DRASTICS: Hm. Podívejte: Nikdo jiný nepíše čtvrtek se „š“.

HNILOB: Je tam jedna scéna, ve který krásná, zajímavá, nekonvenční novinářka, co nosí brejle a těsnej svetřík, uvízne hluboko v doupěti surfujících sexyvampů v bikinách a vymyslí plán útěku, kterej by zasloužil Nobelovku ...

DRASTICS: Tak už to vybal, na co jsem se to teda zapsal?

HNILOB: Vypusť skauta.

DRASTICS: Hele, nechceš snad po mně, abych se díval, jak servíruješ „Kuře chaucer“ v bažantovi?

SCHWAB: To je ta nejlepší průpovídka, kterou jsi v životě slyšel. Tutová!

HNILOB: Jasně, že ne. Na tebe taky dlabu! Vidím to tak, že jestli se guma a obluda chtěli ztratit, je to jejich věc. Nevím, proč mám kvůli nim zanedbávat zevnějšek. Víš, že díky téhle akci jsem si už týden neonduloval chlupy na nohou? Jsem jako vandrák!

DRASTICS: Přestal bys omílat 4 892 kusů ozářené haše a mluvil se mnou?

HNILOB: Rád se toulám a vandruju po stezkách horských. A jak tak jdu, rád zpívám si s ruksakem na zádech.Valdarý! Valdarý!Valdará!Valdará!Valdarý!Valdarý!
Valdará ha ha ha ha ha…Valdarý! Valdarý! Valdará! Valdará! Jó, s ruksakem na zádech!

DRASTICS: Je to prostý. Tohle není skutečnost, ale virtuální realita. Jenom simulace. Mám tě vydat poldům a skončit v náruči kladný hrdinky.

HNILOB: A to máš z pohádky "Jak šla astronavigace na vandr"?

DRASTICS: To není jednoduše otázka rozlišení mezi vinou a pocitem viny. To, co paměťová sonda zjistila, je Váš vlastní pocit viny. Svým způsobem jste se odsoudil sám. Na mně je, abych dokázal, že jste neurotický nedouk, citově i duševně zaostalý muž, jehož ambice zdaleka přesahují jeho minimální schopnosti a který se neustále obviňuje z nehody, za níž prostě nemůže být

zodpovědný.

HNILOB: Fotit si to a ukazovat kamarádům? Né, to není!

DRASTICS: Na ježka? A je to hodně krátké?

PIKKMA: Otoč se a já se proměním. Stanu se tím, co jsem doopravdy.