V posledním Respektu vyšla krátká esej od mého milovaného Christophera Hitchense...
Kolik lidí umí mluvit? Myslím skutečně mluvit
Jako téměř každá životní zkušenost i zhoubná rakovina časem přestane být zajímavá. Senzace z ní vyprchá a stane se přímo banální. Člověk si zvykne na přízrak ustavičného Komorníka nesnesitelně postávajícího ve dveřích jako otravný host, který se touží dostat ke slovu, když se večer chýlí ke konci. Ani mi zase tak nepřekáží, když mi chce vyzývavě pomoct do kabátu, jako kdyby mi němě připomínal, že je čas odejít. Jen mne ničí, že se mi při tom vysmívá.
Nemoc mi s přehnanou pravidelností každý den servíruje uštěpačnou denní specialitku nebo příchuť měsíce. Jednou jsou to drobné ranky nebo vředy, které mi z ničeho nic vyrazí na jazyku nebo v ústech. Anebo co takhle neuropatii končetin, od níž tuhnou a chladnou nohy? Každodenní existence nabývá dětinský rytmus, jenž je odměřován miniaturními dávkami výživy, provázené povzbudivými výkřiky diváků, nebo pochmurnými debatami o funkcích trávicího systému s mateřsky se tvářícími neznámými lidmi. V těchhle horších dnech si připadám jako prasátko s dřevěnou nohou, které jeho sadisticky sentimentální majitelé dokázali polykat jen po malých soustech. Až na to, že rakovina není tak… ohleduplná.
Hlas
Největší zoufalství a hrůza se mne zmocnily ve chvíli, kdy se mi hlas najednou změnil v tenoučký dětský (či spíše prasečí) pískot. Pak mi začal létat nahoru dolů, od drsného chraplavého šepotu po papírově žalostné bečení. Chvílemi – teď už denně – hrozí, že zmizí nadobro. Právě jsem se vrátil z Kalifornie, kde jsem měl pár přednášek. Díky morfiu a adrenalinu se mi ještě podařilo rozeznít hlas naplno, ale když jsem si před domem chtěl zavolat taxík, neozvalo se nic. Stál jsem tam, přibitý jako ubohé kotě, které najednou ztratilo schopnost mňoukat. Kdysi jsem uměl přivolat newyorský taxík z pořádné dálky. I bez mikrofonu mě bylo slyšet i v poslední radě a na balkoně velkého sálu. A třebaže se možná není čím chlubit, lidé mi říkali, že když měli zapnutou televizi či rádio, poznali můj hlas i v sousedním pokoji a věděli, že zas řečním.
Jako samotné zdraví ani jeho ztrátu si člověk neumí představit, dokud nenastane. Jako každý jiný i já jsem v mládí hrával hru zvanou „Co by bylo horší?“, při níž se většinou diskutuje o tom, co je horší: oslepnout, nebo ohluchnout. Nepamatuji se však, že bych byl někdy uvažoval o možnosti, že oněmím. Přijít o schopnost mluvit je téměř, jako kdyby se tě zmocnil záchvat impotence anebo jako kdyby ti amputovali část osobnosti. Ve veřejném i soukromém životě jsem do značné míry „byl“ svým hlasem. Moji výsostnou a základní podstatu utvářely všechny ty konverzační rituály a etikety, od odkašlání před vyprávěním mimořádně dlouhého a náročného vtipu (zamlada) až po snahu dosáhnout větší přesvědčivosti strategickým snížením hlasu o oktávu studu.
Nebyl jsem nikdy obzvlášť dobrým zpěvákem, ale kdysi jsem dobře recitoval verše a citoval úryvky z prózy, a občas jsem byl o to dokonce žádán. No a samozřejmě, ovládal jsem umění správně si svou repliku načasovat: ten nádherný okamžik, když vyrukujete s pointou, obrátíte poslední větu v žert anebo zesměšníte protivníka. Těmito okamžiky jsem žil. Když se teď chci zapojit do rozhovoru, musím upoutat pozornost nějakým jiným způsobem a smířit se s tím, že mně lidé budou naslouchat „se soucitem“. Alespoň se nemusí moc unavovat: dlouho to nevydržím a ani na to nemám nervy.
Neposlouchejte v noci Cohena
Když onemocníte, lidé vám začnou posílat cédéčka, zejména, alespoň v mém případě, s písničkami Leonarda Cohena. Nedávno jsem se naučil píseň zvanou If It Be Your Will (Pokud je to tvá vůle). Je trochu sentimentální, ale nádherně podaná a začíná slovy: „If it be your will (pokud je to tvá vůle)/ That I speak no more (že více nepromluvím)/ And my voice be still, (a můj hlas bude stále)/ As it was before… (takový jako kdysi…).
Zjistil jsem, že je lepší nepouštět si ji pozdě v noci. Leonarda Cohena si není možno představit bez jeho hlasu, je s ním nerozlučně spjat. Říkám si, že bych se mohl dále protloukat pomocí písemné komunikace. Ale to ze mě mluví jen věk. Kdyby mě bývali byli okradli o hlas dřív, pochybuji, že bych toho v životě jako autor hodně dokázal. V tomto jsem nesmírně zavázán Simonovi Hoggartovi z deníku The Guardian, který před třiceti pěti lety jeden můj článek označil za nudný a řekl mi na rovinu, že mám radši psát „tak, jak mluvím“. Tehdy mi vyrazilo dech, že mě pokládal za nudného, a vlastně jsem mu dodneška pořádně nepoděkoval; časem jsem ale pochopil, že můj strach ze samolibosti a ze zájmena označujícího první osobu byl vlastně též jistou formou samolibosti.
Po léta jsem kurz tvořivého psaní začínal prohlášením, že každý, kdo umí mluvit, umí i psát. Po tomto kousku sladkého cukru jsem na studenty zamával obrovským a děsivým bičem: „Co myslíte, kolik lidí v této třídě umí mluvit? Myslím skutečně mluvit?“ Požadovaný účinek se ihned dostavil. Pak jsem jim přikázal, aby každou slohovou práci přečetli nahlas podle možnosti nějakému dobrému kamarádovi. A aby se přidržovali stejných pravidel: Vyhýbejte se otřelým výrazům a opakování. Pokud stojí za to něco slyšet a vyslechnout si to, je veliká šance, že stojí za to si to i přečíst. A z toho plyne i hlavní pravidlo: najděte svůj vlastní hlas.
Kdo promluví za němé?
Žádný kompliment mě nepotěší víc, než když mi čtenář řekne, že má pocit, že se cítí osloven. Vzpomeňte si na své oblíbené autory a položte si otázku, zda vás nezaujali právě tím, byť jste si toho zpočátku možná ani nevšimli. Jedinou obdobou je dobrý rozhovor: uvědomujete si při něm, že se tu rozvádějí seriózní a přesvědčivé argumenty, že ve hře je ironie a že nudná či samozřejmá připomínka by způsobila téměř fyzickou bolest. Takhle se vyvíjela filozofie na sympoziích, ještě než nabyla písemnou podobu. I na počátku poezie stál hlas jako jediný hráč a ucho jako jediné nahrávací zařízení. Fakt je, že neznám ani jediného skutečně dobrého spisovatele, který by byl hluchý. Navzdory důmyslnému systému, který vymyslel abbé de l’Eppé, bychom nikdy nedokázali ocenit jemné poryvy a záchvaty nuancí románu, jaké zprostředkovává správně naladěný hlas. Henry James a Joseph Conrad ke konci života své romány diktovali – což jistě patří k největším vokálním výkonům všech dob, byť by možná neuškodilo, kdyby si některé pasáže nechali přečíst někým jiným – a Saul Bellow nadiktoval značnou část svého románu Humboldtův dar. Kdybychom nevnímali idiolekt, pečeť individuálního způsobu, jakým člověk skutečně mluví, a tedy i píše, připravili bychom se o celý světadíl lidského soucitu se všemi jeho průvodními znaky v molové tónině jako mimikry či parodie.
Ale teď vážně: „Mám jen svůj hlas,“ píše W. H. Auden v básni 1. září 1939, v níž se zoufale snaží pochopit a postavit se proti triumfu radikálního zla. „Kdo osloví hluché?“ ptá se zoufale. „Kdo promluví za němé?“ Asi v tom samém čase si příští německá židovská nositelka Nobelovy ceny Nelly Sachsová uvědomila, že zjevení Hitlera ji doslova připravilo o řeč: neúprosná negace všech hodnot ji zbavila vlastního hlasu. Tato myšlenka se dodnes zachovala v běžném jazyce: když zemře někdo, kdo se zasloužil o veřejné blaho, v nekrolozích se často píše, že byl „hlasem“ těch, které není slyšet.
Z lidského hrdla občas vyrážejí i strašlivé zvuky utrpení: kvílení, ječení, naříkání, skřehot, ba i chechot. Proti této záplavě blábolu a hluku tichý a nesmělý hlas protestuje vtipem a citlivými výrazy, blízkými našemu srdci. V těch nejlepších vzpomínkách na moudrost a přátelství, od Platonovy Obrany Sokratovy po Boswellův Životopis Johnsona, rezonují mluvené, neplánované okamžiky souhry, rozumu a úvah. Jen skrz takovéto dialogy, skrz soupeření a srovnávání se s jinými lze nalézt to prchavé magické mot juste. Vzpomínka na přátelství je pro mne vzpomínkou na všechny ty rozhovory, jež se zdálo být hříchem přerušit a v jejichž stínu všechny oběti dalšího dne působí banálně.
Vypravěči
Podle lékařské literatury jsou hlasivky jen „záhybem“, drobnou chrupavkou, natahující se ke svému dvojčeti, aby vytvořila zvukový efekt. Jsem však přesvědčen, že existuje hlubší vztah mezi anglickým slovem pro hlasivky (vocal cords) a akordem (chord), tou zvučnou vibrací, jež dokáže rozčeřit hladinu vzpomínek, vytvořit hudbu, vyvolat lásku, vytlačit slzu, pohnout davy k soucitu a rozvášnit chátru. Možná nejsme jedinými živočichy schopnými jazykového projevu, jak jsme se kdysi chvástali. Jsme však jediní, kteří používají hlasovou komunikaci pro čiré potěšení a zábavu a ve spojení s našimi dvěma dalšími pýchami – rozumem a humorem – jsme schopni vytvořit vyšší syntézu. Ztratit tuto schopnost znamená přijít o celou řadu schopností – rozhodně to znamená víc než jen trochu umřít.
Mojí hlavní útěchou v tomto roce života v umírání je přítomnost přátel. Jelikož už nedokážu vychutnávat jídlo ani pití, jejich návštěvy jsou požehnanou příležitostí pro rozhovor. Jistě se najdou spousty lidí ochotných zaplatit za lístek na přednášku některého z těch mých kamarádů: jsou to vypravěči, které je radost poslouchat. Já si je alespoň můžu vyslechnout zdarma. Můžou ke mně chodit na návštěvy? Ano, ale jen omezeně. Většinu dnů teď trávím v čekárně, v televizi sleduji hrozné zprávy z Japonska a netrpělivě čekám, než mi rychlostí dvou třetin rychlosti světla naženou do těla další dávku protonů. V co doufám? Možná ne v uzdravení, ale aspoň v dočasné zastavení nemoci. A co si od toho slibuji? Vyjádřím to nejnádhernějším spojením dvou z nejjednodušších slov, jaké náš jazyk zná: svobodu projevu.