlastnit, ale bylo to něco, k čemu se dospívalo napravováním, přením, pravením, tedy dialogem." A to je to, co konci konců děláme, takže já bych naději neztrácel.
Karel Hvížďala: Kultura je řád a pravda je úkol
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3432598 a
přepis