Recenze z Dějiny a současnost na zajímavou knížku!
Kenneth M. Pinnow, Lost to the Collective: Suicide and the Promise of Soviet Socialism, 1921–1929, Ithaca – London: Cornell University Press 2010, 276 s.
Sebevražda a budování socialistické diktatury
Kniha o aspektech života v Sovětském svazu
Jakub Rákosník
Monografie amerického historika Kennetha Pinnowa zapadá svým zaměřením mezi soudobé post-revizionistické trendy v historiografii Sovětského svazu, které se obracejí kriticky vůči teorii totalitarismu. Zároveň se snaží nabídnout výkladovou alternativu i vůči generaci revizionistů (Sheila Fitzpatrick ad.). Zatímco revizionisté se soustřeďovali zvláště na studium každodenní praxe obyčejných lidí a skupinových zájmů maskovaných jazykem ideologie, usilují post-revizionisté o znovuuvedení kategorie „moci“ do analýzy sovětského režimu, aniž by však upadli zpět do tradičního schématu teorie totalitarismu, předpokládající jednosměrné působení všemohoucího totalitního režimu proti indoktrinované a atomizované mase občanů.
Post-revizionisté zároveň ideologii nechápou pouze jako zástěrku skupinových zájmů, nýbrž zdůrazňují, že ideologie je pro formulaci těchto zájmů konstitutivní. Pinnow se konceptuálně hlásí hlavně ke dvěma významným autorům. Hlavní inspiraci mu poskytuje Michel Foucault s pojmem governmentalita. Governmentalita u Foucaulta sémanticky spojuje vládnutí a mody myšlení (mentalita). Tento pojem zahrnuje zvláštní způsoby myšlení a techniky administrativy, které se začaly rodit v Evropě 17. a 18. století. Liberální demokracie, stejně jako sovětský režim a jednotlivé varianty fašismu jsou jen variantami této technologie vládnutí, nikoli protikladné systémy, za jaké je měla teorie totalitarismu. Proto Pinnow upozorňuje, že fenomén sebevraždy je zapotřebí chápat primárně jako problém vlády, která má za cíl formovat populaci podle určitých koncepcí, považovaných za vědecké.
Sebevražda se tak zde transformuje z pouhého dílčího tématu v nástroj porozumění fungování sovětského systému jako celku. Druhý inspirační zdroj představuje dnes již klasická práce Stevena Kotkina Magnetic Mountain (1995). V návaznosti na něho Pinnow definuje i pojem moc, která neznamená jen restrikci a omezení, nýbrž také vytváří nové podmínky. Je sice represivní, zároveň však vytváří nové možnosti jednání. Sovětský režim měl silnou normativní dimenzi. Sovětští výzkumníci a politici nahlíželi sebevraždu v kontextu svého širšího zájmu o transformaci společnosti prostřednictvím racionálních, vědeckých praktik. Jejich cílem bylo dosažení racionální (poznatky vědy řízené) praxe, jak jej moderní epoše vetkalo do vínku osvícenské myšlení.
Proto Pinnow také používá pro označení bolševického systému obrat soviet social science state. Sebevražda se tak stává čímsi víc, než jen osobním existenciálním dramatem. Je vysoce politickou otázkou a státní moc opřená o poznání sociálních věd se s tímto jevem musí vypořádat, resp. ovládnout jej. Každý jednotlivý akt sebevraždy sovětským vědcům jako by potvrzoval, že revoluce, znamenající vytvoření nového člověka, ještě není dokončena. Identifikace sebevražedných sklonů se tak v sovětském systému stávala vysoce politickou otázkou, doslovným bojem revoluce s kontrarevolucí, jejímž symptomem bylo i přetrvání sebevražedných sklonů u některých jednotlivců.
Právě toto znamená onen kreativní potenciál moci, kdy definováním jednotlivce a jeho postavení ve společnosti moc nejen vytváří určitá omezení, ale především vytváří nové podmínky lidského jednání. Pinnowa nezajímá, zda bolševici ve svém nazírání na sebevraždu měli či neměli pravdu. Postupuje důsledně v souladu s Foucaltovými slovy z jeho výše citovaného souboru přednášek o biopolitice: význam má pouze určení režimu výroků pravdy, jenž jim umožnil vyslovovat jako pravdivé určitý počet věcí a tvrdit o nich, že jsou pravdivé.
Lost to the Collective můžeme hodnotit jako velmi zdařilé historické dílo z hlediska pramenného (rozsáhle jsou využívány archivní dokumenty i texty zvláště z dobového odborného tisku), i z hlediska stylistického. Kniha se skládá z obsáhlého teoretického úvodu a pěti kapitol.
V první a druhé upozorňuje na to, že je velmi zjednodušující předpokládat výhradní ovlivnění sovětských bolševiků marxismem. Ukazuje, nakolik v tomto prostředí byly reflektovány i další myšlenkové proudy (zvláště Durkheimovy teze o rostoucí sebevražednosti jako důsledku slábnoucí systémové integrace). Třetí kapitola mapuje napětí mezi socioekonomickým vysvětlováním motivací sebevražd na straně jedné a na druhé straně argumentací, která sebevražedné jednání vysvětlovala důvody čerpanými z fyzické antropologie a fyziologických defektů. Čtvrtá kapitola se soustředí na formování kategorií populační statistiky v SSSR. Pátá kapitola je věnována sledování problému sebevraždy ve specifickém prostředí Rudé armády.
Je jen škoda, že se autor zastavil na prahu Stalinovy druhé revoluce z přelomu dvacátých a třicátých let a poskytl jen stručný komentář odlišností obou fází bolševické transformace společnosti mezi válkami. Je třeba zmínit, že číst Pinnowa bez reflexe jeho foucaultovských východisek přináší riziko nepochopení. Podobně jako Foucaultovo studium 17. a 18. století mělo především zprostředkovat porozumění praxi liberálních demokracií naší současnosti, podobně i tato kniha usiluje o diagnózu současné společnosti.
Ve svém autoreferátu ke knize Pinnow v tomto směru poznamenal: Řada z nás věří v moc vědy, že jednou překoná temné nedostatky lidské přirozenosti, což slibuje větší možnosti řízení osudu. Poznáním sovětské zkušenosti, která představuje jedinečné vyjádření takových nároků a tužeb, kniha Lost to the Collective před nás klade zásadní otázky; nejen zda taková kontrola je možná, nýbrž i zda je vůbec žádoucí.