Slibuju, že dnes už poslední věc...
Válka „těch druhých“
...Na rozdíl od naší společnosti je, nebo přinejmenším ještě v nedávné době byla, válka v oblasti Vysočiny na Nové Guineji považována za akt každodennosti. Jinak řečeno, jde o přijímaný rys běžného sociálního života, a čas strávený aktivitami spojenými s válkou je zde poměrně značný. Válka je také ústřední strukturou z hlediska sociální dynamiky, protože přináší nejrychlejší způsob, jak společensky vyniknout. Na otázku, kdo s kým na Vysočině Nové Guineje vlastně bojuje, hledali antropologové dlouho odpověď. Obecně lze říci, že základní válkotvornou politickou jednotkou jsou patrilineární exogamní klany. Jestliže zemřeš v boji, budeš považován za hrdinu a lidé si tě budou dlouho pamatovat. Ale když zemřeš na nemoc, udrží si tě v paměti jen dny nebo týdny a pak zapomenou, vysvětloval svou bojechtivost jeden z obyvatelů Vysočiny.
Nepřátelství mezi klany je ve své podstatě tradiční, i když se v pozadí konfliktu obvykle nachází konkrétně ohraničitelný důvod, kterým roztržka započala. Příprava na válku a boj začíná už v raném věku, kdy jsou děti prostřednictvím vyprávění hrdinských příběhu indoktrinovány nenávistí k nepříteli. Tím, jak vidí své příbuzné a sousedy odcházet do boje a slavně se z něj vracet, jak vnímají smutek nad mrtvými a jak pak jdou bok po boku vedle ostatních do boje, se válka a zabíjení stávají kulturní normou. Jejich tzv. krutost nelze potom soudit očima západní civilizace. V každém případě je místní válka „jiná“. Někteří badatelé chápou válčení na Vysočině Nové Guineje jako určitý druh sportu, což je zřejmě značně zjednodušená představa, která přesně neodpovídá etnografické skutečnosti. I když je počet ztrát v průběhu střetů relativně nízký, přesto nic nezakryje skutečnost, že lidé v těchto bojích umírají. Zároveň však musíme připustit, že cílem místních válek není protivníka anihilovat (ačkoliv i to se děje), protože nepřítel tu je, aby se s ním bojovalo. Takto tedy charakterizují etnografové válku na Nové Guineji před, anebo relativně těsně po období kontaktu s bělochy, ke kterému došlo až v roce 1930.
A jaká je zde situace dnes? Americký badatel Jared Diamond zprostředkoval nedávno obraz místních válek, které jsou podle všeho překvapivě stále živé. Během pobytu na Nové Guineji využil setkání s domorodcem Danielem Wempem, který mu na základě osobních zkušeností umožnil nahlédnout do pozadí a kauzalit tamních meziskupinových nepřátelství. Hybatelem násilí byla a je na Nové Guineji pomsta, a to nikoliv jen na úrovni jednotlivců, ale rovnou celých klanů ztotožňovaných částečně s rezidenčními skupinami.
Podle jednoduché logiky Vysočiny si každé příkoří žádá odplatu a v případě zabití je vykonání pomsty považováno za povinnost. Takřka permanentní válečný stav má na svědomí těžko zastavitelný koloběh činů a jejich odplat. Danielův klan Handa vedl vleklou válku se sousedním klanem Ombal. Konflikt začal už tak dávno, že Daniel nebyl schopen uvést ani přibližnou dobu jeho trvání. Místní se shodli, že na počátku konfliktů mezi Handa a Ombal bylo – prase! Takový důvod nebývá ovšem v teoretických pracích zabývajících se válkou příliš frekventovaný. K obvyklejším, ale současně mnohem obecnějším antropologickým (sociologickým, historickým) zdůvodněním patří např. nedostatek půdy, populační tlak nebo mocenské ambice. Naproti tomu, viděno perspektivou jednotlivce, většina místních válek minulosti i současnosti zřejmě začala spory o prasata nebo o ženy. A z toho také vzešel konflikt mezi Handa a Ombal: dnes už bezejmenný ombalský muž zjistil, že jeho zahrada byla poničena prasetem. Z vlastnictví dotyčného prasete obvinil konkrétního muže klanu Handa, který to odmítl. Ombala se rozzlobil a požadoval po Handa kompenzaci. Když se mu jí nedostalo, dotyčného napadl. Do věci se následně vložili příbuzní obou mužů a nakonec se záležitost týkala celých klanů – tj. 4000–6000 lidí....
Dějiny a současnost, Archiv
http://dejiny.nln.cz/archiv/2009/9/valka-tech-druhych-