• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    FIN
    FIN --- ---
    Vladimír Holan
    To jenom my
    (Na sotnách)


    Po celou noc jsi naslouchal březnovému větru,
    větru, který lhal, neboť něco tu nebylo
    a stýskalo se mu,
    větru, který se zamiloval, nemiloval, byl skoro…

    To jenom my milujeme to časné, to pomíjivé
    tak ustavičně, že považujeme
    i nesmrtelnost za vyhnanství…
    FIN
    FIN --- ---
    Michal Bystrov
    Marně

    A chtěl bych vzkřiknout: „Vrať se, dost!
    Což cit tak vrostlý do nás zmizí?“
    Pro ženu není minulost.
    Vyhasne láska a jsi cizí.
    Nu což! Roztopím kamna, budu pít.
    Dobré by bylo psa si pořídit.
    (Ivan Bunin)


    Marně si pouštím televizi,
    z Bunina plyne jasnej trest:
    uplyne láska a jsi cizí,
    zbejvá ti flaška nebo pes.

    Můžu se z okna klanět stromům,
    můžu se jak chci vyklánět,
    vidí mě leda parta Romů,
    která si dole míchá fet.

    Vrchlickej, Machar, lesy stránek,
    obrázky lidí, co mám rád…
    Kdysi to byl můj svatostánek,
    teď vidím věci, věci… - sklad.

    Marně si pouštím dylanovky,
    k bejvalkám běhám pro náplast…
    Bunin to věděl: složil krovky,
    koupil si psa a načal chlast.
    FIN
    FIN --- ---
    Michal Bystrov
    Večerní telefonát


    Večer v boudě telefonní
    povídáš si s nocí
    o ní.

    A potom tma zavěsí.

    Ticho šeptá do jabloní,
    ty řveš jako na lesy.
    MARDOU
    MARDOU --- ---
    Jan Zahradníček

    DĚJÍ SE TAKOVÉ VĚCI

    Nikdo mě nepřesvědčí
    že nemohu za to, co se kdekoli děje v této chvíli
    že nemám v tom účast
    a že bylo zcela nad mé síly té věci zabránit
    jako třeba když je někdo při vyšetřování do krve zbit
    nebo mladá žena s hlavní na spánku rozhodne se
    zanechat zde dva malé sirotky
    a manžela milujícího
    a sama se vrhnout v chřtán nicoty

    Dějí se takové věci
    a jakoby náhodou
    zrovna na svátek Sedmibolestné Panny Marie
    či na Bílou sobotu večer, kdy lidé se vracejí ze vzkříšení
    a najednou se zdá
    že nebylo velikonoc
    a nikdo na celém světě nepoklekl –

    Takovou má moc jediné gesto sebevraha
    Meruňky rozkvétají a zničehonic
    taková zima
    Nikdo by neřekl, proč ten vítr tak řeže
    Stromy se nad tím chytají za hlavu
    a kolik dní se kolébají v neztišitelném nářku
    že někdo si život vzal

    A ty poznáváš s hořkostí
    že jsi k tomu sám souhlas dal
    v některé chvíli roztržité
    sám v sobě se zavíraje
    Nebo už někdy dávno ses odpovědnosti zřekl
    dopustiv, aby ten strašný zmatek vstoupil do tvého žití
    a s ním do vesmíru
    jehož rovnováhu ustavičně zde udržují
    jemné úkony
    odříkání a bdělosti
    temná zaúpění ve věcech
    pláč dětí
    nebo když někdo rukama zalomí
    a vzdechne jen

    Ale ta paní
    co na svátek Sedmibolestné Marie Panny se rozhodla
    odejít
    viděl jsem její oči
    dvě černá kola melancholie
    v nehybnosti své vířící
    a čelo umíněné

    Nikdo jsme jí nedovedli poradit
    Byla sama
    a nevěděla nic o veliké bolesti
    a že ta bolest má jméno ženy
    a že ta žena je matka jak ona právě
    Nevěděla o tom, jak o tom neví svět žabáků
    který ji obklopoval svým bahenním skřehotáním
    a který se teď pod její tíhou nezadržitelně potápí
    zase níž

    Domům naskakují po stěnách ošklivé vlhké skvrny
    Každou chvíli se mohou rozplesknout, jak základy uhýbají
    a změklé kosti dovolují tvářím, aby se roztáhly
    v nejohyzdnější škleb
    přitakání potměšilého
    všemu rozkladu –

    Takovou moc má jediné gesto sebevraha
    Tisíc věcí se podniká a nikdo neví, proč selhávají
    Nikdo neví, proč se tak mučí a proč se tak zapomíná
    Zatímco ústa umírajících i ústa nemluvňátek
    svírají se nevýslovnou hořkostí země
    však blažený úsměv prokmitává
    tu i tam
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    V. K. Klicpera
    Smutný osud

    (...)
    Vy pak, jenž jsouc u hospody,
    Musíte tam vraziti,
    Ani zbouřenými brody,
    Ani mečem, ani bleskem
    Nedáte se strašiti:
    K Vám já z hlubokosti volám,
    Bohaprázní hříšníci,
    Přenešťastní smolíci!
    Darmo tatík Homér zpívá,
    Kterak statný Laertovič,
    Slyše svodné ochechule,
    Boje se své slabé vůle,
    O své duše spásu dbal,
    Přikovat se k lodi dal.
    Vy, když hospodská vás láká,
    Jak čarovná kvočna kdáká,
    Uši sobě nezacpete
    Voskem aneb kabátem,
    Nohy, ruce nesvážete
    Ani bídným špagátem!
    Co jest platno, prozřetelnost
    Že vás hlasem divotvorným
    Napomíná, varuje?
    (...)
    NAVON_DU_SANDAU
    NAVON_DU_SANDAU --- ---
    Taliesin

    Cad Godeu

    I was in many forms
    before I became free...
    I was a narrow, blood-stained sword;
    I believe that when I was made
    I was drops in the air
    looking up at the stars,
    a word in a letter.
    I was a primeval book;
    for a year and a half
    I was lanterns of light.
    I was a bridge spanning
    sixty river mouths.
    I was a hunter's course,
    an eagle;
    I was a coracle
    in the waters.
    I was fizz in a brew
    laying men low;
    a drop in a shower of rain.
    A sword in hand I was,
    shield in battle.
    For many years
    I was a string in a phantom harp.
    Foam on water,
    spark in a fire.
    A log in a blaze.
    I am not but that I sing,
    I sang since I was a small lad.
    At the Battle of the Trees
    I sang in the van
    before the King of Britain.
    I goaded on horses,
    fleet of foot.
    I fermented fleets
    laden with merchandise.
    I pierced a scaly monster.
    A hundred heads it had,
    one mighty host
    under the base of its tongue,
    another lurking
    in the ridges of its neck;
    a black-groined toad
    with a hundred claws.
    Then a variegated, ridged serpent
    a hundred souls are tortured
    in the folds of its flesh.
    I was at the Castle of Nefenhir
    when trees and grass
    were locked in combat.
    Minstrels sang, armies collided.
    Trees rose up
    before the waver of a magic wand.
    We called upon Neifion,
    upon Christ from the first causes
    so that the Lord would redeem
    what he had made.
    The Lord answered through the people
    and the earth:
    "Conjure up majesic trees",
    (through him)
    "in great numbers
    and resist the mob".
    When trees were conjured up,
    there came a mighty, bounteous host:
    hope itself approached.
    Plucked out of four kinds of strings
    in battle they fell
    three battle weary whelps.
    The battle-cry racked a woman's heart,
    tortured by grief.
    Like flaxen tips
    the maiden's hair,
    the spoils of the heifer of unrest.
    They did not succeed
    in dispersing us
    what with the blood of men
    up to our thighs.
    The biggest of the Three Bloodbaths,
    this, in the history of the world:
    one was the outcome of the Flood,
    the second was when Christ was crucified
    With the Day of Judgement near at hand.
    The alder at the front line foraged first.
    Then, late for the fray,
    came the willow and the rowan-tree.
    The prickly blackthorn with bubbling zest,
    the blackberry, its royal equal,
    taking the position of the heir-apparent
    in the thick of the fray.
    Rose bushes now ventured forth
    with venom against a host.
    The rasberry came forming a circle
    for the defense of life.
    Now privet and honeysuckle,
    ivy in its prime,
    then the surge of the giant gorse.
    Cherry trees had sounded the alarm;
    With great pomp was the birch-tree there
    donning its armour, not out of cowardice
    lingering there, but decking herself for the occasion.
    Almond trees arose, exotic trees with foreign nature.
    Pine trees took over the centre of the hall:
    in the chair of honour did the oak-tree
    cut a dash before kings.
    Then the lime-tree in all its splendour,
    not flinching one foot,
    cutting them down left, right and centre.
    Hazel trees were now deemed worthy for the fray.
    Blessed be the privet, battle-bullock,
    king of the world.
    Beeches excelled on sea and estuary.
    The holly has put forth leaves anew,
    now at its best revelling in its battle-cry,
    terror dealt from its hand.
    A burst of bryony...
    it has broken its ranks;
    bracken's swell, broom heading for battle
    in the furrows of wounding.
    Gorse the farmer's bane,
    yet were they gathered together.
    Heather was deft & victorious,
    your warriors all bewitched.
    The black-cherry in hot pursuit;
    the oak rushing headlong...
    before it heaven & earth did shake.
    Borage, inveterate fighter,
    its name is on the tablets.
    The convocation of elms caused terror,
    they rebuffed all onslaughts
    whenever their defences were breached.
    The pear-tree wreaked havock
    on the field of battle.
    The thorn-apple was awesome,
    its advance was constant.
    The thrust of the chesnut
    put pine-trees to shame.
    Jet is wont to be black;
    The mountain curved.
    Trees are usually slim.
    More powerful are high seas.
    Since I sensed the time of year
    the tips of birches have covered us over,
    have undone winter's dying.
    The tops of oaks have ensared us
    through the Gwarchan of Maeldderw.
    Rock-face laughs
    the lord is in full battle array.
    I was not born of father or mother.
    My blood, my creation
    stems from the nine forms of essence
    From fruition,
    from the fruits of the earth,
    from the first fructification of God.
    From primroses,
    flowers of the heights,
    flowers of trees & shrubs,
    from soil, from earth, was I made;
    from nettle-flowers,
    from the water of the ninth wave.
    Math conjured me up
    before I became the gifted one,
    Gwydion witched me,
    the great Brython king,
    & so did Eurwys & Euron,
    yes, Euron & Modron
    & a hundred & fifty wizards.
    Learned men like Math fashioned me.
    A chieftain created me
    when he was half burnt.
    Wizard's ways conjured me up
    before the beginning of the world:
    before its inhabitation was mine,
    before its extent was made.
    The gift of a fine poet made us all.
    In song do I abide
    by what the tongue utters.
    I played in the hearthlight,
    I slept in purple.
    I was in battle array
    with Dylan the scion of the wave;
    in the encirclement
    right in the centre of things:
    upon the knees of kings.
    Like two inordinate spears
    did they come from heaven
    to the torrents of Annwfn:
    to battle do they come
    eighty thousand strong.
    And I pierced them through
    for all their aggression.
    They are no older or younger than me
    in their attrition.
    The vigour of a thousand men was mine,
    the cleaving of all around.
    On my silvery sword,
    the blood of nobles flows towards me.
    Through the instigation of a lord,
    through a craven's will
    in his haunt a boar was killed.
    He made things, he unmade them.
    He made languages.
    Radiant is his name.
    Llwch, he leads a host.
    "When I come sparks fly high".
    I was a multicoloured serpent on a hill,
    a viper in a lake.
    I was a sword in the hands of princes.
    I was a spit.
    These are my cloak and cauldron:
    I am well-prepared.
    It brings eighty whiffs of smoke to all.
    A hundred slave girls
    are the value of my knife.
    Six golden horses
    are a thousand times better.
    My light chestnut horse
    is as fleet as a seagull.
    I was not taken aback
    on sea and shore.
    I have caused carnage,
    the blood of a hundred men
    is on my hands.
    My shield is studded with gems,
    my shield-strap is gold.
    In the gap was not born
    a name so dear to me
    but Gronw from
    the meadows of Edrywy.
    My fingers are long and white,
    far from a shepherd was I reared;
    I rolled on the ground
    before I became a proficient.
    I traversed, I went round them,
    I slept on a thousands islands
    I took a hundred forts.
    Wize druids, prophesy to Arthur
    what will be, what is,
    what was once to be perceived:
    the story of the flood,
    Christ's crucifixion
    With Judgement Day at hand.
    We would extol in golden tones.
    I would conjure up shrubs.
    For I am wanton
    with the prophesy of Virgil.
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    F. Gellner
    Blasphemie

    Dlouho to trvalo, než pravdy věčné
    v prázdnotě sobecké jsem uviděl.
    Za tvůrce a za nahé tvorstvo vděčné,
    za sebe sama jsem se zastyděl.

    Jsem Adam, jak nás mnoho toho druhu,
    jenž přejedl se plody poznání,
    a konec konců jde mně přec jen k duhu
    hněv boží a mé z ráje vyhnání.

    Bych v lítosti si chléb svůj vydělával,
    k tomu mne pán bůh nemoh’ přinutit.
    Jak divadelních dojmů pestrý nával
    působí denní život na můj cit.

    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Šárka Smazalová
    ***
    Krajina naše dávno zpustošená
    Pláň moje holá vydaná napospas…

    …kdykoliv mi přicházíš
    oddávám se moru poézie
    Kdykoliv odcházíš
    tvé kroky
    je mi krví slyšet
    A když bouchne jejich brána Hádu
    v přetětí mých žil
    krvácím
    slovy…

    FIN
    FIN --- ---
    ZMYJKA
    Půlnoční


    Staří básníci
    Krví z plic
    Zaprodávali duši
    Pár tahy pera
    Na mé smlouvě

    Strachy jsem oněměla

    Otisky prstů
    V krvi klávesnic
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Jsem-li básník, nejsem ryba. Ryba pluje, básník nepluje. Básník kouří, ryba nekouří. Ryba pluje, básník kouří. Jsem básník, kouřím. Mé jméno není ryba. Mé jméno je básník. Jméno ryba není ryba. Jméno je jméno a ryba je ryba. Ryba nevyvolává jména. Ryba mlčky pluje. Básník nekouří mlčky. Básník vyvolává jména. Nevyvolává jména ryb, vyvolává jména básníků. Básníci nejsou ryby. Ryby nedostávají pozvání k večeři. Básníci dostávají pozvání k večeři. Pozvání k rybě není pozvání k básníku. Ryba mlčky pluje a básník nekouří mlčky. Ryba není srdce, ryba je ryba. Básník je srdce. Srdce je válka. Válka jsou porážky a vítězství. Ryba není válka, ryba není porážka a ryba není vítězství. Ryba je ryba. Básník je srdce, básník je válka, básník je porážka a básník je vítězství.


    Josef Hiršal, Bohumila Grögerová
    Experimentální poezie. Výbor, překlady, původní texty. Odeon, Praha 1967, vydání první.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Déšť

    Mokré stromy. Voda krápe na zem
    do zelené srsti zplihlých trav.
    Takový je den. A před obrazem,
    z něhož zrak si barvy nabírá,

    stojí člověk. Na šedivých keřích
    visí listy deštěm popsané.
    Oči pohlédnou a oči věří.
    Vlhká scenerie. Slzy dne.

    Jasný smysl všemu tomu dává
    kaluž vody, hlava zrcadlená.
    Z nízných mraků slabě poprchává.
    Šedivý déšť padá do zelena.



    ***
    Josef Hiršal, Úzké cesty, vydal Václav Petr v Praze roku 1948
    NAVON_DU_SANDAU
    NAVON_DU_SANDAU --- ---
    Alzbetinska loutnova pisen, autorem hudby je J. Dowland, u textu nevim

    In Darkness Let Me Dwell

    In darkness let me dwell,
    The ground, the ground shall sorrow,
    sorrow be;
    The roof Despair to bar all,
    all cheerful light from me;
    The walls of marble black that moisten'd,
    that moisten'd still shall weep,
    still shall weep;
    My music, my music hellish,
    hellish jarring sounds,
    jarring, jarring sounds to banish,
    banish friendly sleep.
    Thus wedded to my woes
    and bedded to my tomb,
    O let me living die,
    O let me living,
    O let me living, living die,
    Till death, till death do come,
    till death, till death do come,
    till death do come.
    In darkness let me dwell.
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    O. Mikulášek
    Hudba

    (…)
    Ó dušičky vy chabé
    se sedmi metry střev,
    v nichž city vaše nyjí!
    Hle, hřebec toužení,
    vraný od černých zrad,
    svá zešílevší bělma lunou zpíjí
    do blesku potrhaných cév –
    a já ho slyším ržát

    LEON_CHAMEAU
    LEON_CHAMEAU --- ---
    Markus Jääskeläinen
    ***

    Stromy
    se zastaví
    na noc.

    Ježek
    dýchá
    pod keřem.

    Nic
    teď
    nebolí.

    LEON_CHAMEAU
    LEON_CHAMEAU --- ---
    Heidi Liehuová
    ***

    Slova neodkazují na skutečnost
    ale pouze na jiná slova
    a ta zase na jiná
    a "slunce" neodkazuje na slunce
    ale nejvýš
    oklikou na měsíc
    a "měsíc" neodkazuje na měsíc
    ale nejvýš na "hvězdy"
    a na něco "jiného"
    ani "srdce" neodkazuje na srdce
    a vlastně na nic moc
    a skutečnost je text
    který nikdo neumí číst
    a tak se nikdo
    svými slovy nikoho nedotkne

    a začne to být zlé
    až už nebudeme umět plakat
    a "slunce" bude mít masku nakřivo
    LEON_CHAMEAU
    LEON_CHAMEAU --- ---
    Tomi Kontio
    ***

    V srdci pampelišky je buňka kamene,
    vítr hovorí, sny jsou na stromech.
    Ještě tolik toho zbývá stvořit, než se promění v kámen,

    tyto květiny, tento jazyk
    a má tvář v jazyce.
    LEON_CHAMEAU
    LEON_CHAMEAU --- ---
    Tomi Kontio
    Mluvíš tělem

    Mluvíš šesti jazyky svým tělem a
    odpočíváš pod olivovým světem.

    Křičíš na své smysly proměněné v kytaru:
    forte, forte.

    Jsem měsíc, kterému líže chlupy obloha,
    lentamente, lentamente.
    LEON_CHAMEAU
    LEON_CHAMEAU --- ---
    Riina Katajavuoriová
    Narození

    Dítě se vykulí na noviny vyklouzne jako mušle
    dítě spadne z výšky na záda do postele
    až to žuchne
    padá každý večer na záda do postele z výšky
    vidí bíle vnitřnosti rukou
    které vyplňují nebeskou báň
    vidí roztažené kostnaté prsty
    které je pouštějí
    vidí zkamenělé oči
    daleko na vrcholku hory
    a křičí
    křik radosti
    a padá vstříc slovům
    LEON_CHAMEAU
    LEON_CHAMEAU --- ---
    Lauri Otonkoski
    O třetím

    Konec čekání, druhý krok.
    Zrození z ženy. První.

    Cenu slova a měsíce
    určují tytéž váhy bez závaží.

    O třetím nevíme, ptej se.
    LEON_CHAMEAU
    LEON_CHAMEAU --- ---
    Lauri Otonkoski
    ALE

    Mysli odvážně: nebe je skleněné.
    Mysli odvážněji: nebe je skleněné,
    ale kameny lehké.

    To, co se říká dítěti,
    když svlékne svou první tušící jistotu,
    své první sametové trepky:

    pohleď na kostel a přístav. Máš oči.
    Je slupčitý život jablka, je obilné motto chleba.
    Z chladu jeskyně
    k teplu vína
    vede po vodě cesta, a čas
    je změřen v mapách, není příležitosti,
    která by nestála za oslavu.

    A dál:
    mysli odvážněji
    a spi v objetí,

    neboť tehdy je odvahy třeba,

    když prší střepy.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam