tvl, včera jsem měl pocit, že část romů v lbc přešla na angel.
Nejdříve po cestě z Azylu u baru Bocca mladej týpek strká do holky a strašně na ni řve.
"Ty mě nezakleješ! Já jsem ďábel, mě nejde zaklít!"
"Zkoušel mě zaklít tvé sestry a nezvládly to! Já jsem ďábel!"
Stojím tam a přemýšlím, jestli volat fíky. Holka nekřičí o pomoc, křičí na týpka (obsah jsme nepostřehl). Postávám, ale jsou poblíž další lidé, odcházím, nechť se děje vůle boží (či ďáblova).
Má cesta vede domů, jsme poněkud kocovinózně zavadlý z předchozího dne. Samozřejmě, má cesta nemůže být bez dalších nechtěných zážitků.
U Husy stojí statný Rom, kuknu na něj a přemýšlím, proč má průhlednou igelitku plnou plechovek Heineken.
"Ahoj! Vem si pivo. Výborný německý pivo!"
"Nechci."
Přilepil se na mě, neodbytně a trvale.
Rezignovaně jsem pokrčil rameny.
Podal mi plechovku, chtěl jsme si ji vzít, ale držel ji.
ZAčal jsem se usmívat a čekal co bude dál.
Požadavek na nehoráznou částku. Nebo rovnou celou peněženku. Pohádka a o rodině, která celá umírá na rakovinu brzlíku.
"Drž ji se mnou. A podívej se mi do očí."
Držel jsem. A pohlédl do očí.
Jediné, na co jsem se zmohl, byla příprava na to, abych v případě hlavičky sklonil hlavu, aby šlo čelo na čelo.
Ty oči byly zvláštní. Nebyly vyjetý, ale byly zneklidňující. Možná v nich byl kousek ďábla. Ale takového ďábla smíška, raracha.
Hledět takhle zblízka do očí neznámému chlapovi je zneklidňující.
"Máš úsměv. Jseš dobrej."
Pustil plechovku ze sevření a nechal mě jít.
***
Byl jsem trochu otřesený.
Mé kroky mířily domů přes park u Krajského úřadu, věděl jsem, že tam bude, tak jako každý den, početný chumel ukrajinských výrostků.
Pobavili mě.
Hrály si s míčem v kolečku a ten míč jim samozřejmě spadl do Nisy.
Už to maj nacvičený, rychle se rozeběhnou ke zbytku starého mostu (možná je to jen torzo držáku po parovodních trubkách), zavěsej se, zhoupnou a skočí do Nisy.
Takový kopačák něco stojí ,)