Vzpomínky z balíren obchodu
Začátkem šedesátých let se přivezla první káva z Kuby a její zpracování vyvolalo celostátní vlnu nespokojených zákazníků, protože její vlastnosti se značně lišily od ostatních v té době nakupovaných a zpracovávaných káv. Tyto hromadné reklamace a snaha výrobce ovlivňovat předem kvalitu vyráběné kávy vedly k tomu, že v roce 1964 se podařilo s nadřízenými složkami dohodnout nákup zelené kávy podle jednotných receptur. Do té doby bylo na dovozci, aby s “péčí řádného hospodáře” pro nás nakupoval zelené kávy, které považoval za vhodné z hlediska ceny a kvality a každý výrobní závod měl pro jednotlivé vyráběné druhy stanovenou cenu, do které se směs musela vejít. V roce 1965 zavedené jednotné receptury však dovozce zavazovaly, že v rámci jednoho kalendářního roku pro nás přiveze pro výrobu kávové směsi značky “Výběrová směs” (později přejmenované na “Standard”, které se po celou dobu vyrábělo více než 80%) 65% zelené kávy Santos NY4, nebo jiné neprané arabiky v obdobné kvalitě, 30% praných arabik z 1., nebo 2.skupiny jakosti a maximálně 5% robust. Jednotlivé výrobní závody - pražírny byly od té doby povinny jednotné receptury dodržovat !
V průběhu let se tyto poměry mírně měnily, podle toho jak a kdy jsme jako stát měli hluboko do kapsy, nebo jak se měnila politická vůle to té kapsy sáhnout, ale i v nejhorší situaci se do Standardu dávalo nejvýše 45% robust, nejméně 10% praných arabik 1. jakosti a nejméně 45% arabik 2.jakosti.( O takových recepturách si dnešní starší kafaři mohou nechat jenom zdát a mladí nechat vyprávět.)
Koospol si po zavedení jednotných receptur časem zvykl na to, že před uzavřením kontraktu na novou surovinu předloží vzorek k posouzení nám a teprve po jeho schválení se může obchod uskutečnit. Tuto praxi umožňovala skutečnost, že BO obvykle měly na skladech zásoby zhruba na půl roku a další zásoby ležely ve skladech Státních hmotných rezerv a nemuselo se většinou nakupovat proto, že by nebyla surovina pro výrobu. Po realizaci dovozu kvalitáři dostávali od skladníků vzorky z každého naskladňovaného vagónu či kamionu a dělali naskladňovací rozbor. Průměrný vzorek ze všech vagónů jednoho zákupu a své výsledky zasílali laboratoři podniku. Tam byly stanoveny parametry, na které neměly závody vybavení (mimo jiné mikrobiologická čistota a přítomnost mykotoxinů) a za přítomnosti obchodníků BO, PO GŘ a Koospolu a při zjištění nedostatků v kvalitě i pracovníků SIJ nebo hygieny byly všechny jednotlivé obchodní případy hodnoceny. Tak byli obchodníci vtaženi do problematiky kvality dovážené zelené kávy a s pracovníky hygieny a inspekce jakosti se okamžitě po naskladnění mohla vést jednání o kvalitě nad vzorky, které reprezentovaly desítky až stovky tun zelené kávy.
V polovině šedesátých let jsme se prvně podíleli na tvorbě norem jakosti na zelenou a praženou kávu. V průběhu let byly normy postupně novelizovány tak jak se postupně rozšiřoval náš okruh poznání a jak se prosazovala mezinárodní normalizace jak na zboží, tak i metody jeho posuzovaní. Za největší úspěchy v této činnosti považuji že se nám v rámci normalizace RVHP podařilo prosadit přijetí ukazatelů z obdobných norem ISO a to že poslední ČSN na praženou kávu nutila výrobce deklarovat složení směsí a solo druhů. Podle toho jak intenzivně součastní výrobci lobovali za zrušení těchto norem je samo o sobě nejvýmluvnějším obrazem jejich poměru ke kvalitě kávy pro kupující v kontrastu k vlastnímu zisku.
Dodavatelé, kteří přijeli na vyřizování reklamací byli naší vzájemnou informovaností o skutečné kvalitě dodávek nemile překvapeni a i když se snažili naše reklamace zpochybňovat, nikdy je Koospolu nevyvrátili nejenom proto, že Koospol byl na trhu “pán”, který nakupoval pro 15 milionů spotřebitelů a proto s ním nebylo radno špásovat dodávkami, které by nebyly úplně v pořádku, ale hlavně proto, že všechny reklamované parametry byly řádně a nevyvratitelně doloženy a potvrzeny inspekcí jakosti nebo hygienickou službou. Být dodavatelem takové obchodní a potažmo i výrobní firmy bylo vekou ctí a obchodním zájmem každého exportéra kávy.
Léta se obchodníci s kávou ze zahraničních firem snažili, abychom nakupovali zelenou kávu tak, že směsi by nám oni sami ze svých surovin namíchali už v zahraničí, že nás to přijde levněji, než když si ji musíme míchat sami. Ještě dnes mě hřeje dobrý pocit, že se nám podařilo přesvědčit výše postavené a méně informované, že pak bychom už nemohli nést odpovědnost za kvalitu hotového výrobku. V tomto klání nás podpořili i pracovníci ústavu jakosti PO GŘ a odpovědnost i s rizikem za kvalitu vyráběných směsí zůstala na našich bedrech. Historie hromadných reklamací kvality kávy jako po akci “Kuba” se už nikdy neopakovala.
Bohužel ta éra padla, normy na kávu žádný nejsou a všude se prodává děsnej shit. Káva je samá nepraná odporná, plesnivá robusta, která je přivoňená čokoládou nebo karamelem, protože by to jinak tak smrdělo, že se to nedá pít. viz kávy třeba Dowe egberts apod.
a jestli si tady někdo myslí, že nakupuje kvalitní kávu,
tak ať mi řekně co má za kávu a od koho a já mu jeho myšlenku z 99% vyvrátím.
Sem se zase nasral co se tady prodává, Lavazzy, Illy zasraný.