Carlos Amorim o běžných zločincích, politických, cangaceirech a Gregório Bezerrovi:
Soužití politických vězňů a obyčejných zločinců má v Brazílii svou historii. V roce 1917 vyvolala zpráva o bolševické revoluci v Rusku vlnu odborových agitací v Riu, Recife a São Paulo. Odbory byly založeny italskými, španělskými a německými přistěhovalci a silně ovlivněny evropským anarchismem. Mnoho z brazilských anarchistických vůdců byli uprchlíci před spravedlnosti v jejich zemi původu. V Brazílii si sovětské revoluční hnutí snadno získalo anarchistické srdce - v neposlední řadě proto, že odboráři věřili, že Leninova strana vycházela ze stejných myšlenek jako oni. Nedokázali pochopit podstatu bolševismu, jakou byla diktatura proletariátu nebo vysoce centralizovaná vládá. Anarchisté zatím snili o všech forem státu.
Rok 1917 byl v Brazílii známý jako "Rudý rok". Politické stávky, barikády v hlavních městech země, střety mezi anarchisty a armádním jezdectvem. Během krátké doby vzniklo 113 různých druhů novin, které reprezentovali "společnosti odporu", jak se anarchisté nazývali. Během tohoto "Rudého roku" skončilo ve vězení mnoho lidí. V Recife se z jednoho z takových vězńů, Gregório Bezerry, stala skutečná politická legenda Severovýchodu. Bezera byl pozdějším lídrem komunistického povstání z roku 1935, stal se členem ústředního výboru PCB (Komunistické strany Brazílie), ve vězení tráví dlouhé a hořké roky až do svého prpuštění v roce 1969, když byl jedním z vězňů vyměněných za uneseného amerického velvyslance Charlese Burke Elbricka. O deset let později, po návratu z exilu ve Francii a v Sovětském svazu, Bezerra publikuje monografii vydanou vydavatelstvým Columbia University Press, popisuje v něm své zadržení v Recife a vypráví o tom, jak získával běžné trestance stejně jako vězeňské stráže na stranu militantních komunistů. Bezerra vypráví:
"Dne 7. srpna 1917 jsem byl uvězněn. Tehdy jsem se cítil jako pohřben zaživa v podzemní části věznice Casa de Detenção do Recife. Čekal jsem na soud, protože jsem padl do rukou policie a byl obviněn z "narušování veřejného pořádku" a "štvaní pracovníků proti jejich šéfům", za to jsem také dostal sedm let... Ve vězení jsem se spřátelil s mnoha vězni, z kterých bych především rád zdůraznil legendárního cangaceira Antônia Silvina, ke kterému jsem cítil velký obdiv už v dětství. Antônio Silvina byl nejslavnější, nejpopulárnější a nejlidštější baditou historie loupežníků Severovýchodu. Nebylo to jen pro jeho statečnost v bitkách s policií, ale i pro jeho taktiku boje, kterou s nimi 20 let tvrdé a krvavě bojoval. Byl to muž, milovaný všemi chudáky Severovýchodu, kvůli tomu, že se k lidem v regionu choval vždy vlídně a uctivě. Stal jsem se přítelem tohoto obávaného válečníka a hraničáře a přijal jsem od něj hodně rad, které mi umožnili stýkat se s obyčejnými zločinci.... Rád jsem s ním hovořil a byl to právě on, od koho jsem se dozvěděl o událostech v Rusku a o tom, že bolševici svrhli vládu. Ríkával: "Jednotný lid je silnější, než cokoliv jiného, tak se bolševická revoluce rozšíří po celém světě."
Jak můžete vidět, spolupráce mezi politickými a běžnými vězni jde daleko za hranice představivosti. To soužití pokračuje i po komunistickém povstání z roku 1935. Bojovníci z Brazilské komunistické strany (PCB) a Aliance národního osvobození (ANL) sdílejí cely s osobami odsouzenými za krádeže, vloupání, pašování a poklesky, jako jsou hazardní hry a prostituce...