• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    UBIK
    UBIK --- ---
    Asi všichni dobře znáte...

    Den Druhý
    Karel Šiktanc

    Lilo.
    Lilo. Bíle lilo.
    Bez milosti. Bez lítosti.
    Liliově bíle lilo.
    Až se slilo, co kde bylo.
    Hlad. I hněv. I krev.
    I kosti.

    Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
    jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak

    v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
    po kom zůstal hlas či zmínka. Po kom

    kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
    kleká. Jak se smeká. Jak se svléká

    z vin a z lží a darmých slibů. Slyšela ho.
    Jako řeka, která slyší tonotu rybu---

    Lilo.
    Lilo. Bíle lilo.
    Bez milosti. Bez lítosti.
    Liliově bíle lilo.
    Až se slilo, co kde bylo.
    Hlad. I hněv. I krev.

    Nehýbal se. Hlavu v klíně, trnul, jak
    se hebce hýbá. Jak ho líbá. Jak ho

    prosí. Jak se táže na kohosi, po kom
    zůstal šrám či smyčka. Po kom lichá

    rukavička. Sladce trnul. Jak se vzdává.
    Jak v něm vstává. Jak se shýbá - sponky

    v ústech na útěku. Sladce trnul. Jako
    ryba, která slyší tonout řeku---

    Lilo.
    Lilo. Bíle lilo.
    Bez milosti. Bez lítosti.
    Liliově bíle lilo.
    Až se slilo, co kde bylo.

    Zajat něhou, po paměti padal znovu
    do zajetí. Celý darem. Celý v hrsti.

    Celý z prstů mezi prsty. Plašen slovy.
    Že ji studí. Strašen tichem. Že ji

    zebe. Modrá žilka prostřed hrudi.
    Modrá žilka prostřed nebe. Ztracen.

    Vrácen. Ještě. Ještě. Noc a den. A
    v konci deště, v konci pádu kdesi

    vzadu stih své dětství. Zády k trati,
    dralo listy v jízdním řádu---

    ...

    (Adam a Eva, 1968)

    FIN
    FIN --- ---
    Ohnisko - Šanda - Wernisch
    Býkárna


    Vzpomínka

    Snáší se soumrak
    je chladno mrholí
    na prahu blázince
    pozoruješ ptáka v letu
    nozdrama vyfukuješ dým
    taháš jednu za druhou
    je ti tak strašně smutno
    jakási kunda
    žvaní cosi o čakrách
    a dceři na Floridě
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Z deníku molekuly
    29.května

    Úděsná dennodenní nadprodukce slov

    Úděsná dennodenní nadprodukce slov
    šálivých zaklinadel, sloganů a zkratek,
    nahá žalující nádhera sklácených lesů
    proměněných v piliny, v balíky celulózy, v papír,
    protože kdekdo v paví přilbě pokrývá pýchou
    kdeco vidí nepočáraného,
    koutkem bulvy obhlíží svůj mlhovinný portrét
    ve výkladní skříni omylu,
    vždyť přání je otcem úmyslu, a on tam užuž vidí
    obrovský, zarámovaný portrét
    popeleční slávy.
    Kde jste, svisty pum, kde jste, mstivé svisty?
    Kdy odezní návratná kolitida,
    která mi zkrucuje střeva hanbou,
    že jsem se, já blbec,
    nevyučil řádné sadařem,
    anebo dodna nevystudoval problém
    levé žraločí ploutve?
    Slova, fouklý prach!
    Nechováš-li úmysly čistší
    šťáv, jimiž samička
    vyživuje na svých děložních stélách plod,
    nemyslíš-li za každým slovem, jež kladeš,
    na tisíc jiker, pokorně vypouštěných lososí mámou –
    pamatuj,
    někdo přijde
    a zabije tě.




    Ivan Diviš, Průhledná hlava, výbor z poezie 1947-64, Mladá fronta 1965.
    FIN
    FIN --- ---
    ZBYTEČNĚ
    Ivan Diviš (Sursum)


    Abys mi řekla Miluju tě –
    ale ne abys mi to zašeptala zpod přivřených očí
    ale abys mi to přehláskovala rozzářenými zraky
    čili abys mi to řekla nikoli ze vzrušení těla
    ale abys mi to řekla z uklidněnosti duše
    a ne abys mi to řekla v hojivé samotě
    ale abys to zavolala prostřed vraždícího davu
    a ne abys to řekla jen abys to řekla
    ale abys to řekla abys to dokázala
    jen jedinkrát sama od sebe neprošena
    zatímco běda pod každou mou prosbou leží prosba
    tak útlá jako by se učil sténat leknín
    tak úpěnlivá jako poslední vlas před břitvou
    a tak horoucí a tolikrát opakována
    že se až samospálila a stala neslyšnou
    FIN
    FIN --- ---
    CHTĚL JSI A VIDÍŠ
    Ivan Diviš (Sursum)


    Chtěl jsi přistihnout sněžného levharta
    a navštívit monastýr v horách.
    Chtěl jsi souložit s květem v bystřině
    a uchvátit život Pořád jsi něco chtěl
    a najednou jsi tak uchtěn tak vychvácen ze svých tužeb
    že chceš už jen otevřít okno a vypustit duši
    A chtěl jsi přijmout chlapce do poezie
    a nosit navečer neviditelnou kápi
    a chtěl jsi rozdat mysl a srdce
    a podarovat a rozdarovat vše
    a tolik ses narozdával až ses urozdal
    až najednou vidíš jde jaro a ty nemáš zlomenou snítku
    a najednou vidíš tím podzim a ty nemáš na cestu domů
    ale i kdybys měl najdeš jen dům ne domov
    FIN
    FIN --- ---
    ZAS A ZNOVU
    Ivan Diviš (Sursum)


    Kdo slyší na deset mil hádku,
    ten píval vína přes míru.
    Komu stačí záblesk v zrcadle,
    aby ho došílena rozbolela hlava,
    ten v ní má zaskleného génia.
    Komu stačí slovo, aby mu přerazilo páteř,
    ten ji musel mít rovnou.
    Ale komu stačí slůvko, aby mu uklidnilo srdce,
    ten byl zrazen v lásce, znovu uvěřil,
    a proto už nemá žádnou naději.
    UBIK
    UBIK --- ---
    XIII Zaříkávání mužů
    Karel Šiktanc


    A byly doby, k pláči bez podoby,
    A byly děje, k pláči bez naděje.
    A zima z děr.
    A zima z věr.

    A mužů
    bylo málo.

    Těkali v lesích s vyštípanou břitvou.
    Sčítali padlé na pařezích světa
    a kradli dříví
    na berličky

    pro slepé
    století.

    Snídali v trávě. Večeřeli sníh.
    A jejich rouhání plašilo jeleny,
    o jejichž parohy
    se rozdírala tma,

    a les se otvíral
    jak bible.

    Šťastliví sáli kořaličku dne.
    Však z vln je, tichá, sledovala tvář,
    půl jejich a půl cizí,
    marně ji zaháněli

    hřbitovním
    kamením.

    Čas neměl srdce. Matky, bezzubé,
    do rána plakaly i samy nad sebou,
    když syn hles ve spaní,
    že víc než smrti své

    se bojí
    svého stáří.

    Užuž si zdili dům. Nebýti Rosinant,
    zle zvracejících z dlouhatého stání.

    Úzkost, že umřou,
    chňapla, ledová,

    Kichotům
    po varlatech.

    O pýchu chudší, zapřahali zas.
    A sjezdy popravčích jim udíleli milost,
    již oni dávno k smrti ubodali
    na prahu vědomí,

    že o dar žití
    úplatkem je k smíru.

    Neb až se smrti na očích
    budeme zouvat z vin a hříchů,
    ženy jen shodí střevíčky,
    však muže zradí

    šněrovací
    boty.

    Kdovíkde padli. Kdovíkde v mechu
    břitvičkou zářez na pařezích světa.
    Jisté jen to,
    že dál po zmrzlých schodech

    šátrá se na kůr
    slepé století.

    A budou doby, k pláči bez podoby.
    A budou děje, k pláči bez naděje.
    A zima z děr.
    A zima z věr.

    A mužů
    bude málo.

    (Třináct zaříkávání živých, 1966)

    UBIK
    UBIK --- ---
    Stříbrná svatba
    K. Šiktanc

    Vzduch se chví jak živé tělo. Klaní se před námi na křídě tištěný les.

    Spi

    Ve výši tvých byzantských očí
    nahmatám poslepu ve svislé zeleni
    pryskyřné pečeti bláhové libosti

    Růst do nebe,
    ač není.

    Na kříži obor pne se po vesmír
    Rachmaninovův klavír,
    po krk zalitý
    vařící, černou zvěřinovou krví.

    A v leklém brusinčí cuká se sladký nůž.

    Kolik je asi hodin, Úzkosti?
    Na tácech jezer tma
    jak černý kaviár-
    věším ti nad hlavu zelený plísňový obraz.

    Spi.

    Jen ještě zaklapnout v pudřence první sníh.
    Jen ještě do hrsti srst šelem šlechetných.

    Neb nejvíc zatěžko mi utřít po svících
    a uspat ruce své,
    tvé prsy kuřátkové.

    Jen ještě obrátit zrcadlo ke stěně.
    Jen ještě oplakat tvé spadlé ramínko,
    tu nejkrásnější katastrofu světa.

    Kolik je asi hodin, Úzkosti?
    Na tácech jezer tma
    jak černý kaviár-
    Kladu ti do temnot tvé spící náruče
    svůj příští holý život.

    Spi.
    MARDOU
    MARDOU --- ---
    CHRISTIAN MORGENSTERN:
    VELIKÉ LALULÁ

    Kraklakvakve? Koranere!
    Ksonsirýři - guelira:
    Brifsi, brafsi; gutužere:
    gasti, dasti kra...
    Lalu lalu lalu lalu la!

    Chandraradar sísajádra
    tesku tes py pi?
    Vahapádra, pryvešádra
    klukpukpici li?
    Lalu lalu lalu lalu la!

    Sochoškrt sic kalcisumpa
    senmemysagart (;)!
    Biboň sod: Quocitem Vumpa
    Kleso Klaso Klart (!)
    Lalu lalu lalu lalu la!
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Richard Podaný
    Mord! (Nil, AP): Palindrom

    Eso a noc! Pochop, co na ose
    tě v sen i v oko vine: svět!
    Ej, rov, to údů otvor je.
    Dej Ivovi jed.

    FIN
    FIN --- ---
    Michal Bystrov
    DOTAZ


    nemohla by
    alespoň jedna z mých lásek
    skončit později
    než začala
    ?
    FIN
    FIN --- ---
    Michal Bystrov
    POSLEDNÍ PIVO


    život pozůstalejch
    se podobá pustý zahradě
    s lavičkou uprostřed
    otvíráme vychlazený lahváče
    a Ota říká
    měli jsme se odstěhovat v červnu
    ale půjdeme už teď
    myslím na most u základky
    ze kterýho jsme házeli jogurty
    na hrozící řidiče
    Olšanský náměstí
    se zarostlejma hrobama
    Havlíčka Klicpery Čelakovskýho
    v jednom jsme byli o půlnoci
    Ondra zabalil klacek
    do hadrů namočenejch v benzínu
    škrtnul sirkou a šlo se
    zastrčená deska Sabiny
    a Jungmann z růžovýho kamene
    nejlíp je na ně vidět
    z hajzlů v McDonaldu
    ve 2. patře Paláce Flora
    tohle je konec
    povídám
    na Korunní třídě
    zapálili z šesti různejch míst
    secesní pivovar
    a na jeho mrtvole postavili sámošku
    dneska tu dělaj shopping
    ošklivý kočky z cizích žurnálů
    úhledný šeredky s lesklejma taštičkama
    šatičkama botičkama
    a jejich zazobaný psíci
    s uchem ve tvaru mobilu
    za nima cupitaj
    s náručí značkovýho braku
    jako šerpové za maharádžou
    jo to je konec
    kejvá Ota
    děti ti vnucujou srdíčka
    důchodci letáky
    bezdomovci časáky
    kino Eden skomírá
    ve stínu ohavný betonový krabice
    a tam kde kvetly záhony
    parkujou nákupní vozíky
    dopíjím poslední pivo
    na pustoprázdný zahradě
    a čekám
    kdy se z Paruky
    stane druhej Vítkov
    z protileteckýho krytu
    nadělaj garáže
    a od Žižky natáhnou lanovku
    na ten vysílací pyj
    všechno jde do pryč
    svět maj v rukou mloci
    není komu věřit
    není kam jít na rande
    je čas volit zelený
    a je čas
    vypadnout z tohohle
    odsouzenýho města

    Otovi, Ondrovi a dalším pozůstalým
    Parukářka, 16. května 2006

    FIN
    FIN --- ---
    Michal Bystrov
    ŽENY, O KTERÝCH CHCI VYPRÁVĚT


    ženy, o kterých chci vyprávět
    chodí po chodnících
    chodí po zebrách
    stojí fronty v krámech
    líčí se před výlohou
    sedí v tramvaji
    nechodí kolem řeky
    spěchají
    nemyslí na to
    čím za sebou smýkají

    TO
    je
    JEJICH DÍTĚ

    neví, co dělá
    je malé jako patník
    často blbé jako ony
    jednou možná bude blbější
    zatím ho vlečou
    jako revolucionář vleče krvavý prapor
    jako pravěký muž vleče do jeskyně
    pravěkou ženu
    jako kočka vleče mrtvolu myši
    jako vlasec vleče duhového pstruha
    jako se vleče těsto
    které neumějí uhníst

    takovým u nás říkáme
    MATKY

    křičí na své dítě na hřišti
    křičí na své dítě v McDonaldu
    křičí na své dítě v dopravním prostředku
    křičí na své dítě na pěší zóně
    křičí na své dítě při snídani
    křičí na své dítě z balkonu
    křičí na své dítě o jeho narozeninách
    křičí na své dítě v ZOO
    křičí na své dítě na koupališti
    křičí na své dítě před spaním

    jednou
    jim to vrátí

    nejdřív vrátí účám
    odpornou pomazánku
    pomočené tepláky
    vycházky v bačkůrkách
    polední klid
    rozcvičku
    špatně vybarvené jablíčko
    špendlíky, co se nesmějí trhat
    slova, co se nesmějí říkat

    potom vrátí píčám
    šmírování na záchodě
    vyvolávání k tabuli
    rozsazování
    pohrdání
    ponižování
    kecání
    zpívání

    a pak to vrátí
    matkám

    povlečou je
    stejnými ulicemi
    plnými stejně mizerných kolemjdoucích
    do nebližších domovů důchodců
    či rovnou do krematorií

    matky
    se rozpomenou

    zalitují

    zalitují
    že nebyly tvrdší
    FIN
    FIN --- ---
    Vladimír Holan
    To jenom my
    (Na sotnách)


    Po celou noc jsi naslouchal březnovému větru,
    větru, který lhal, neboť něco tu nebylo
    a stýskalo se mu,
    větru, který se zamiloval, nemiloval, byl skoro…

    To jenom my milujeme to časné, to pomíjivé
    tak ustavičně, že považujeme
    i nesmrtelnost za vyhnanství…
    FIN
    FIN --- ---
    Michal Bystrov
    Marně

    A chtěl bych vzkřiknout: „Vrať se, dost!
    Což cit tak vrostlý do nás zmizí?“
    Pro ženu není minulost.
    Vyhasne láska a jsi cizí.
    Nu což! Roztopím kamna, budu pít.
    Dobré by bylo psa si pořídit.
    (Ivan Bunin)


    Marně si pouštím televizi,
    z Bunina plyne jasnej trest:
    uplyne láska a jsi cizí,
    zbejvá ti flaška nebo pes.

    Můžu se z okna klanět stromům,
    můžu se jak chci vyklánět,
    vidí mě leda parta Romů,
    která si dole míchá fet.

    Vrchlickej, Machar, lesy stránek,
    obrázky lidí, co mám rád…
    Kdysi to byl můj svatostánek,
    teď vidím věci, věci… - sklad.

    Marně si pouštím dylanovky,
    k bejvalkám běhám pro náplast…
    Bunin to věděl: složil krovky,
    koupil si psa a načal chlast.
    FIN
    FIN --- ---
    Michal Bystrov
    Večerní telefonát


    Večer v boudě telefonní
    povídáš si s nocí
    o ní.

    A potom tma zavěsí.

    Ticho šeptá do jabloní,
    ty řveš jako na lesy.
    MARDOU
    MARDOU --- ---
    Jan Zahradníček

    DĚJÍ SE TAKOVÉ VĚCI

    Nikdo mě nepřesvědčí
    že nemohu za to, co se kdekoli děje v této chvíli
    že nemám v tom účast
    a že bylo zcela nad mé síly té věci zabránit
    jako třeba když je někdo při vyšetřování do krve zbit
    nebo mladá žena s hlavní na spánku rozhodne se
    zanechat zde dva malé sirotky
    a manžela milujícího
    a sama se vrhnout v chřtán nicoty

    Dějí se takové věci
    a jakoby náhodou
    zrovna na svátek Sedmibolestné Panny Marie
    či na Bílou sobotu večer, kdy lidé se vracejí ze vzkříšení
    a najednou se zdá
    že nebylo velikonoc
    a nikdo na celém světě nepoklekl –

    Takovou má moc jediné gesto sebevraha
    Meruňky rozkvétají a zničehonic
    taková zima
    Nikdo by neřekl, proč ten vítr tak řeže
    Stromy se nad tím chytají za hlavu
    a kolik dní se kolébají v neztišitelném nářku
    že někdo si život vzal

    A ty poznáváš s hořkostí
    že jsi k tomu sám souhlas dal
    v některé chvíli roztržité
    sám v sobě se zavíraje
    Nebo už někdy dávno ses odpovědnosti zřekl
    dopustiv, aby ten strašný zmatek vstoupil do tvého žití
    a s ním do vesmíru
    jehož rovnováhu ustavičně zde udržují
    jemné úkony
    odříkání a bdělosti
    temná zaúpění ve věcech
    pláč dětí
    nebo když někdo rukama zalomí
    a vzdechne jen

    Ale ta paní
    co na svátek Sedmibolestné Marie Panny se rozhodla
    odejít
    viděl jsem její oči
    dvě černá kola melancholie
    v nehybnosti své vířící
    a čelo umíněné

    Nikdo jsme jí nedovedli poradit
    Byla sama
    a nevěděla nic o veliké bolesti
    a že ta bolest má jméno ženy
    a že ta žena je matka jak ona právě
    Nevěděla o tom, jak o tom neví svět žabáků
    který ji obklopoval svým bahenním skřehotáním
    a který se teď pod její tíhou nezadržitelně potápí
    zase níž

    Domům naskakují po stěnách ošklivé vlhké skvrny
    Každou chvíli se mohou rozplesknout, jak základy uhýbají
    a změklé kosti dovolují tvářím, aby se roztáhly
    v nejohyzdnější škleb
    přitakání potměšilého
    všemu rozkladu –

    Takovou moc má jediné gesto sebevraha
    Tisíc věcí se podniká a nikdo neví, proč selhávají
    Nikdo neví, proč se tak mučí a proč se tak zapomíná
    Zatímco ústa umírajících i ústa nemluvňátek
    svírají se nevýslovnou hořkostí země
    však blažený úsměv prokmitává
    tu i tam
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    V. K. Klicpera
    Smutný osud

    (...)
    Vy pak, jenž jsouc u hospody,
    Musíte tam vraziti,
    Ani zbouřenými brody,
    Ani mečem, ani bleskem
    Nedáte se strašiti:
    K Vám já z hlubokosti volám,
    Bohaprázní hříšníci,
    Přenešťastní smolíci!
    Darmo tatík Homér zpívá,
    Kterak statný Laertovič,
    Slyše svodné ochechule,
    Boje se své slabé vůle,
    O své duše spásu dbal,
    Přikovat se k lodi dal.
    Vy, když hospodská vás láká,
    Jak čarovná kvočna kdáká,
    Uši sobě nezacpete
    Voskem aneb kabátem,
    Nohy, ruce nesvážete
    Ani bídným špagátem!
    Co jest platno, prozřetelnost
    Že vás hlasem divotvorným
    Napomíná, varuje?
    (...)
    NAVON_DU_SANDAU
    NAVON_DU_SANDAU --- ---
    Taliesin

    Cad Godeu

    I was in many forms
    before I became free...
    I was a narrow, blood-stained sword;
    I believe that when I was made
    I was drops in the air
    looking up at the stars,
    a word in a letter.
    I was a primeval book;
    for a year and a half
    I was lanterns of light.
    I was a bridge spanning
    sixty river mouths.
    I was a hunter's course,
    an eagle;
    I was a coracle
    in the waters.
    I was fizz in a brew
    laying men low;
    a drop in a shower of rain.
    A sword in hand I was,
    shield in battle.
    For many years
    I was a string in a phantom harp.
    Foam on water,
    spark in a fire.
    A log in a blaze.
    I am not but that I sing,
    I sang since I was a small lad.
    At the Battle of the Trees
    I sang in the van
    before the King of Britain.
    I goaded on horses,
    fleet of foot.
    I fermented fleets
    laden with merchandise.
    I pierced a scaly monster.
    A hundred heads it had,
    one mighty host
    under the base of its tongue,
    another lurking
    in the ridges of its neck;
    a black-groined toad
    with a hundred claws.
    Then a variegated, ridged serpent
    a hundred souls are tortured
    in the folds of its flesh.
    I was at the Castle of Nefenhir
    when trees and grass
    were locked in combat.
    Minstrels sang, armies collided.
    Trees rose up
    before the waver of a magic wand.
    We called upon Neifion,
    upon Christ from the first causes
    so that the Lord would redeem
    what he had made.
    The Lord answered through the people
    and the earth:
    "Conjure up majesic trees",
    (through him)
    "in great numbers
    and resist the mob".
    When trees were conjured up,
    there came a mighty, bounteous host:
    hope itself approached.
    Plucked out of four kinds of strings
    in battle they fell
    three battle weary whelps.
    The battle-cry racked a woman's heart,
    tortured by grief.
    Like flaxen tips
    the maiden's hair,
    the spoils of the heifer of unrest.
    They did not succeed
    in dispersing us
    what with the blood of men
    up to our thighs.
    The biggest of the Three Bloodbaths,
    this, in the history of the world:
    one was the outcome of the Flood,
    the second was when Christ was crucified
    With the Day of Judgement near at hand.
    The alder at the front line foraged first.
    Then, late for the fray,
    came the willow and the rowan-tree.
    The prickly blackthorn with bubbling zest,
    the blackberry, its royal equal,
    taking the position of the heir-apparent
    in the thick of the fray.
    Rose bushes now ventured forth
    with venom against a host.
    The rasberry came forming a circle
    for the defense of life.
    Now privet and honeysuckle,
    ivy in its prime,
    then the surge of the giant gorse.
    Cherry trees had sounded the alarm;
    With great pomp was the birch-tree there
    donning its armour, not out of cowardice
    lingering there, but decking herself for the occasion.
    Almond trees arose, exotic trees with foreign nature.
    Pine trees took over the centre of the hall:
    in the chair of honour did the oak-tree
    cut a dash before kings.
    Then the lime-tree in all its splendour,
    not flinching one foot,
    cutting them down left, right and centre.
    Hazel trees were now deemed worthy for the fray.
    Blessed be the privet, battle-bullock,
    king of the world.
    Beeches excelled on sea and estuary.
    The holly has put forth leaves anew,
    now at its best revelling in its battle-cry,
    terror dealt from its hand.
    A burst of bryony...
    it has broken its ranks;
    bracken's swell, broom heading for battle
    in the furrows of wounding.
    Gorse the farmer's bane,
    yet were they gathered together.
    Heather was deft & victorious,
    your warriors all bewitched.
    The black-cherry in hot pursuit;
    the oak rushing headlong...
    before it heaven & earth did shake.
    Borage, inveterate fighter,
    its name is on the tablets.
    The convocation of elms caused terror,
    they rebuffed all onslaughts
    whenever their defences were breached.
    The pear-tree wreaked havock
    on the field of battle.
    The thorn-apple was awesome,
    its advance was constant.
    The thrust of the chesnut
    put pine-trees to shame.
    Jet is wont to be black;
    The mountain curved.
    Trees are usually slim.
    More powerful are high seas.
    Since I sensed the time of year
    the tips of birches have covered us over,
    have undone winter's dying.
    The tops of oaks have ensared us
    through the Gwarchan of Maeldderw.
    Rock-face laughs
    the lord is in full battle array.
    I was not born of father or mother.
    My blood, my creation
    stems from the nine forms of essence
    From fruition,
    from the fruits of the earth,
    from the first fructification of God.
    From primroses,
    flowers of the heights,
    flowers of trees & shrubs,
    from soil, from earth, was I made;
    from nettle-flowers,
    from the water of the ninth wave.
    Math conjured me up
    before I became the gifted one,
    Gwydion witched me,
    the great Brython king,
    & so did Eurwys & Euron,
    yes, Euron & Modron
    & a hundred & fifty wizards.
    Learned men like Math fashioned me.
    A chieftain created me
    when he was half burnt.
    Wizard's ways conjured me up
    before the beginning of the world:
    before its inhabitation was mine,
    before its extent was made.
    The gift of a fine poet made us all.
    In song do I abide
    by what the tongue utters.
    I played in the hearthlight,
    I slept in purple.
    I was in battle array
    with Dylan the scion of the wave;
    in the encirclement
    right in the centre of things:
    upon the knees of kings.
    Like two inordinate spears
    did they come from heaven
    to the torrents of Annwfn:
    to battle do they come
    eighty thousand strong.
    And I pierced them through
    for all their aggression.
    They are no older or younger than me
    in their attrition.
    The vigour of a thousand men was mine,
    the cleaving of all around.
    On my silvery sword,
    the blood of nobles flows towards me.
    Through the instigation of a lord,
    through a craven's will
    in his haunt a boar was killed.
    He made things, he unmade them.
    He made languages.
    Radiant is his name.
    Llwch, he leads a host.
    "When I come sparks fly high".
    I was a multicoloured serpent on a hill,
    a viper in a lake.
    I was a sword in the hands of princes.
    I was a spit.
    These are my cloak and cauldron:
    I am well-prepared.
    It brings eighty whiffs of smoke to all.
    A hundred slave girls
    are the value of my knife.
    Six golden horses
    are a thousand times better.
    My light chestnut horse
    is as fleet as a seagull.
    I was not taken aback
    on sea and shore.
    I have caused carnage,
    the blood of a hundred men
    is on my hands.
    My shield is studded with gems,
    my shield-strap is gold.
    In the gap was not born
    a name so dear to me
    but Gronw from
    the meadows of Edrywy.
    My fingers are long and white,
    far from a shepherd was I reared;
    I rolled on the ground
    before I became a proficient.
    I traversed, I went round them,
    I slept on a thousands islands
    I took a hundred forts.
    Wize druids, prophesy to Arthur
    what will be, what is,
    what was once to be perceived:
    the story of the flood,
    Christ's crucifixion
    With Judgement Day at hand.
    We would extol in golden tones.
    I would conjure up shrubs.
    For I am wanton
    with the prophesy of Virgil.
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    F. Gellner
    Blasphemie

    Dlouho to trvalo, než pravdy věčné
    v prázdnotě sobecké jsem uviděl.
    Za tvůrce a za nahé tvorstvo vděčné,
    za sebe sama jsem se zastyděl.

    Jsem Adam, jak nás mnoho toho druhu,
    jenž přejedl se plody poznání,
    a konec konců jde mně přec jen k duhu
    hněv boží a mé z ráje vyhnání.

    Bych v lítosti si chléb svůj vydělával,
    k tomu mne pán bůh nemoh’ přinutit.
    Jak divadelních dojmů pestrý nával
    působí denní život na můj cit.

    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam