Pálení symbolů nic neřeší
Franco Frattini, evropský komisař pro spravedlnost a vnitřní záležitosti, navrhl celoevropský zákaz nacistických symbolů. Skupina poslanců Evropského parlamentu jej hodlá rozšířit o komunistické symboly. Velmi evropské řešení: vyskytne-li se problém, zakážeme jeho příznaky. Problém islámského radikalismu "řeší" zákaz závojů ve veřejných budovách. Problém radikálního nacionalismu zákaz hákového kříže a tak dále. Co to ale vlastně je fašistický symbol? Jistý pražský krejčí indického původu má svastikou ozdobenu objednávkovou knihu. Pro štěstí. V jeho kulturní oblasti nemá tento symbol hrůzný význam jako v Evropě. Státní znak Francouzské republiky obsahuje fasces, svazek prutů se sekerou. Tento starořímský, původně etruský symbol, přijali Francouzi za svůj dávno před Mussolinim. Měli by jej teď měnit? A co Rakušané, jejichž státní znak obsahuje srp a kladivo? Existují přitom jiné symboly, které nikdo zakázat nehodlá. Naopak, řada evropských politických stran se jimi doslova holedbá. A jde o více než jen o symboly.V první řadě se jedná o socialismus a sociální stát. Lidé již zapomněli, že slovo nacismus je zkratkou pro nacionální socialismus, s důrazem na podstatné jméno. Hitler sám nenechával nikoho na pochybách: "Jsme socialisté, jsme nepřátelé dnešního kapitalistického ekonomického systému kvůli vykořisťování sociálně slabých, kvůli nespravedlivým mzdám, a protože kapitalismus hodnotí lidské bytosti podle bohatství a majetku namísto zodpovědnosti a výkonnosti. Jsme rozhodnuti bezpodmínečně zničit tento systém," hřímal na prvomájovém projevu v roce 1927. O dvanáct let později se vychloubal, že "nacionálně socialistické Německo vytvořilo novou ekonomickou doktrínu, která pohlíží na ekonomiku jako na služku pracujícího lidu". Termín radikální pravice zní v tomto kontextu hodně fantasticky. V jedné propagační příručce napsal ministr propagandy Goebbels: "Jsme socialisté, protože vidíme sociální otázku jako záležitost potřebnosti a spravedlnosti z hlediska samotné existence lidového státu - nikoli jako otázku laciného soucitu nebo vtíravé sentimentality. Zaměstnanec má nárok na životní standard, který odpovídá jeho práci. Nemáme v úmyslu o tato práva prosit. Zahrnout dělníka do státního organismu není kriticky důležité pouze pro něho, nýbrž pro celý národ. Jde o víc než jen o osmihodinový pracovní den. Jde o formování nového státního povědomí, což zahrnuje každého produktivního občana."
V projevech mnoha dnešních demokratických státníků zaznívají podobné motivy: právo na spravedlivou mzdu, kritika konzumní společnosti, sociální koheze, a tak dále. Politici často užívají "nacistickou" rétoriku, aniž si to uvědomují. Například Tony Blair a jeho proslavená Třetí cesta, což je termín z fašistické Itálie. Je to také symbol, který by měl být zakázán? Z Mussoliniho Itálie pochází také tripartita, společné jednání zástupců státu, odborů a podniků. Ovšem ve fašistické Itálii vláda poroučela, zatímco odbory a zaměstnavatelé poslouchali. V mnoha dnešních evropských zemích poroučejí odborové svazy (italsky fasci, čtěte faši); vlády a zaměstnavatelé poslouchají. "Hitler anticipoval moderní hospodářskou politiku," napsal v roce 1973 levicový ekonom John Kenneth Galbraith. Tato politika je typická nejen vysokou mírou zdanění, vysokou mírou státní regulace a důrazem na pečovatelský stát. Hlavním rozdílem mezi fašismem a liberální společností je postavení a role vlády. V liberální ekonomice náleží vládě péče o bezpečnost, spravedlnost a několik dalších funkcí, které nejsou pro trh atraktivní. Politika slouží ekonomice, zájmy jednotlivců mají přednost před zájmy státu. Ve fašistické ekonomice jsou podniky a jednotlivci nástroji v rukou vlády, která jejich prostřednictvím uskutečňuje své cíle. Ekonomika slouží politice, přesněji politikům. Zájmy státu mají přednost před zájmy jednotlivců. Fašisté velmi rádi operují pojmy jako veřejný zájem či služba veřejnosti. Nikdo nepodezírá demokratické politiky, že chtějí zavést totalitní režim. I většina dalších atributů fašistické ekonomiky (administrativní určování cen, dozor nad zahraničním obchodem, kontrola nad centrálními bankami) již patří minulosti. Myšlenka, že stát má pečovat o občany a regulovat podnikání, je však houževnatá. Kdyby evropské protifašistické tažení mířilo na podstatu věci, šlo by bezpochyby o historickou událost. Zřejmě však zůstane jen u symbolů. Umí si snad někdo představit, že role státu v moderních evropských ekonomikách výrazně a trvale poklesne?
http://zpravy24.pantax.cz/